Podíl psa na polidštění člověka

Jistý pan Engels shledal, že největší podíl na polidštění člověka má práce. Budiž. Kdyby konečně napsal jen zmíněné dílo, mohla by se jeho vousatá tvář na nás dívat  s vousatou tváří Darwinovou z obrazů na chodbách akademií.

Evoluční biologové nám to říkají jasně: pes je domestikovaný, tedy polidštěný vlk. Každý. Čivava i bernardýn.

S lidmi se to mé podle mého takto:

Poté co se opice polidštila (snad i tou prací), začala postupně vlčet. V určité fázi vývoje zvlčela úplně. Zvlčelou opici (člověka) bylo tedy nutné polidštit. Ujal se toho pes. Ten jediný s tím měl jistou osobní zkušenost.

To, do jaké míry se mu to dosud daří, je diskutabilní, ale lidé jistí si svým polidštěním začali, asi na oplátku, polidšťovat psy.  O těch, co si myslí, že je již polidštili, si jejich okolí si myslí, že se už úplně zbláznili. Co si myslí psi, není jasné.  Domnívám se, že z toho mají legraci.(Že bych snad také něco takového dělal?)

Lidé na své psy mluví. To však není projev výše uvedeného. Na psy, stejně jako na ostatní domácí zvířata, lidi (zvláště lidská štěňata) nevyjímaje, se mluvit má. Psi toho hodně pochopí. A i to, co nepochopí, na rozdíl od většiny lidí, v klidu vyslechnou. Nedávno jsem pozoroval starší paní, která svému jezevčíkovi před poštou rozhořčeně vysvětlovala cosi ohledně valorizace důchodů. Zarputilý, ale empatický norník vypadal, že kdyby šel právě kolem ministr financí (třeba nakoupit), půjde po něm. Správný jezevčík je ochotný pokousat kdykoli kohokoli. Lustrační osvědčení (či jeho absence) na to nemá žádný vliv.

Ale to odbíhám. Ta paní si jistě nemyslí, že její Azor rozumí finanční politice státu, když jí patrně úplně nerozumí ani ti, co ji tvoří, jen si prostě nemá komu postěžovat.

Jiné je to s lidmi, kteří svým psům propůjčují telepatické, věštecké, orientační (vzpomeňte na Lassii a Gora), detektivní (komisař Rex), lékařské a jiné nadpřirozené schopnosti. Slyšel jsem to už mnohokrát. Často jsou to nevychovaní, poťouchlí proletáři, kterým jejich majitelé tímto vynahrazují nedostatky v původu, exteriéru a ve zmíněných morálně volních vlastnostech. Dělají to stejným způsobem, jakým omlouvají excesy svých nezvedených potomků.  Oni je nejen polidšťují, ale i nadlidšťují. Propůjčují jim senzibilní schopnosti jako náhradu za pochybné hygienické návyky.

Slyšel jsem několikrát vyprávět jistého pána, že jeho pes pozná, když si při odchodu z továrny kilometry vzdálené od místa bydliště odpíchne. Následně znovu pozná, že zaparkoval ve vedlejší ulici. Po další rundě prohlásil, že jeho pes ví, co bude zítra k obědu. Když čeká na jeho příchod z práce, dívá se při tom prý na hodiny v kuchyni v druhém případě na lednici, ve které čeká chlazené kuře.

Psi se sice dlouhodobým soužitím s člověkem změnili, ale úplně všechno z vlčích schopností naštěstí nezapomněli. Nepotřebují mapu pro orientaci v terénu, ani hodiny pro orientaci v čase. Tím méně věštecké schopnosti, co se obsahu ledničky týče. Když já vnímám v ložnici přítomnost odleželého romadúru uzavřeného ve sklenici v zadním traktu lednice, pes jistě ví o marinované drůbeži tamtéž.   

Ničím lidským, tím méně nadpřirozeným, není ani schopnost psů poznat psychické rozpoložení svých lidí. Psi po vlcích zdědili, a soužitím s lidmi rozvinuli, empatii, kterou bychom jim měli závidět. Poznají naše rozpoložení podle držení těla, tónu hlasu i pachu provázejícího naše emoce a odpovídajícím způsobem na to reagují. Snaží se nás rozptýlit, přitulí se nebo naopak dělají, že nejsou. Přesně podle naší předpokládané reakce. I my bychom to dokázali, kdybychom chtěli. A v tom je ten zakopaný pes. (Mimochodem to je zvláštní rčení. Psi nám mnohem častěji pomáhají zjistit, kde je zakopaný člověk.)

Psi vnímají i náš zdravotní stav. Podle držení těla (v přírodě je životně důležité rozpoznat nemocné zvíře od zdravého) i podle specifického pachu některých onemocnění. Schopnosti rozpoznat nástup epileptického záchvatu, dříve než ho pozná postižený, se již standardně využívá. Myslím, že poznají i naše psychické nemoci, ale jsou natolik rozumní, že na ně slyšitelně nereagují. Kdyby tak činili, planetu by asi zachvátil nepřetržitý štěkot.  

Psi s námi také některé vlastnosti sdílí. Ne snad, že by se je od nás naučili, ale jsou to vlastnosti univerzální. Například žárlivost.  I ta je přítomna v sociálně složité struktuře vlčí smečky. Horší je to, když lidé začnou žárlit na psy nebo jim začnou vyčítat nezájem či zájem o něco nebo někoho jiného.

„Proč chodíš za tím pejskem a nezůstaneš u mě?“                                                                        "Neposlouchej ho (manžela), vždyť ti nedá ani nežrat a nečeše tě! Co za ním lezeš!“                

Výsledkem tohoto autentického záznamu byla dotčená panička a dezorientovaný pes.

Taková reakce je výsledkem nepochopení psa. Opakem je pochopení psa, k tomu je ovšem třeba nastoupit cestu popsení (nebo snad popsání, popsištění, nevím). Nejblíže tomu je spisovné slovo zepsutí, které však má dost těžko pochopitelný hanlivý význam, a to především v ženském rodu.

Snaha po přizpůsobení se psům (tolik slov pro trestuhodně neexistující spisovný výraz), je snahou o naše vlastní polidštění. Okoukat a přijmout dobré psí vlastnosti je rozhodně lepší, než propůjčovat psům ty naše špatné. O těch nadpřirozených schopnostech nemluvě, úplně stačí ty fantastické přirozené.

„Tak jsem to dopsal, Sire!, Je to o tobě. Já vím, že to víš. Jasně, půjdeme ven.“

„Lidi, ten pes mi rozumí každé slovo.“