Praha - Plzeň

Odjížděl jsem v deset dopoledne z pražského Smíchovského nádraží rychlíkem, který končí v Chebu, moje cesta ovšem měla končit v Plzni. 

Nahlásil jsem sice doma účast na obchodním jednání, ale už skutečnost, že tam pojedu vlakem, jasně vypovídala, o co půjde: přátelské posezení s obchodními partnery, kteří časem přestali být pouze obchodními partnery a stali se bodrými a veselými přáteli. Těšil jsem se.
            Už dlouho jsem touto tratí dál než do Berouna nejel. Vzpomínal jsem mimoděk, jak jsem tudy jezdil do Rokycan ke svému útvaru „na vojnu“. Je to skoro třicet let zpátky a ten vlak je snad tentýž, říkal jsem si, když jsem se opatrně soukal do neuvěřitelně špinavého vagónu. Úplně stejný odér čpící z podvozku; bůh ví, čím to smrdí, jestli nějakým mazadlem nebo spáleným brzdovým obložením, a pach z toalet, zcela nezaměnitelný. Dnes už jsou snad všude modernější vlaky, říkal jsem si, jeden takový dokonce stál na vedlejší koleji, málem jsem do něho nastoupil předpokládaje, že když jedu jednou za čas vlakem a poprvé v tomto miléniu do Plzně, bude to tím tryskáčem. V zápětí bylo jasné, že nebude.            Nevrlý zřízenec mě nasměroval k soupravě, kterou jsem do Plzně cestoval doposud. Tak to dnes bude nostalgie z konce osmdesátých let, náladu mi tím ovšem České dráhy nezkazíte, naopak, bude to romantika, přesvědčoval jsem sám sebe.
            Když jsem se konečně prodral dovnitř, už to tak romantické nebylo. Patrně téměř všichni cestující nastoupili na Hlavním nádraží, čímž nás několik zoufalců nastupujících na Smíchově odsoudili stát v chodbičce minimálně do Berouna. Prošel jsem tedy uličkou a našel si pohodlné místo na stání přibližně v polovině vagónu. Kontrolně jsem nakoukl do kupé proti sobě a hned jsem vyhodnotil, že tam sice jedno z osmi vikslajvantových sedadel volné je, ale na společnost pasažérů, které jsem si krátce prohlédl, nemám dnes dopoledne vůbec chuť. Asi „světští“ nebo cirkusáci to budou, tipoval jsem. Pět starších mužů a dvě ženy, všichni pohodlně rozvaleni snídali uzeninu z papírových obalů, zapíjeli ji pivem a podávali si jakýsi čirý destilát. Štěrbinou mezi dveřmi unikala do uličky směs potu, zvětralého piva, párků a jakési výrazné voňavky. Tak tam teda opravdu nevlezu, to bych raději stál až do toho Chebu, říkal jsem si. A opět se mi odkudsi z hlubin paměti vracelo déja vu staré desítky let. Jel jsem kdysi ke konci vojny s podobnou partičkou a byl to zážitek….

                                                               -

Pozvali mě tenkrát do kupé, vymydleného četaře v zoufalém zeleném kostýmu, pohostili mne slaninou a slivovicí a vyzvídali „přísně tajné“ informace jak z příručky vojenské kontrašpionáže:
            „ U čeho sloužíš, mladej? A za kolik to máš?“
            „Já jsem v Rokycanech u dělostřelců,“ zněla moje naučená odpověď, „a už se mi to krátí…“
            „Tam jsou rakeťáci, ne?“ zněla málo překvapivá následná otázka, dokumentující skutečnost, že v Čechách se tajemství, a vojenské tajemství už vůbec, nemůže udržet.
„ My máme v Plzni na Borech pouť, všechny cajky už tam jsou, ale my byli v Hradci na pohřbu, strejdovi,“ vysvětlovali mi čtyři starší muži a dvě ženy, patrně matka s dcerou.
Na tom všem stále nebylo vcelku nic zvláštního, všechno to začalo kdesi u Zdic, kde rychlík zůstal stát v polích. Byla už tma a po nějaké době nám průvodčí oznámil, že se před námi stala nějaká nehoda a že to bude chvíli trvat. V té době nejstarší z mužů vyndal druhou litrovou láhev. Blábolili jeden přes druhého a já rezervovaně odpovídal v rámci „ochrany utajovaných skutečností“. Jediný, kdo neřekl za celou dobu ani slovo, byla dívka nebo spíš mladá žena, která se krom toho, že minimálně popíjela, také často po mně dívala a pak poslouchala špitání od matróny sedící vedle ní.
            Po nějaké době a po rozhovoru s jedním z mužů, mě ona matróna vyzvala, abych s ní šel na chodbičku. Netušil jsem, co by mi mohla chtít, ale posílen kořalkou jsem šel téměř bezstarostně. Ale to, co jsem během několika vteřin vyslechl, mi vzalo dech. Bylo mi oznámeno, že se mám odebrat na umývárnu a ona dívka přijde za chvíli za mnou.
            „Jseš mladej, ne? Voják, ne? Tak co, ne… zalíbil ses jí na první pohled, na to mám čuch.“ Nevím, zda-li si to pamatuji přesně, ale myslím, že jsem na to neřekl nic, jenom jsem se podíval, na kteréže straně vozu je ta umývárna.
            „Jo a vona ti nic neřekne,“ ještě za mnou pronesla ta dobrá žena, „je němá. Slyší, ale nemluví. A buď na ni hodnej,“dodala.
            Již jsem nějaké zkušenosti v této oblasti měl, ale nedokázal jsem si po příchodu do místnůstky osmdesát krát osmdesát centimetrů se špinavým umyvadlem představit, jak tady budu „hodnej“. Stáj jsem tam v zelených kalhotách a saku, v zelené košili a kravatě a v zelených trenýrkách a ještě pořád si říkal, že je to nějaká legrace, že za chvilku někdo přijde a řekne: „Apríl!“
            Za chvíli opravdu někdo začal otvírat dveře a apríl to teda nebyl…Vklouzla do kamrlíku pootevřenými dveřmi jako lasička a hned je za sebou zavřela a zamkla. Stáli jsme proti sobě ve vzdálenosti deseti centimetrů a ve stejné vzdálenosti od všeho ostatního v místnůstce. Prohlížel jsem si ji. Nebyla hezká ani ošklivá, vysoká jako já, štíhlá a těsný rolák ji zvýrazňoval vlnky ženských křivek. Docela normální, tak asi dvacetiletá holka, ale nemluvila. 
            „Ahoj,“ to bylo jediné, na co jsem se zmohl.
            Odpověděla mi plachým úsměvem. Nechala mě, abych si jí prohlížel, dál se usmívala a začala mi rozepínat košili. Vůbec jí to nešlo. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se jí neuvěřitelně klepou prsty. Sáhl jsem jí přes rolák na ňadra a čekal, co se bude dít. Nedělo se nic. Stáli jsme tam, ruce vzájemně položeny na prsou a mlčeli jsme. Ona z nutnosti, já nevěděl, co říci. Po chvíli přešla od košile k obličeji a vlasům, nejdříve mě pohladila, pak objala kolem krku a silně se ke mně přitiskla. V té chvíli jsem poprvé získal pocit, že by to snad i tady šlo.
            Když se po chvíli odtáhla, měla vlhké oči a v nich prosbu, kterou jsem si poměrně jistě přeložil, že tady a teď z toho nebude nic. Překlad byl správný, protože mi hned nato začala psát na špinavé, zamlžené okno umývárny vzkazy typu: já jsem ještě nikdy s nikým nic…, ráda bych s tebou, ale ne tahle…, dělají si ze mě legraci, že už to mám mít dávno za sebou …a podobně. V první chvíli jsem jí chtěl odpovídat také na sklo, než mi sdělila, že klidně mohu mluvit.
            „Tak tu ještě chvíli pobudeme a já jim pak řeknu, že jsme to spolu dělali, jo?“ nabídl jsem jí. Vděčně přikývla a znovu mě pevně objala. Teď už jsem své rytířskosti trochu zalitoval. Zakrátko asi poznala i vnější projev té „lítosti“, trochu zaváhala a pak mne začala líbat na ústa a tisknout se ke mně ňadry se svetrem vyhrnutým až ke krku a s rukama naopak pod úrovní mého pasu. Asi měla pocit, že mi tu galantnost musí nějak vynahradit… Vlak se pomalu počal rozjíždět a my se začali bez použití rukou zaměstnaných jinou činností otloukat o stěny. Dlouho to netrvalo…
            Než jako první opustila umývárnu, dlouze mně políbila a zabouchla za sebou. Rychle jsem se opláchl a následoval ji do kupé. 
            Návrat to byl triumfální: plácání po zádech, přípitky… Ona seděla u okna a usmívala se, jen plachost z jejího pohledu byla tatam, vystřídal jí výraz jakéhosi triumfu.
Jak jsem v Rokycanech vystoupil z vlaku, a jak jsem se dostal do kasáren, o tom mám představu jen velmi mlhavou. Ráno, když jsem si po budíčku uklízel vycházkový oblek, našel jsem v kapse saka lístek se jménem a adresou. Nikdy jsem ho však nepoužil…

                                                                    -
            „Pojďte k nám, pane, máme tu jeden flek, přeci nebudete stát, “starší snědý muž s lahví v ruce mi gestem ukazoval místo. 
            „Děkuji,“ řekl jsem a přes předešlé předsevzetí a možná též pod vlivem té staré vzpomínky jsem se na uvolněné místo posadil.
            „Jedeme do Chebu!“ zahulákali a mě to uklidnilo. 
            „ Máme tam pouť!“ A bylo po klidu.
            Napil jsem se z nabízené lahve a čekal, co se stane.Nestalo se nic do té doby, než vlak kdesi u Zdic zastavil v polích…