Průvodce dospívající dívky politickými ideologiemi

S ideologickými pojmy se setkáváme stále, možná stále častěji. V důsledku toho s nimi mnohdy mnozí manipulují poněkud neuváženě, když je emocionálně spojují s chováním jednotlivců, režimů nebo náboženství.

Články v této rubrice, jak název napovídá, slouží v prvé řadě tomu, co je v názvu uvedeno. Jsou snahou nějakou přijatelnou formou shrnout to, co lze nalézt v tištěné podobě i na internetu v mnoha podobách, na různé úrovni a v různém rozsahu. Tento článek není výjimkou. Lze najít bezpočet definic názorných i složitě pojatých a obsáhlých, ale ve většině těchto materiálů je jejich sdělení pojato poněkud školometsky a chybí mu, dle mého soudu, právě onen přístup průvodce. Pro mnohé dospělé a poučené čtenáře může být tento článek příliš zjednodušující a dostatečně nevysvětlující všechny příčiny a důsledky. Je to tak. Jeho cílem je zajistit základní orientaci a třeba i povzbudit k dalšímu studiu, ale není určen ke studiu jako takovému. Naopak může snad být užitečný těm čtenářům, kteří se s definicemi a podstatou ideologických pojmů příliš nezabývají, což není žádná hanba, a také těm, kteří s nimi rádi a často manipulují, aniž by si dali práci byť jen se základním studiem, což už trochu hanba je.

Co je to ideologie?

Velmi obecně je to shrnutí nějakých myšlenek – idejí.  V tomto smyslu může být nazváno ideologií cokoli. V politicko-společenské oblasti je ideologie soubor idejí, názorů, teorií a hodnot, prostřednictvím kterých se vyjadřuje postoj k základním problémům společnosti a státu.

Co je to doktrína?

Doktrína je aplikovaná ideologie do různých praktických politických postupů. Často se tento termín používá pro činnost státu v určitých oblastech (např. vojenská doktrína USA)

 Jaké jsou funkce ideologie?

Na tomto místě se v příručkách uvádějí čtyři základní funkce, které lze snadno zestručnit. Ideologie vysvětlují (různé jevy a situace), nastavují (kritéria a postupy), stmelují (lidi a vytváří v nich pocit sounáležitosti) a definují (programy a cíle).

Jak je ti s ideologiemi v demokratickém režimu?

Jelikož neexistuje zcela objektivní pohled nezatížený určitou ideologií, má demokratický režim dbát na existenci pluralitního prostředí sice soupeřících, ale vzájemně se respektujících ideologií. Aby byla zajištěna tato pluralita, má být oslabován vliv ideologií v prostředích, kde je důležitá rovnováha (státní správa, policie, armáda, justice)

A jak v tom totalitním?

Ideologie v totalitním režimu považuje sama sebe za neomylnou, často vědecky podloženou, a tedy nezpochybnitelnou. Stává se dogmatickým, oficiálním státním učením a činí si nároky prostřednictvím státu ovládat celého člověka i společnost.

Jak lze rozdělit ideologie?

Špatně. Časté je dělení na demokratické ideologické proudy, tedy ty „dobré“ a na totalitní ideové proudy, tedy ty „špatné“. Toto dělení však funguje spíše až v jejich důsledcích, a to ještě ne zcela univerzálně. Většina ideologií má kořeny hluboko v historii a počátky jejich praktického vzniku se pojí jednak s bohulibými utopickými myšlenkami, s touhami po svobodě člověka nebo s potřebou řádu a pevného systému. Narážím tímto na nejznámější totalitní ideologie - komunismus a fašismus. Ani jedna z těchto ideologií neměla „od narození ve vínku“ hrůzy, které se posléze v jejich jménu děly a mnohé utopistické ideologie se nám jeví utopisticky až s odstupem času, ve své době na ně přísahali mnozí moudří a slušní lidé.

Jak na ideologie nahlížíme?

Vývoj západní demokracie byl ovlivněn střetáváním tří ideologických demokratických proudů: liberalismu, konservatismu a socialismu. Vedle toho byly, a jsou, proudy nedemokratické: komunismus a fašismus (nacismus), jejichž součástmi i samostatnými projevy se staly např. nacionalizmus, rasismus nebo anarchismus.

Velmi zjednodušeně se dá říci, že komunismus je radikální forma socialismu, anarchismus radikální formou liberalismu a fašismus konzervatismu.

Nutno podotknout, že všechny tyto ideologie mají mnoho směrů a frakcí, přičemž se mohou v různých státech a režimech různě projevovat a prolínat. Historický fašismus španělský, portugalský nebo chilský nelze úplně srovnat s fašismem (resp. nacismem - nacionálním socialismem) německým a socialismus poválečného Československa se socialismem skandinávským. Socialismus se aktuálně v demokratických státech projevuje v sociálně demokratických stranách a konservatismus a liberalismus mají mnoho podob historických i aktuálních a jsou reprezentovány množstvím různých partají.  Existují i komunistické strany a také strany, které spíše než obecné ideologie dovádějí do radikálních poloh dílčí politická a společenská témata (ekologie, migrační politika apod.)

Které ideologie to tedy jsou?

Liberalismus

Liberalismus (z lat. liberty = svoboda) je nejstarší ideologie, vzniká v 17. století v Anglii; jejím představitelem je empirický filozof John Locke. Ústřední hodnotou je svoboda jednotlivce a důraz je kladen na individualitu. Stát by měl plnit pouze funkce ochrany svobody a majetku občanů proti vnějšímu nepříteli a zachování vnitřního řádu. Maximálně omezeny mají být pravomoci vlády ve prospěch svobody podnikání. Vládní formou liberalismu je parlamentní demokracie. Občané se podílejí na správě věcí veřejných prostřednictvím svých svobodně vytvořených organizací, svobodné diskuse a všeobecného a rovného hlasovacího práva. Liberalismus má mnoho podob a k jeho idejím se hlásí mnoho politických stran.

Konservatismus:

Konservatismus (z lat. conservare = uchovávat) vznikl v reakci na překotné tempo vývoje společenských změn a na některé negativní dopady liberalismu v devatenáctém století. Klade důraz na tradice, historii, rodinu, na řád a autoritu. Velmi citlivě vnímá ústavu a klade silný důraz na stát a soukromý majetek. Vnímá sociální nerovnost jako přirozený rozdíl mezi lidmi. Časté jsou snahy o přístup z hlediska tržní ekonomiky, ale jako kompromis mezi tvrdou liberální linií a státem, který zasáhne při problému. Konzervatismus neodmítá společenský vývoj, ale ne vývoj překotný, tedy obecně preferuje evoluci před revolucí. Jako jednu z nejvyšších hodnot vyznává řád a stabilitu

Socialismus

Socialismus (z lat. socialis = společenský) je politická a ekonomická koncepce vedená ideálem spravedlnosti a bratrství. Její snahou je podřídit jedince společnosti, která si stanoví za cíl vítězství obecného dobra nad individuálním zájmem. Je odmítána (v původní podobě) volná konkurence a soukromé vlastnictví výrobních prostředků. To stojí v protikladu vůči individualismu a ekonomickému liberalismu. Společenská nerovnost je vnímána jako umělá, a tudíž je odstranitelná. Je to ideologie rovnostářská a antikapitalistická, takže získávala podporu ve společnosti tam, kde se prohlubují sociální rozdíly.  Jak už bylo uvedeno, socialismus má mnoho podob od historického utopického, přes marxismus až k aktuálnímu sociálnímu demokratismu, který přijal mnoho liberálních i konservativních prvků.

Komunismus

Komunismus (z lat. communis = společné) je politická ideologie, která odmítá soukromé vlastnictví, třídní rozdíly mezi lidmi, hlásá veřejné vlastnictví a správu výrobních prostředků. Myšlenky komunismu jsou velmi staré, ale jako ideologie byl deklarován Karlem Marxem a Friedrichem Engelsem.Komunismus vychází z teorie třídního boje, vykořisťování na základě vztahu k výrobním prostředkům, tedy konfliktu mezi kapitalisty a proletariátem. Marxismus považuje dosažení komunismu za nutný výsledek dějinného procesu a ekonomických sil. Dějiny se z tohoto pohledu jeví jako posloupnost, která je definovaná především způsobem výroby a vlastnictvím prostředků, tedy ekonomickou základnou společnosti. Vládnoucí třída si přivlastňuje nadhodnotu vytvořenou ovládanými třídami, ale v kapitalismu, jako ve vrcholném stádiu vykořisťovatelských společností, však vzniká dělnická třída, která bude jednou schopna dosáhnout poslední fázi dějin, spravedlivé komunistické společnosti.Komunismus a socialismus se vyznačují vizí společnosti založené na rovnosti a sociální spravedlnosti, odsuzují kapitalistický ekonomický systém a vykořisťování dělnické třídy. Komunismus vyznává revoluci vedenou komunistickou stranou, na rozdíl od socialismu, který upřednostňuje postupnou nenásilnou změnu.

Fašismus

Fašismus (z lat. fascio = svazek) je to středopravá korporativní diktatura, která si klade za cíl obnovit vládu jednotného národa, autority, sociální spravedlnosti (sociální zákonodárství, boj s nezaměstnaností), tradičních hodnot (rodina, náboženství), a to i za cenu nedemokratických prostředků. Potlačuje myšlenku liberálního pohledu na člověka jako jednotlivce a nahrazuje jej kolektivem. K moci se většinou dostala vojenským převratem, který měl zabránit komunistickým experimentům (Maďarsko, Španělsko, Řecko, Chile atd.); pro mnohdy velice úzkou spolupráci s církevními kruhy byla zvláště v 1. pol. 20. st. označována za klerofašismus.

Nacismus (nacionální socialismu) je považován za formu fašismu, jde o středový (spíše levý) nacionálně šovinistický, rasistický totalitní politický systém, který osciluje mezi levou a pravou částí politického spektra. Nepřistupuje ke znárodňování, využívá naopak služeb soukromého kapitálu k uplatňování vlastních záměrů, zároveň popírá další revoluční marxistické projevy.  Projevoval se ztotožněním nacionálně socialistické strany a jejího vůdce, který je nekriticky oslavovaný až zbožštěný, se státem. Je uplatňován princip jedné politické strany, rasový princip a hledání vnitřních a vnějších nepřátel. Je to totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933–1945 (tzv. Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany vedené Adolfem Hitlerem. Nacistická ideologie kombinuje prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu (preference rasy před národem a idea sjednocené germánské Evropy), fašismu, rasismu (zvláště antisemitismu) a eugeniky.

Rasismus

Rasismus (z arab. ras = hlava) je ideologie založená na tvrzení o nerovnosti lidských plemen, vznikající záměnou národních etnik či kulturním společenství za rasu. Je to teorie založená na pseudovědeckém tvrzení o existenci nižší a vyšší rasy a především na principu ohrožení vyšší rasy kulturně a morálně rozkladným působením rasy nižší. Tato teorie vznikla v 19. století, ale rozvoj zaznamenala především po 1. světové válce, kdy vysvětlovala příčiny rozpadu západního světa. Rasismus se v praxi projevuje jako diskriminace v různých formách: v právní (nerovnost před zákonem), v politické (nepřiznání volebního práva), v ekonomické (nižší mzda za stejnou práci), ve společenské (nálepkování menšiny většinou, přisuzování nižšího sociálního statusu) apod.

Nacionalismus

Nacionalismus (z lat.natio = národ) je středopravá politická ideologie, která sleduje a upřednostňuje politické, kulturní a ekonomické zájmy určitého národa. Znamená konec individualismu a návrat ke kolektivismu. Jedinec omezuje svou svobodu ve prospěch svobody národa. Nacionalismus stojí v opozici k liberalismu. Nacionální ideologie se opírá o národní symboly a znaky, zvyky, tradice, jazyk, kulturu, umění, mýty apod. Současní vzedmutí vlny evropského nacionalismu je vyvoláno špatnými zkušenostmi s integrací přistěhovalců a vede často ke vzniku stran tzv. moderní pravice, které hlásají zavedení přísnějších opatření vůči přistěhovalectví, zeštíhlení sociálního systému apod.

Anarchismus

Anarchismus (z řec. an-arché = bezvládí): snaží se o zrušení státu, který brání uplatňování maximálních svobod. Kritizuje kapitalismus, protože nezaručuje rovnostářské rozdělení prostředků, čímž se blíží k ultralevici, ale také stát, který by se měl vzdát všech oblastí, včetně soudnictví, vše by mělo být svěřeno trhu, což je vlastně radikálně pravicový liberalismus.

Enviromentalismus

Enviromentalismus (z angl. enviroment = prostředí) je spíše středolevý (mnohdy výrazně levicový) politický směr usilující o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o ochranu životního prostředí. Ideově zastřešuje řadu často protestních ekologických hnutí a organizací, ale i politicky etablovaných politických stran, tzv. zelení. Kritizuje liberalismus, konzervatismus i marxismus jako ideologie industriální společnosti, které hovoří o dobývání a ovládání přírody. Příroda je tak chápána především jako statek k uspokojení potřeb masové konzumní společnosti. Prosazuje odpovědnost za další osud planety. V otázkách demokracie usiluje o posílení principů přímé demokracie: decentralizace a samosprávu či uzákonění referenda.

Co si z výše uvedeného vzít?

Snad trochu poučení. Poučení, kam mohou dospět touhy po rovnosti a absolutní spravedlnosti, stejně jako touhy po řádu, disciplíně a nadřazením zájmů společnosti nad zájmy jednotlivce, nebo naopak po bezmezné svobodě. Poučení, jak je nepřirozené a také nebezpečné snažit se zpracovat komunity a celé národy do jedné ideologie. Jelikož jsme různí jako individuality, musíme mít k dispozici ideologií více, z nichž si můžeme vystavět ideologii vlastní, tak říkajíc „na míru“. Můžeme se také zamyslet nad smyslem politiky, která by, alespoň podle mého názoru, měla být prostředkem, nikoli podstatou. Prostředkem pro cestu k jedinému smysluplnému (a zcela nedosažitelnému) cíli, kterýmžto je spokojený člověk.