Italské prázdniny – svéráz národní přepravy

Cestujete-li po cizí zemi autem, máte možnost se seznámit se specifiky silnic, dopravního značení a s návyky místních řidičů. Přepravujete-li se veřejnou dopravou, překvapíte často onu zemi (i sebe) jaksi v negližé.

Nejprve je nutno zvážit, jestli o takové překvapení vůbec stojíte. V případě Itálie je nutno zvažovat dvojnásob. Dospělý, mentálně a fyzicky způsobilý Ital veřejnou dopravou nejezdí. Děti jsou do doby svého prvního skútrů převáženy a na smrt nemocní nikam nejezdí. Veřejná doprava je zde tedy pro vdovy, sirotky… a turisty. Dočasné turisty bílé tváře a turisty trvalé tváře temné. Nutno říci, že i na nemotorizovaného turistu, muže středního věku, je nahlíženo podle nátury pozorovatele s opovržením nebo s lítostí. V každém případě jako na krypla.

Od výše uvedených skutečností se odvíjí i ono rozhodnutí, jestli vám ty zážitky stojí za pocuchané nervy a dočasný pád na společenské dno. Já jsem tuto životní zkoušku podstoupil letos poprvé po dvaceti letech a nelituji. Pokud se díky své dobrodružné povaze rozhodnete také tak, je logické do severní Itálie veřejnou dopravou i přicestovat. Lodí je to poněkud zdlouhavé a nepraktické, letedlem poněkud marnivé (není to ani 1000km), takže zbývá výběr mezi autobusem a vlakem.  Cesta vlakem (do Trenta) je o třetinu delší a třikrát dražší než autobusem. Snadné rozhodování. V zásadě lze volit mezi dvěma dopravci, německým a našim. Při čtyřech svých letošních cestách jsem vyzkoušel oba a výsledek je smutně předvídatelný. Při srovnatelném standardu u německého přepravce vše funguje (a může být i cenově výrazně výhodnější), u českého vše funguje tak napůl, ale cestovat s ním můžete bez přestupu. Nicméně oba vás přepraví z bodu A do bodu B a je to cesta docela pohodlná, až romantická.

Romantika té cesty zůstává jaksi neosobně za okénkem, než dorazíte do cílové stanice, tam se stanete její součástí. Z Trenta je logická cesta pouze autobusem, protože vlak jezdí zpět na sever i na jih pouze jediným možným údolím, jež nese jméno tohoto města. Ať jedete, kam jedete, autobus vás tam doveze, máte-li trochu peněz a nadbytek trpělivosti. Začátečník v italské veřejné dopravě mající v malíčku domácí jízdní řády se však hned na úvod může dopustit fatální chyby. Je naprostou zhůvěřilostí snažit se hledat spojení v jízdním řádu, a to i když nějaký najdete nebo vám něco takového nějaký poťouchlý domorodec dá v tištěné podobě. Pokud svéprávný Ital už z nějakého důvodu cestuje autobusem, nikdy, opakuji, nikdy nehledá spojení v jízdním řádu. Vždy se zeptá, ve výdeji jízdenek nebo si prostě stoupne na zastávku, zastaví každý autobus, jehož řidič je ochotný zastavit a zeptá se ho, jestli jede tam, kam se on sám hodlá přepravit. Podotýkám, že není hanbou se zeptat šoféra, jestli jede do Bolzana, i když má na třech místech viditelné cedule nasvědčující, že jede opačným směrem do Verony. Vždy máte šanci, že jede tam, kam chcete a ta šance se nemusí v brzké době opakovat.

Máte-li velká zavazadla, předpokládá se, že si je sami uložíte do příslušného prostoru mezi koly, pokud víko tohoto boxu nelze otevřít ani mohutným škubnutím nebo se v něm nacházejí pneumatiky, nářadí a odpadky, předpokládá se že, budete cestovat se zavazadly na palubě. Přejděme k nákupu jízdenek. Zakoupení jízdenky je obchodní transakce ne nepodobná nákupu koberce na orientálním bazaru. Pevnou cenu dostanete pouze v kase předprodeje a tam se také, pokud neumíte italsky, nejste-li dostatečně výřeční a drzí, většinou vyplatí jízdenky nakupovat. Řidič, byť to tak nezní, vám de facto navrhuje smluvní cenu, přičemž její výši stanovuje odhadem. Stalo se mi, že jsem jel tutéž trasu třikrát za tři různé ceny, počtvrté jsem dostal další rozdílnou taxu, kterou jsem nepřijal a stanovil si cenu v té dosud nejnižší hodnotě. Řidič bez mrknutí oka nabídku přehodnotil a prodal mi lístek v mnou navrhované výši.

Cestovatel usednuvší do pohodlné sedačky moderního, klimatizovaného autobusu, svírající ve zpocené dlani usmlouvanou jízdenku do vytoužené stanice snadno podlehne pocitu, že se už nic nemůže stát a poleví v ostražitosti nebo dokonce usne. Je to poměrně nebezpečné, protože probudit se může na jiném místě Apeninského poloostrova, než by předpokládal. Stává se totiž, že součástí přepravy jsou bleskové přestupy do jiného autobusu, přičemž jeden takový jsem absolvoval na jakémsi opuštěném místě mezi vinicemi. Cestující jsou na to sice upozorněni, ale pouze jednou a italsky. Turisté, z velké části starší německé vdovy, mající již určitou (špatnou) zkušenost se proto neustále dotazují řidiče, jestli jedou správně a nemají-li už vystoupit. Ten jejich zoufalým německy nebo anglicky položeným otázkám patrně nerozumí, ale vesele je italsky uklidňuje, čemuž zase nerozumí ony. Šoféři autobusů jsou většinou krásní mladí muži, vzorně oholení a ostříhání, navonění a vyfiknutí jak ředitelé bank, ale komunikace s nimi v jiném než italském jazyce se omezuje většinou na číslovky do deseti. Je ovšem nebezpečné používat i pár naučených italských frází, protože pak už z nich nedostanete ani ty číslovky.

Když jsme cestovali kolem Lago di Garda do Verony, jela s námi tam i zpět skupina německých důchodců. Do jejich hotelů je dovezla cestovka a oni se rozhodli podniknout dobrodružnou jízdu místní dopravou. Ti lidé vůbec nevěděli, co se to s nimi děje. Autobus přijel o tři čtvrtě hodiny později, než jim v hotelu řekli, jeli o hodinu déle, než čekali, přesedali, kde přesedat neměli, dva jedinci jeli za různou cenu a nebyli schopni zjistit, kdy jim odjíždí zpáteční spoj. Snažil jsem se jedné stařence pomoci, načež se ostatní kolem mě shlukli a drželi se mě jako káčátka kachny. Jejich na celoživotní pořádek navyklé teutonské mozky nebyly schopny tento cirkus vstřebat. Myslím, že dokonce pobytu už neopustili bezpečí svého rezortu.

Na druhou stranu se nám stalo, že jsme se vraceli z túry na základnu několik kilometrů po silnici a zastavil nám mimo zastávku mezi skalami linkový autobus a řidič jen máchl rukou, když jsem chtěl cestu zaplatit. Mimochodem zastavil v nepřehledné zatáčce nad stometrovým srázem.   Vstřícnost prokázal i německy mluvící pokladní na autobusovém nádraží v Rivě, když jsem se ho ptal na rozcestník turistických cest, zavřel jedinou pokladnu a odešel se mnou před nádraží, aby mi ukázal příslušnou cestu. Rozcestník jsem sice nenašel, ale jeho ochota byla dojemná.

Požitek z cestování italskými dráhami jsme si letos nedopřáli, a nebylo z důvodu onoho masakru, který se na nich udál několik dní před naším příjezdem. Prostě po horách mašinky nejezdí. Měl jsem však možnost několik hodin při čekání na autobus sledovat nádražní ruch a řeknu vám, že se to jen tak neomrzí. Krásné vlaky s dezénem Pendolina, nádražní personál jak kompars do opery, mašinfírové a průvodčí jak piloti a letušky transatlantického letu. A to vše zasazené do chaosu připomínajícího hasičské cvičení. (Tak mne napadá, jak asi vypadá hasičské cvičení italských hasičů?)

Oč jsme byli ochuzeni na drahách, to jsme si vynahradili přepravou lodní, byť jen po Gardském jezeře. Lago di Garda je však jezero opravdu velké a hluboké, takže provoz na něm není nepodobný přepravě námořní. Okusili jsme loď výletní a trajekt. Plavby výletní lodí nevykazovala žádné zvláštnosti od jakékoli jiné plavby výletní lodí, pominu-li skutečnost, že pokladní nemohl pochopit, že chceme jet pouze tam, a už ne zpátky. Neustále se mě ptal proč a moje podrážděná odpověď, že budeme zpátky plavat, ho si neuspokojila. Jezero je v tom místě široké asi deset kilometrů. Podobné nedorozumění jsem způsobil na trajektu, když jsem vysvětloval, že nemám auto, motorku ani kolo a kupodivu se chci vrátit zpátky.

Zvláštní kapitolou je přeprava soukromá. Národ italský je národem motoristů, to je všeobecně známo. Základní a nejdůležitější výbavou všech italský aut od Fiatu po Ferrari je vedle motoru klakson. Dopravní situace, jež nelze vyřešit klaksonem, se řeší gestikulací. Nelze-li to vyřešit ani gestikulací je situace neřešitelná. Od skútrového mládí jezdí italští řidiči jak šílenci, ale nikdy neváhají spálit si pneumatiky při brzdění ze stovky na nulu před přechodem, po kterém jde dáma.

Cestovali jsme ještě lanovkami, což bylo hezké, leč ničím zvláštní a necestovali jsme koňmo, což je škoda, protože na hřbetě oře mimo přecpané silnice a kolabující veřejnou i soukromou dopravu ve městech a vesničkách turisticky navštěvovaných oblastí by byla taková přeprava zcela jistě efektivnější.

Příště něco o svérázu národního pohostinství.