Podzimní píseň - Chanson d’automne

Kdybych si měl vybrat dílo, které dokonale vystihuje podzimní atmosféru, neváhal bych. Byla by to tato báseň Paula Verlaina, kterou zde uvádím originále a v mnoha českých překladech. První je můj oblíbený a poslední můj.

PAUL  VERLAINE: CHANSON D’AUTOMNE 1866

Les sanglots longs
Des violons
De l’automne
Blessent mon coeur
D’une langueur
Monotone.

Tout suffocant
Et bleme, quand
Sonne l’heure,
Je me souviens
Des jours anciens
Et je pleure;

Et je m’en vais
Au vent mauvais
Qui m’emporte
Deça, dela,
Pareil a la
Feuille morte.                                                                               

František Hrubín: Podzimní píseň

Ó podzime, 
tak dlouze tvé 
housle lkají, 
mou duši tou 
hrou unylou 
utýrají. 
Dýchaje tíž, 
zesinám, když 
orloj slyším, 
vše je to tam, 
ten žal, co mám, 
neutiším. 
I odcházím 
povětřím zlým, 
jehož svistem 
jsem hnán sem tam 
jak byl bych sám 
suchým listem.

 Sigismund Bouška: Píseň podzimní, 1896

Ten dlouhý ston,
ten houslí tón,
jejž podzim roní,
mé srdce jal
jak stesk a žal
monotonní.

Dech chytám již
a blednu, když
hodiny bijí,
a mysle zas
na dávný čas
slzy liji.

Jdu zadumán,
mě nese van,
jak vítr svistí,
hned sem a tam,
jak byl bych sám
suché listí.

 Alfons Breska: Píseň jeseně, 1901

Ten táhlý ston,
jenž z violón
jeseně zvoní,
mé srdce zdral,
je touhou jal
monotonní.

Udýchán již
a bledý, když
hodiny bijí,
vzpomínám zas
na zašlý čas
a slzy liji.

Já kráčím sem
ve větru zlém,
jenž kol mne sviští,
a sem a tam
jsem zmítán sám
jak suché listí.

 František Sekanina: Podzimní píseň, 1905

Ty dlouhé stony,
jak houslí tony,
jež jeseň roní,
v mé srdce hudou
steskem i nudou
tak monotonní.

Dušný a bled
můj zjev zří v svět,
když orloj bije,
vzpomíná tich
dnů pradávných
a v pláči nyje.

A tiše kráčí
ve větru pláči.
Jich ostrý svist
ho drsně vláčí
tmou přes bodláčí
jak suchý list.

 Emanuel z Lešehradu: Podzimní píseň, 1908

Mdlá kvílení,
jež jesenní
housle roní,
mé srdce tknou
svou únavou
monotonní.

Bled, dušný již,
zvuk hodin když
ozývá se,
já pomním svých
dnů bývalých
a lkám zase;

a potácím
se větrem zlým,
jenž štve smělý
mne sem tam v mih,
jak list byl bych
odumřelý.

 Josef Florian: Píseň podzimní, 1914

Dlouhé vzlyky
houslí
podzimu
zraňují srdce mé
monotonní
unylostí.

Všecek se duse
a bled, když
zvoní hodiny,
vzpomínám si
na dny starodávné
a pláču;

A odcházím
do větru zlého,
jenž mne žene
sem a tam,
na způsob
mrtvého listu.

 Otokar Fischer: Podzimní píseň, 1916

Jak táhlý tón
a pláč i ston
houslí zvoní,
stesk podzimní
v mém srdci zní
monotonní.

Když mdlý a bled
čas odbíjet
slyším vskrytě,
když vzpomínám
dnů zašlých, štkám
jako dítě.

A vichrem zlým
se potácím,
který svistí
a dál mne, dál
štve, jak by štval
zvadlé listí.

 Antonín Klášterský: Podzimní píseň, 1921

Dlouhé tóny
měkké zvony
houslí v jeseni,
v srdce padnou
mdlobou chladnou
temně zazvoní.
Je dusno, daleko chrám
kolem tu voní mrtvolan,
hodina bije...
Jen já sám
vzpomínám,
srdce slzy lije.
Odcházím ven
větrům v plen,
od místa k místu
padám
zvadám
podoben suchému listu.

 Jan Blahoslav Čapek: Zpěv podzimní, 1930

Mne zabolí
vzlyk violy
podzimu –
jen jeden tón
z těch šedých clon
v srdci zní –
Když hodina
bít počíná,
bled a sám
na starý čas
myslím si zas
a lkám –
a odcházím
pod větrem zlým,
jehož svist
mnou hrá, mnou vlá,
jsem docela
mrtvý list.

 Jaroslav Seifert: Podzimní píseň, 1930

Dlouhý ston táh
na violách
jeseně,
podivný žal
srdce mi jal
znaveně.

Bledý jsem stál
a vzpomínal,
přešel čas,
teď v pláči sním,
když uslyším
hodin hlas.

A kráčel jsem
ve větru zlém,
jenž mě nes
jak ze zahrad
list, který zvad
a pak zas kles.

 Hanuš Jelínek: Píseň podzimní, 1938

Ten dlouhý vzlyk
na houslích smyk,
to jeseň zvoní,
a v srdci vstal
mi stesk a žal
monotónní.

Bez dechu teď
bled jako zeď
jak čas kvačí,
na zašlý ten
vzpomínám den
a jen pláči.

A teď mě jal
a nese dál
zlý větru svist,
sem tam, tam sem
já smýkán jsem
jak zvadlý list.

 Vladimír Holan: Píseň podzimní, 1945

Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.

Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.

A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.

 František Hrubín: Podzimní píseň, 1945

Jdou žaly, jdou
za violou,
blouzní po ní,
ze srdce rvu
tu měkkou hru
monotonní.

Čas do mých rán
úderem hran
s hodin bije,
všechno to tam,
zbyl jsem tu sám,
k pláči mi je.

Jdu prokřehlý
a vítr zlý
krutým svistem
žene mě dál,
jak by si hrál
s mrtvým listem.

 Jan Zábrana: Podzimní píseň, 1957

Jak blouznění
ty housle zní,
když jde zima,
a jako sen
mi jejich sten
srdce jímá.

Hlas hodin znám
a zesinám,
že už brzy,
když vzpomenu,
že ze všech dnů
zbyly slzy.

A odcházím,
jen větrem zlým
dál si jistý:
hned tak, hned tak
mě žene jak
suché listí.

 Petr Kopta: Podzimní píseň, 1968

Když do korun
pláč z vetchých strun
podzim roní,
vždy jímává
mě únava
monotónní.

Děs, rozehrán
při hudbě hran,
skráň mi smáčí;
vracím se zpět
do zašlých let,
tiše pláči.

Hnán vichřicí,
zlou, skučící,
letím v dáli
pryč z těchto míst,
zmítán jak list
opadalý.

 Patrik Ouředník: Podzimní píseň, 1983

A dlouhý vzlyk
jak houslí smyk
na sklonku dne,
unylý zmar
podzimu dar
srdce tne.

Tou chvílí jat
únavou sťat
blednu a lkám;
dvě stě let stár
pradávných jar
vzpomínám.

I spěchám pryč
z těch divných míst
zlým větrem hnán.
Zkázou si jist
jak mrtvý list
vrávorám.

 Jindřich Veselý: Podzimní píseň, 1988

Hle, stesk a žal,
to podzim hrál
sladkým smykem.
Do srdce vnes
mi pláč i děs
táhlým vzlykem.

Dech popadáš
a bledneš, až
celá bije.
V hlavě mi zní
tón dávných dní,
k slzám mi je.

A odcházím
nečasem zlým,
jen větrů svist
mne žene tam,
jako bych sám
byl mrtvý list.

 Zdenka Bergrová: Píseň podzimu, 1991

Viola vzlyká,
podzim je dýka,
hrouží se hloub,
div neusmýká
mě hadrníka,
mě solný sloup.

Úzkostně zbledlý
vnímám, jak zvedly
hodiny hlas
a při vzpomínce
mi tichoulince
vlhne lem řas.

Zlou nenávistí
to dlouze svistí
a sem a tam
jako ti jistí,
jak suché listí
jsem větrem hnán.

Jiří Turner: Podzimní píseň, 2015

slzy jak hrách

na violách

pdzim roní

má duše sní

malátností                                                                                                                                     

monotónní

nedýchám již

bledý jsem když

hodiny kvačí

z mé paměti

dny odletí

a je mi k pláči

s nemocí zlou

tmou větrnou

jdu do těch míst

kde budu sám

usmýkán tam

jak mrtvý list