Nebezpečný pes

Každou chvíli napadne člověk jiného člověka. Muž, žena i dítě. Muže, ženu i dítě. A také zvíře. Promyšleně a zákeřně, v afektu, omylem, ze strachu, v sebeobraně.

Od včerejší šesté hodiny večerní do dnešní šesté hodiny ranní se stalo na území České republiky 1286 násilných aktů, při kterých byli dva lidé zabiti, čtyři trvale zmrzačeni, dvanácti zůstanou trvalé zdravotní následky, desítky budou trpět psychickou újmou celý život.

            Dvacet procent útoků (všechny vraždy a těžká ublížení na zdraví) bude vyšetřovat policie. Dvacet procent (z těch dvaceti procent) násilníků bude souzeno a možná i polovina z nich bude nějak potrestána. Několika pikantních případů se ujmou media.

            Člověk je velmi nebezpečný tvor. Každému jedinci by proto měl být, myslím, odebrán vzorek DNA a otisky prstů, každý z nás by měl být očipován, každému, kdo již násilný čin spáchal nebo má pro jeho spáchání dispozice, by měl být implantován GPS lokátor propojený s diagnostickým zařízením, které spustí alarm při nárůstu hodnot adrenalinu a jiných látek v člověku, které signalizují možnou agresi. Příslušné orgány by měly mít k dispozici naše zdravotní záznamy, o trestních a majetkových informacích ani nemluvě.

            To celé je samozřejmě fikce. Skutečná data o násilných projevech lidí neznám a nezná je, vyjma nahlášených deliktů, nikdo. Navrhovaná opatření jsou asi technicky možná, ale jistě legislativně neprůchodná. Asi žádný volič žádné politické strany by nechtěl žít v takto nesvobodném světě.

            A přesto jsou lidé, kteří podobná a ještě mnohá další „bezpečnostní“ opatření navrhují pro psy. Po území naší země chodí stovky extrémně nebezpečných a desetitisíce potenciálně nebezpečných lidí. Nebezpečných svému okolí i sobě. Bez kontroly a bez zajištění ochrany před nimi. Po Čechách chodí i nebezpeční psi. Psi, kteří se již provinili, i ti kteří jsou časovanou bombou. Jsou často majetkem výše uvedené skupiny lidí a také provází ty málo zodpovědné z nás. Jejich nebezpečnost je, podobně jako u lidí, důsledkem katastrofální genetické výbavy, špatných podmínek matky před narozením, štěněte po narození, zlé nebo žádné výchovy a v neposlední řadě důsledkem absence lásky a porozumění svých bližních.

            Jsem majitelem velkého, společenského psa. Jsem pro zavedení povinného čipování a registrace (pro ochranu psů, ne lidí), jsem pro přísné potrestání majitelů psů při porušení hygienických i bezpečnostních pravidel, jsem pro plošné, povinné poplatky za psy, výtěžek kterých by byl transparentně použit pro zvýšení pohodlí psů, jejich majitelů a všech ostatních, kterým by naši psi mohli způsobit jakýkoli diskonfort, včetně zvýšené kontroly veřejných prostranství. Zásadně však odmítám povinná vodítka, košíky, nesmyslné zóny se zákazem volného pohybu psů, „diskrétní“ zóny kolem ostatních lidí, stejně jako jakoukoli jinou diskriminaci psů a jejich majitelů. Považuji za naprosto neodborné a hloupé začleňování psů do kategorií bojových a nebezpečných plemen (absolutně největší podíl na pokousání lidí mají ostatně jezevčíci).

            Sám mám minimálně v poměru sto ku jedné pozitivní zkušenosti s reakcí okolí na mého psa. Nenosí náhubek (vyjma povinnosti v dopravních prostředcích, v důsledku které hrozí nebezpečí, že někoho nechtěně uhodí), nechodí na vodítku a pohybuje se volně, ale pod kontrolou po světě. Dělá mi společnost na všech místech, kde to má pro nás pro oba (nebo alespoň pro jednoho z nás) nějaký význam. Divadla, galerie a kina jsou jedny z mála prostor, kam společně nechodíme.

            V o řád větším poměru registruji žádosti o pohlazení cizími lidmi, oproti žádostem, aby se k nim nepřibližoval. Nevyžádané kontakty jsou přes určitou lehkomyslnost aktérů také na denním pořádku. On se totiž vychovaný pes k lidem, kteří o něho neprojevují zájem a neohrožují ho, ani nemá důvod přiblížit.

            Slýchám občas otázku, jak si mohu být stoprocentně jistý, že se můj pes jednoho dne nezblázní a někoho nepokouše. Je to přeci jenom zvíře, dodávají tazatelé. Nejsem si tím stoprocentně jistý. Stejně jako si nemohu být stoprocentně jistý tím, že jednou neseřežu toho sousedovic drzého spratka, nehodím po ženě talíř a nebudu hledat nájemního vraha, aby mne zbavil mé tchýně. Nic z toho jsem neudělal, stejně jako se o žádnou agresi nepokusil můj pes, nemohu si však být sám sebou stoprocentně jistý, jsem přeci jenom člověk.