Svět podle Sira

Toto povídání volně navazuje na již uveřejněné psí povídky "Štěně" a "Psí kusy" a svým způsobem i na ostatní články v rubrice "Pes by to nežral".

„Co si ten pes asi myslí?“

                „Co by si, prosím tě, myslel, nic si nemyslí, je to pes. Má emoce, pudy, žije s tebou skoro deset let, má tě prokouknutýho, takže ví, co uděláš, ještě dříve než na to pomyslíš, ale nemyslí.“

„Mně přijde, že ten pes má názor, že jo, Sire, no to víš, že jo…ty pejsku jeden…“

                „Mám pocit, že už trochu blbneš. Materialista, biolog a skeptik se chystá na stará kolena studovat psí duši, reinkarnaci a sledovat ´Lassie´, to bude smutný podzim života.“

                „Jaký podzim, pozdní léto - maximálně.“

                „V pozdním létě blbnout začínáš a na podzim zblbneš úplně.“

                „Ale já přece tomu psovi nepřisuzuji žádné nadpřirozené schopnost, jenom jsem prostě vysledoval, že ten pes má názor, že různé situace vyhodnocuje a zaujímá určitá stanoviska.“

                „Stanoviska. A jak ti ta stanoviska, prosím tě, sděluje.“

                „No, pohledem, výrazem a jinými neverbálními prostředky.“

                „Nemluví na tebe? Tak to je fajn.“

                „Nemluví, protože na to nemá uzpůsobený hlasový aparát.“

                „Já ti něco řeknu, ten pes je rozmazlenej až hanba, sebestřednej, namyšlenej a všechny nás má na háku.“

                „Mě ne.“

                „Tebe taky, ale je vyčůranej, takže dělá, že ne.“

                „No prosím, takže dělá co? Vyjadřuje názor. Sama to tak vnímáš. K tomu, aby něco předstíral, je zapotřebí úvaha.“

                „Bože dobrej.“

                „Ale má tě rád. A vůbec má rád i lidi.“

                „Mě rád má, to nechci popírat, ale že by měl rád lidi, to bych teda neřekla. Má naučeno, jak se k nim má chovat, aby byl za hvězdu a něco mu z toho káplo, ale má je taky úplně na háku.“

                „Aby mu něco káplo…, prosím tě, copak žebrá? Nežebrá!“

                „Nežebrá, protože je nafoukanej, dělá drahoty a čeká, až mu tu laskominu někdo v submisivní pozici naservíruje a bude ho chvíli přemlouvat, aby si ji vzal.“

                „Ty z něj děláš úplnýho asociála, slyšíš to, Sírie, je to tohle vůbec možný.“

                „Ten pes je asociál, to z něho nikdo nemusí dělat a okoukal to od tebe.“

                Po tomto dialogu jsme se Síriem na chvíli osaměli. Díval jsem se na svého desetiletého hovawarta a přemýšlel jsem o naší asociálnosti. Něco na tom asi bude, říkal jsem si. Byli jsme už hodně sžití, když jsme do smečky přibrali novou paničku. Měl jsem pocit, že se oba snažíme, ale dost možná jsem propadl nějakému sebeklamu.

                Nějakou dobu jsme válčili sami a naše předchozí souhra se změnila v jakousi symbiózu. Měl jsem občas pocit, že si sami vystačíme. Ten pocit byl ještě umocněn, když jsme shodou náhod přibrali toulavou fenku leonbergera. Tu jsem nakonec dal do dobrých rukou na venkov, kde je jí lépe a úspěšně prodělává další fázi své socializace.

                Určitou fázi socializace jsme však prodělávali i já se Síriem.  Právě absolvovaný rozhovor svědčil o tom, že dost možná neprobíhá úplně bez problémů. Sir si svou novou paničku ihned oblíbil, projevuje nezměrnou radost při jejím příchodu domů, chodí se k ní pomazlit, ale při venčení není příliš zřejmé, kdože koho venčí. Zastavuje upoután na vodítku u svých oblíbených značkovacích míst bez ohledu na to, že některá jsou v trnkovém či šípkovém keři a odmítá se z nich několik dlouhých vteřin hnout, tváří se nevraživě na psy, které v mé přítomnosti přehlížel jak lán, a s naprostou samozřejmostí určuje trasu vycházky.

                „Mě to dělá taky tak, “chlácholil jsem Lenku, která se vracela z procházky poněkud demotivovaná.

                „Nedělá, možná chce, ale nedělá!“

                „Musíš si zjednat trochu respekt, nesmíš na něho mluvit omluvným tónem a prosit ho, aby se ti například uhnul.

                „Když to zkusím, tak se na mě tak divně kouká…“

                „Tak ho nech koukat a trochu na něj houkni.“

                „Jo, a on mě rafne“.

                „Ale prosím tě. V životě na nikoho z rodiny ani nezavrčel a už se znáte docela dlouho, aby tě do rodiny počítal.“

                 Podobné diskuse jsme vedli každou chvíli. Sir je vskutku pes suverén a jen tak něco ho nerozhází. Někdy to vypadá, že lidmi opravdu trochu pohrdá a i na mě se dívá občas s jakousi útrpností. Velmi patrné to je při výletech a houbařských výpravách na známá místa.

                Dobře se to dá demonstrovat na nedávném výletu v kopcích nad Berounkou. Hned po vystoupení z vlaku ve Všenorech má Sir jasno. „Půjdeme přes les do Dobřichovic nebo do Řitky,“ myslí si, „ na okraji Dobřichovic bydlí exkluzivní fenečka retrívra a v Řitce neméně kvalitní brazilská fila,“ těší se Sir. Vše probíhá podle předpokladu, než dojdeme na lesní rozcestí. Vlevo do Řitky, vpravo do Dobřichovic. Pokračujeme však dál po hřebenu. Tedy pokračuji pouze já, Sírius stojí na rozcestí a myslí si: „je tu blbec, po stopadesáté, ale neví.“ Když jsem od něho vzdálen asi padesát metrů, otráveně mě dojde a následně se rozvalí na mýtince u košíku, když já pročesávám březový remízek. Zcela neúspěšně, takže se po chvíli vracíme na rozcestí a začneme klesat do údolí. Sir do mě několikrát žďuchne čumákem: „tak to vidíš, do Dobřichovic..., kdybys dal na mne, nemusel ses motat v tom roští. Jsi poškrábaný až hanba, panička ti vynadá.“

                 Podobně to probíhá na většině výletů. Sírius má jasno, kam jdeme, a pamatuje si, co máme kde dělat. Mineme-li oblíbenou hospůdku, je rozladěn. Těžko říci, jestli proto, že nedodržujeme rituál, nebo proto, že přišel o pamlsek, který si vždy po chvilce přemlouvání od hostinského vezme. V tomto podniku je populární, majitel má z něho plezír: „každý pes si to vařené hovězí vezme málem i s rukou, ten tvůj se tváří, jako že se musí ze společenských důvodů obětovat, minutu tu flaksu očichává a pak ji přežvykuje, jako by to bylo něco nejedlýho.“

                Sírius také nemá rád čekání na vlak. Ve zmíněných Dobřichovicích na nádraží vstane při průjezdu rychlíku i náklaďáku a vyčítavě se na mě dívá a nechápe, proč nenastupujeme.  Cestování vlakem si totiž užívá, rozvalí své jedena půl metr dlouhé tělo mezi sedačky, čímž zabezpečí komfort sobě a diskonfort všem ostatním, protože nohy lze dát pouze na topení nebo na stoleček. Hlavu si nechá v uličce, aby mohl sledovat „ šustot“. Někteří lidé si myslí, že když naznačí krok na Síriovu hlavu, že ten v pudu sebezáchovy uhne. Neuhne. Nevím, jestli by se hnul, kdyby mu na ní někdo opravdu šlápl, ale to se ještě nestalo.

                 Pro psy není typické delší setrvávání ve stoje (na rozdíl třeba od koní, kteří tak tráví většinu svého života), Sir však nechuť stát dovádí až do absurdna. V městském autobuse vydrží na všech čtyřech maximálně pět vteřin, načež se zhroutí na podlahu, bez ohledu na to, jestli tam má někdo nohy nebo zavazadlo. Když říkám „zhroutí“, tak to myslím doslova. Psi většinou ono rozvalení se provádí jakýmsi třífázovým cvikem. Nejdříve si lehnou na všechny packy, pak uleví zadním nohám svezením zadku k jedné straně a následně, pokud mají pocit bezpečí a klidu, si lehnou na bok. Tak také často spí.  Sírius tento cvik provádí jednofázově, ze stoje sebou práskne rovnou. Má asi pocit klidu a bezpečí stále a všude. Je to možná tím, že nemá s lidmi žádné špatné zkušenosti. Několikrát sice někoho vyděsil, ale to nebyl projev agrese vůči němu, ale jeho projev agrese vůči někomu jinému.

                Největším agresorem jsem tak pro Sira já, když ho okřikuji a peskuji za drobné projevy nekázně, umíněnosti a oportunismu. Náš pes si zvykl být ovládán běžnou mluvou, takže když mu zavelím před přechodem „stůj“, otočí se a vzdorovitě zatřese hlavou: „přece vím, že se na obrubníku zastavuje, ne.“ Přivolání „ke mně“ se stává výzvou k rozhlédnutí se a k pečlivému prozkoumání terénu, a pak se teprve pomalu a rozmrzele přišourá s viditelným nepochopením, proč jsem se zachoval tak hrubě. Chci-li, aby si pejsek sednul, řeknu: „Sirie, sedni si“ (skloňujeme Sirovo latinské jméno latinsky, tedy „Sírie“ a ne „Síriusi“) a Sir si sedne. Někdy mi to však „ujede“ a zavelím „ sedni“. Sir strne, a pokud se povel opakuje, sedne si tak pomalu, jak je to jen fyziologicky možné.

                Hovawarti jsou poměrně neštěkaví psi, náš hovawart však neštěká téměř vůbec. Výjimečně blafne jako výzvu ke hře, přičemž hovawartí hry jsou takové docela akční. Kousání páníčka do ruky a paničku do zadku je bráno jako společenská norma. Samozřejmě jen tehdy, když na takovou hru přistoupím, což se však nedá stoprocentně tvrdit i o nové paničce. Tímto se vracím k trochu problematickým záležitostem.

                Lenka to na Sira zkouší, ač jsem jí to rozmlouval, přes piškoty. Jediným výsledkem je pouze to, že ten se dožaduje odměny, kdykoli Lenka přijde domů, kdykoli vyndává cokoli z tašky a kdykoli otevře skříňku, kde jsou piškotky uloženy. Jelikož jsou v té skříni i jiné potraviny, mlsá Sir každou chvíli. Také u toho slintá, což dříve dělal, jen když se vařila brokolice. Brokolici Sírius nezřízeně miluje. Velmi oblíbený je také kokos, po něm následuje většina druhů zeleniny, zvláště brukvovité (z kedlubny sežere nejen slupky, ale i celou nať), pečivo a pak teprve maso. To konzumuje sice vařené i syrové, ale odmítá syrové drůbeží a jatra  (játrové knedlíčky však miluje). Kde k těm vegetariánským manýrům přišel, není jasné. Od nás to teda nemá, protože všichni jeho lidé byli a jsou masožraví.

                Mohlo by se zdát, že soužití s takovým psem je těžké a vyčerpávající. Opak je pravdou. Sir zvládá většinu obvyklých i velmi neobvyklých situací. Když doma pracuji, je téměř neviditelný, když mám špatnou náladu, zmizí úplně, nebo ve vhodný okamžik přijde, strčí do mě čumákem a nasadí výraz terapeutického psa. Když ožívám, ožívá se mnou. Sir bez problému cestuje všemi dopravními prostředky (pouze letadlem jsme to dosud nezkoušeli). Pohybuje se bez problémů podle kola, bruslí i koně, plave kilometrové vzdálenosti a zdolává i docela komplikované skalní výstupy. Okamžitě se zabydlí v jakékoli restauraci, penzionu i hotelu, přičemž chování přizpůsobuje cenové skupině a počtu hvězd. Hvězdné manýry ho konečně opouští málokdy, což je na rozdíl od domácích lidí, pro lidi cizí velmi interesantní, ale tak už to u celebrit bývá.

                „Sire, kde je ten pes zase.“ Nic se neděje ani na opakované paniččino přivolání. Sírius je nalezen v koupelně, hlavu má podloženu osobní váhou a čeká, až si pro něho někdo dojde. Je totiž velmi teplé léto, což je důvod chodit pouze pomalu ve stínu a doma přebývat na to nejchladnějším místě.

                „Tak pojď, ty pse s názorem, jdeme ven,“ praví Lenka již bez známky rozladění.

                Sir se zvedne, dlouze se protáhne, ocasem shodí pár šampónů z poličky, podívá se na mne, jako jestli opravdu…a pak jde pomalu ke dveřím.

                „Nezlob paničku, Sírie.“

                Sir se na mne otočí a v očích má překvapení: „jako já?“