Smrt si říká sopa de lima - recept s příběhem

Je dost míst na světě, kde si člověk může leccos zajímavého užít. Je však nemnoho míst, kde si přijdou na své veškeré naše smysly a jejich všemožné choutky..Toto je exkurze až na samé dno této legendy.

Byly doby, kdy jsem měl cestování spojené s dobýváním zasněžených vrcholků nebo alespoň s „objevováním“ vzdálených, nedostupných a dobrodružství slibujících míst. Pominu-li to, že dobrodružství lze prožít kdekoli, tu dispozici si každý nosí v sobě, tak jedním z důsledků toho pohledu k „zasněženým vrcholkům“ je, že člověk nějak pomíjí to, co je v „údolí“. Možnost tuto zbrklost mládí napravit zajistí čas. Najednou je nutné při výstupu dělat pauzy, ve kterých je prostor se rozhlédnout a potom rozhlédnutí brzy člověk zjistí, že je i v tom „údolí“ spousta zajímavého, tak proč tam rovnou nezůstat.

Nezanevřel jsem na hory, ale učím se již nějaký čas užívat si i jiná místa a používat k tomu i jiné smysly. Jestli je nějaká lokalita k tomuto předurčená, je to právě Yucatán. Mám-li ve svém milovaném Českém ráji kořeny, Mexika se dotýkají mladé výhonky mé koruny. Je to takový negativ hor, protože nejvyšším místem tohoto poloostrova je s trochou nadsázky střecha nejvyššího hotelu v Cancúnu a pokud se provádí nějaká výšková změna, je to směrem dolů do krasových cenotes nebo pod mořskou hladinu. Yucatán nám nejprve nabídne pohádkové karibské pobřeží. Když ještě k tomu opustíte hotelové resorty zmíněného Cancúnu, které jsou stejné (pro mě stejně odporné) jako kdekoli jinde, a posunete se více na jih pod mayskou pobřežní pevnost Tulum, dostanete se do pravého tropického ráje s pustými nekonečnými plážemi, které tu a tam přeruší surfařské a potápěčské kempy. Celý Yucatán je potom prošpikován mayskými památkami. Každý asi z povinnosti navštíví  Chichén Itzá s Kukulkánovou pyramidou nebo Uxmal, ale dále je možné toulat se mezi desítkami zcela opuštěných mayských měst, ve kterých můžete, jako jsem to dělal já, spát třeba na vrcholku pyramidy a nasávat tu pravou mayskou atmosféru.  U guatemalských hranic se snadno dostanete do nefalšovaného tropického pralesa a pacifické pobřeží vám nabídne laguny s hejny plameňáků, s krokodýly a třeba i senzační rybaření. Když k tomu přičteme ještě potápění na korálových útesech nebo koupání v podzemních krasových jezerech (zmíněné cenotes) je Yucatán takovým malým rájem na zemi.

Tento mexický poloostrov je také relativně bezpečným územím, po kterém lze zcela volně cestovat půjčeným autem, docela hustou autobusovou sítí nebo klidně stopem a pěšky. Když opustíte turistická letoviska a navštěvované památky překvapí vás také velmi milí a přátelští lidé. Když opustíte turistická letoviska a navštěvované památky, kde dostanete k jídlu to samé jako kdekoli jinde na světě a odvar z kuchyně místní, můžete začít také objevovat mexickou kuchyni. Ta pravá, jak to tak bývá, na vás nečeká ve vyhlášených restaurantech na karibském pobřeží, ale v rybářských hospodách na opačném a mnohem méně navštěvovaném pobřeží Pacifiku a v zapadlých městečkách ve vnitrozemí. Lonely Planet varuje před konzumací jídel a nápojů z neověřených zdrojů, kdyby však byla pravda to, co píší, už bych musel být tak desetkrát mrtvý a stokrát přiotrávený… Některé venkovské provozovny sice působí trochu podezřele a docela dráždí biochemikovu představivost, ale kdo jí s chutí, ten má z poloviny vyhráno.

Nedokážu posoudit, jestli se yucatánská kuchyně nějak zásadně liší od klasické mexické, ale asi bych ji obecně rozdělil na přímořskou a vnitrozemskou. Na pobřeží Tichého oceánu jsou pro cestovatele za hubičku k mání kromě mnohých ryb zvláště krevety a krabi. Nejlepší jaké jsem kdy jedl, jsem si sám s místním rybářem na laguně vytahal z košů a on mi je pak na břehu upekl na roštu od ledničky (náležitě opáleném) mezi dvěma cihlami (náležitě vypálenými). Ve vnitrozemí dominuje v kuchyni skvělé hovězí maso a drůbež.  Výborné kousky pečeného kuře na tortille s fazolovou kaší a avokádem dostanete všude jako u nás párek v rohlíku, ale ani pořádný plátek hovězího seříznutého z velkého kusu z rožně, kterým chico před fondou  poctivě otáčí, není ničím mimořádným. Tedy mimořádná je pouze jeho chuť.  Kvanta exotického ovoce a šťávy z něho jsou samozřejmostí, stejně jako tequila 100% agáve.

Málem bych zapomněl na tradiční yucatánskou polévku, která dala název tomuto vyprávění. Znal jsem jí už i před první návštěvou Mexika a není to žádná vysoká škola gastronomie. Kuřecí vývar, limetková šťáva a chilli a k tomu buď už nic, nebo co dům dá: tu kus kuřecího, tu kreveta, tu nějaká zelenina a k zakousnutí tortilla. Mám tuto plévku rád a tak jsem si jí dával téměř každý den a všude, kde jsem byl. Jedna z nich mi však utkvěla v paměti. Bylo to v takovém malém ospalém vnitrozemském městečku, ve kterém jsme se po několika dnech nocování v přírodě chtěli pořádně osprchovat a vyspat ve slušné posteli. Ubytovali jsme se už odpoledne v malém hotýlku a s příchodem na večeři jsme se zdrželi, protože jsme dlouho lelkovali na tržišti a posléze jsme si prohlíželi místní kostel s takovým zaujetím, že si nás všiml páter a uštědřil nám dvouhodinový výklad, ze kterého jsem pochytil asi tak 1% z toho, co říkal. Do jídelny jsme dorazili již za tmy, byli jsme tam sami a kuchyň se již zjevně zavírala. V Mexiku se vám však často nestane, že by vám někdo řekl: „za chvíli zavíráme, už nevaříme,“ nebo něco podobného. Objednali jsme si tak u usměvavého číšníka nějakou místní specialitu a já ještě „na zahřátí“ (teplota s nocí klesla lehce pod 30°C) sopa de lima. Číšník se mě, ještě dříve než odešel od stolu, se šibalským úsměvem zeptal, jestli si ji dám „po evropsku“ nebo jako místní. Se světáckou samozřejmostí jsem mu sdělil, že jistě pravou mexickou. Už mi něco mělo být podezřelého, když jsem toho raracha zahlédl, jak si něco špitá s kuchařem, jak se při tom na nás dívají a náramně se při tom baví. Za nedlouho přede mnou přistála miska s polévkou, ze které koukal pěkný kus masa. Už na vzdálenost půl metru ta polévka pálila, ale to, co následovalo po prvním polknutí, bylo, jako kdyby mi v ústech explodoval handgranát. Zpotil jsem se po celém těle, vytryskly mi slzy a několikrát jsem prudce vydechl, abych se udržel při vědomí a potlačil nastupující infarkt myokardu. Po očku jsem se podíval směrem ke kuchyni. Oba pachatelé stáli před ní a s kamennými tvářemi sledovali moje počínání. Pocházím z kraje, kde se rodí vzdorovití a náležitě ješitní muži, takže jsem potlačil touhu po nich polívčičkou mrsknout a posléze ji vyměnit za nějakou její jedlou variantu. Takovou radost vám ale neudělám, compaňeros. Chvíli jsem ještě furiantsky zvažoval, nemám-li si říci o trochu chilli, ale nakonec jsem onen masochismus nedohnal do krajnosti. Polévka na mě měla účinek jako bych vypil láhev tequilly a o chuti druhého jídla jsem si nechal vyprávět, protože moje chuťové pohárky byly zcela paralyzované. Musel jsem sníst ještě několik tortill a vypít několik mexických piv, aby postupně počala bolest hlavy ustupovat a oheň s útrob chladnout. Jediným zadostiučiněním byly poněkud protáhlé obličeje kuchaře a číšníka. Kuchař však projevil sportovního ducha a při našem odchodu se již usmíval, poplácal mne po zádech a s pokýváním utrousil: „mexicano“. Dohra tohoto představení se udála nad ránem. Můj zažívací trakt se s mojí večeří nesmířil a dobu do svítání jsem strávil na záchůdku v pocitech, které mi živě evokovaly napichování na kůl.

Do konce pobytu jsem si sopa de lima nedal, ale s odstupem času si jí rád udělám i doma. Zde je můj recept:

Sopa de lima (pro 4 osoby)

kuřecí vývar z jednoho skeletu

1kuřecí prsíčko (můžou být klidně dvě)

2 limetky

půlka pomeranče

2 hřebíčky

chilli papričky (kolik strávníci snesou)

hrst nasekaného koriandru

4 tortilly

sůl

Ze skeletu připravíme cca 1 1/2l  dost slaného vývaru, který po přecezení opět přivedeme k varu a vložíme do něho celé kuřecí prso, hřebíček a celé papričky. Vaříme ho tak dlouho, aby nebylo uvnitř syrové, ale jenom růžové a šťavnaté (tak 5-8 minut podle velikosti). Odstavíme polévku, vyjmeme maso, které necháme chvíli chladnout, a vylovíme hřebíčky a chilli.  Do horké (ne však vroucí) polévky nalijeme šťávu z jedné limetky a půlky pomeranče a již ji nevaříme. Do Talířů vložíme tenké plátky prsou, přelijeme vývarem a posypeme sekaným koriandrem. Pro pobavení doporučuji nakrájet do polévky ještě nějakou tu papričku.  Podáváme s tortillami, které je také možno na přání „zákazníka“ nasekat nebo natrhat do vývaru, a s měsíčky z druhé limetky pro případné dokyselení.

Při polknutí první lžíce se vám musí srolovat ponožky, ale následné pocity by neměly být trýznivé, ale naopak libé. V rámci pitného režimu posléze popíjíme pivo značky Corona, taktéž s limetkou a ani stopička pravé  teguily z agáve (zapomeňte na tu "stříbrnou" se solí a s citrónem) nemůže uškodit.