Kde tedy všichni jsou? Od Fermiho paradoxu k paradoxům vzniku civilizace

V prvním dílu tohoto blogu, jsa inspirován stejnojmennou knihou Stephena Webba, jsem rozebíral paradoxy vzniku života. V tomto pokračování jsou na řadě úskalí vzniku života inteligentního, tedy záležitosti kolem druhu Homo sapiens

Na rozdíl od vzniku živé hmoty, kde stále hodně tápeme, je antropogeneze poměrně solidně zmapovaná. Chybí nám sice řada mezičlánků, ale určitou představu máme, takže spíše než otázka: „jak vznikl člověk?“ je namístě spíše údiv: „jak to, že vznikl?“ nebo třeba i: „Proč vznikl?“ S tím nutně souvisí úvaha, jsme-li nějakým zákonitým produktem evoluce života nebo spíše něčím výjimečným nebo dokonce náhodným? Platí-li druhá varianta je ona také řešením Fermiho paradoxu. Žádné mimozemšťany nevidíme (ani neslyšíme), protože inteligentní a komunikaceschopný život je vzácný nebo úplně jedinečný.

Cesta od prvních eukaryotických buněk k současným živočichům byla strastiplná a podle názoru mnohých zdaleka nebyla nevyhnutelná. Třeba je nutné předtím, než živočišné druhy mohou začít vzkvétat, překonat několik překážek a snad je odpověď na Fermiho otázku obsažena právě v těchto překážkách. Pro účely tohoto řešení ale předpokládejme, že jakmile se jednou objeví eukaryotická buňka, jde už všechno jako na drátkách, a ponecháme-li vývoji dostatek času, pokročilé druhy živočichů se na planetě dozajista objeví. Znamená to ale nezbytně, že se objeví i živočich schopný postavit radioteleskop? Možná ne.

Různí autoři se dlouho snažili najít určující charakteristiku lidského druhu - atribut, jímž se Horno sapiens odlišuje od ostatních živočichů na Zemi. Často bylo za takovou charakteristiku považováno využívání a výroba nástrojů. Jestliže je výroba nástrojů jedinečnou charakteristikou lidstva, jestliže mezi miliardami druhů, co kdy žily na Zemi, jediný Homo sapiens zvládl záludnosti nástrojů, pak jsme možná nalezli ono rozluštěni Fermího paradoxu. Možná že použití a výroba nástrojů jsou vzácností kdekoli v celé Galaxii. A bez nástrojů ke stavbě kosmické lodí či k výrobě vysílače pak biologické druhy těžko mohou dát o sobě vědět vzdáleným sousedům v hlubinách prostoru.

Nástroje používají i mnohá zvířata, ptáci větvičkami vyšťourávají hmyz, supi hází z výšky kameny a podobně. Jako uvědomělou činnost to však činí pouze primáti. Jmenovitě naši nejbližší příbuzní-šimpanzi. Šimpanzi umí nástroje primitivně upravovat, hledat je a i z velké dálky přinášet, což naplňuje podstatu jistého plánování. Upravují nástroje, protože je díky ruce upravovat mohou, člověk zrovna tak.

Nabízí se sice úvaha, že se ruce vyvinuly proto, aby jimi mohly být upravovány nástroje, ale to bychom opět museli nahlížet na přírodu jako někým řízený proces, který cosi předvídá, a důsledky ovlivňují příčiny. Jsme vynikajícími výrobci nástrojů, protože máme jedinečné manipulační schopnosti, které nás k tomu předurčují. Když k tomu přičteme další charakteristické rysy člověčenstva, jako je jazyk a sociální způsob života, ani příliš nepřekvapuje, že naše nástroje vypadají kvalitativně jinak než nástroje ostatních živočišných druhů. Pohled, který jsem výše popsal, je dosti odlišný od tradičního pohledu, který říká, že jsme lepšími výrobci nástrojů, protože jsme inteligentnější než ostatní živočichové. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že právě užívání nástrojů pravěkými lidmi bylo dost možná jedním z hnacích motorů rozvoje inteligence - inteligence, která později posloužila i k mnoha jiným účelům. Neuronová kapacita, která je potřebná ke kontrole přesných pohybů lidské ruky a k řízení aktivit, jako je třeba vrhání předmětů na pohybující se kořist, je fenomenální a stále výrazně přesahuje kapacitu jakéhokoli současného robota.

Proto se musíme ptát, jaká je pravděpodobnost, že by se nějaký mimozemský druh vydal stejnou evoluční cestou jako člověk. Mimozemšťané třeba nepotřebují ruku s pěti prsty, aby zbudovali radioteleskop, průběh evoluce nemusí být dozajista identický, ale aby dospěli k rozvoji pokročilých technologií, potřebovali by jistě nějaký typ precizních manipulačních schopností (ať už za použití klepet, chapadel anebo čehokoli jiného mimo naši představivost), navíc možná spojený s jinou charakteristickou vlastností, třeba se stereoskopickým viděním. Pro jiný příklad nemusíme chodit daleko, vedle primátů prokazují inteligenci třeba kytovci, ale jejich životní prostředí je vedlo spíše k rozvoji komunikace, než technologií. Velryby umí prý sdílet stovky emocí, ale svými ploutvemi neumí nic vyrobit. Teoreticky by u nás na zemi, stejně jako i jinde, byly třeba schopny vytvořit určitou civilizaci, ovšem civilizaci jaksi samu pro sebe. Možná by se propracovaly k poezii, ale asi ne k radioteleskopu.

Člověk je v současnosti jediným hominidním druhem na Zemi, ale ještě přednedávnem, před takovými 30 000 lety, jsme naši planetu obývali společně přinejmenším ještě s jedním lidským druhem, s člověkem neandertálským (Homo neanderthalensis), a je dost dobře možné, že spolu s námi tu žil i Horno erectus. (30 000 roků nám může připadat jako velmi dlouhá doba, ale z hlediska kosmického času je to pouhý okamžik, i v historii lidstva představuje tato doba sotva čtvrtinu jeho dosavadní existence na Zemi).  Zjištění, že jsme kdysi nebyli na Zemi jediní, je poměrně nového data, neboť mnozí antropologové dlouho předpokládali, že se v určitém období mohl na Zemi vyskytovat vždy jen jediný druh hominidů; v tom případě by neandertálci museli být našimi předky. Nejnovější poznatky tomu ale příliš nenasvědčují. Výzkum mitochondriální DNA Horno sapiens a Horno neanderthalensis ukázal, že šlo o dva geneticky odlišné druhy. Tento fakt nedávno potvrdilo i srovnání počítačově zrekonstruované lebky člověka neandertálského a prvního člověka současného typu: lebka se u každého z nich vyvíjela jinak. Zdá se tedy téměř jisté, že Horno sapiens a Homo neanderthalensis jsou dva různé druhy, které pocházejí ze společného prapředka a před nějakými 500 000 lety se jejich linie začaly vyvíjet odděleně.

Země mohla být v různých dobách domovem až dvaceti hominidních druhů a některé z nich musely existovat současně. Zjednodušená představa o vývoji lidstva od tvora podobného opici přes postupně stále vyspělejší formy až k člověku je mylná. Vše nasvědčuje tomu, že Homo sapiens je poslední zbylá větev spirálovitě se vinoucího evolučního stromu. Každý hominidní druh měl své místo a byl vybaven odlišnými schopnostmi a znaky.

Naše znalosti o prvních hominidech jsou jen zlomkovité a je tak několik teorií vzniku rodu Homo, týkají se vesměs klimatických a ekologických změn zhruba před 2,5 miliony let v Africe. Nejstarší nález zástupce rodu Homo se datuje do doby 2,8 milionu let a nejstarší nález Homo sapiens tzv. Omo 1 byl nalezen Etiopii na řece Omo a je starý přibližně 190 tisíc let. Hledání přímé vývojové linie je dost těžké a názory odborníků se v rychlém sledu mění a střídají. Bylo by pěkné znát s jistotou všechny naše předky a sourozence, ale je nutné konstatovat, že nalezení přímé vývojové linie a změny úrovně „polidštění“ jsou trochu něco jiného. Docela dobře se dokumentuje na našich nejbližších příbuzných - neandertálcích.

Jenom na okraj: našimi nejbližšími, dodnes žijícími příbuznými jsou velcí lidoopi, s nimiž nás pojí společní předci, kteří žili zhruba před 6 až 10 miliony let (nejmladší byl společný předek lidí a šimpanzů, ale moc se nepodobal ani jedněm, šimpanzi prodělali výraznou evoluci, stejně jako lidé), ale vraťme se k neandrtálcům. Život neandertálců byl tvrdý, ale jako druh přežili velmi dlouho, déle než současné lidstvo. Obývali v mnohých rasách obrovské prostory, dokázali se vyrovnat s několika prudkými klimatickými zvraty a úspěšně splnili své biologické určení. Na základě analýzy lebek lze připustit možnost, že neandertálci měli určité fyzické dispozice umožňující řeč (byť je jen málo pravděpodobné, že byli schopni komunikovat tak jako my). Mimořádně zajímavý je fakt, že uměli zhotovovat nástroje, mluvíme v této souvislosti o moustérienu (název je odvozen od názvu francouzské jeskyně Le Moustier, kde byly poprvé takové nástroje nalezeny). Kamenné moustérské nástroje se vyskytují v mnoha obměněných podobách. Ti, kdo je vyráběli, byli zřejmě nejen schopni pamatovat si několik základních tvarů, ale šikovně využívali i vlastností kamene. Schopnosti neandertálců sice nemůžeme srovnávat se schopnostmi lidí současného typu, ale rozhodně to nebyli úplní primitivové. Přesto za dobu své existence na Zemi neprojevili žádné kreativní či inovační vlohy. Nenašly se žádné známky jejich umělecké činnosti, nedochovaly se nám žádné jejich hudební nástroje. Nástroje zhotovené v pozdním moustérienu nejsou o nic dokonalejší než nástroje zhotovené v jeho rané fázi. Neandertálci se rychle naučili opracovávat kámen, ale nic dalšího. Jestliže připustíme, že to byli inteligentní tvorové používající nástroje, pak máme příklad inteligentního druhu, který žil více než 100 000 let, aniž udělal nějaký výrazný technický pokrok. Z ne zcela jasných důvodů vyhynul, aniž vynalezl ozubené kolo, natož radioteleskop. Třeba se podobná situace opakuje i v dalších světech. Třeba z nějakého důvodu dospěly mimozemské civilizace k výrobě nástrojů a na této úrovni se zastavily. Galaxie je možná plná tvorů, kteří mistrně opracovávají dřevo, kámen či kost, ale nikdy se vývojově neposunou dále. Nic se o nich nedozvíme, protože nedisponují potřebnou technikou. Zkrátka mimozemské civilizace schopné komunikace neexistují. Toto vysvětlení má jednu slabinu - vychází z předpokladu, že všechny druhy schopné zhotovovat nástroje se vyvíjejí stejně. A to je stejně nepravděpodobné jako podobný "sociologický" předpoklad, že se všechny mimozemské civilizace i stejně chovají.

Koneckonců, i kdyby hominidní druhy jako takové byly špatnými technickými inovátory, jeden člen této hominidní rodiny mimořádně inovativní je. Jen jeden z těch asi 20 hominidních druhů se počal podivuhodně vyvíjet. Předtím ovšem, což stojí za zmínku, jsme po většinu naší historie na tom, pokud jde o technický pokrok, nebyli o moc lépe než neandertálci. Teprve asi tak před 40 000 lety začala vzkvétat technika a umění. Nástěnné malby člověka cromagnonského můžeme už nazvat skutečným uměním, které je výtvorem lidského ducha a i po tisíciletích nám má co říct. Nepodobá se ničemu, co se do té doby zrodilo. Až do okamžiku této tvůrčí exploze vedle sebe na Zemi žily dva stejně téměř stagnující hominidní druhy. Proč ta náhlá změna? Existuje několik možných vysvětlení. Třeba tvůrčí explozi podnítil vývoj řeči. Možná že exploze začala už mnohem dříve, ale artefakty starší než 40 000 let se nám nedochovaly. Možná že lidé před více než 40 000 lety byli sice anatomicky vyvinutí, ale neměli dostatečně vyvinutý mozek, který se počal rychle zdokonalovat na základě nám neznámého impulsu. Nebo se kulturní povědomí formovalo postupně a teprve před nějakými 40 000 lety dosáhlo vrcholu. Nevíme. Možná že ten nebývalý tvořivý moment nastal pouhou šťastnou shodou okolností, pouhou náhodou. Pokud tomu tak bylo, pak je nutné předpokládat, že počet komunikace schopných civilizaci je velmi malý.

Možná že, stejně jako já, shledáváte ve výše uvedeném jistou paralelu s náhlým rozvojem mnohobuněčných tvorů v kambriu po určité stagnaci jednobuněčných trvající několik miliard let, stejně tak třeba s překotným pokrokem posledních dvou století po dvou tisíciletích pokroku pozvolného. Představme si, že první lidé (stejně jako první buňky a stejně jako lidé do počátku 19. století) se nacházeli v "rovné" části exponenciální křivky - že tedy vývoj probíhal pomalu. A s postupem času se pokrok zrychloval sám, až jsme dospěli k dnešním počítačům. Promítněme si tuto exponenciální křivku do budoucna a představme si naše potomky, kteří mají přístup k neobyčejně vyspělým technologiím. Jsou-li mimozemšťané před námi v předstihu, můžeme předpokládat, že oni už těmito technologiemi disponují. Ale možná je tato úvaha nesprávná. Třeba tomu tak není. V přírodě neplatí nekonečné exponenciální křivky. Možná že představa gradujícího technického vývoje, který dospěje až do stadia, kdy civilizace budou cestovat nebo alespoň komunikovat v mezihvězdném prostoru, je nesprávná. Evoluce zná i ony stagnace a kulturní a technologický vývoj i zpětný chod.

To je možná úvaha přehnaně pesimistická, alespoň mně tak připadá. Už s našimi dnešními technologiemi jsme přece schopní navázat komunikaci „s hvězdami“. Dejme lidstvu dalších 100 nebo 1 000 let, kdo ví, čeho dosáhne. Nesmí se však do té doby samo zničit nebo být zničeno. Ale to už navazuji na jiný a poněkud chmurný scénář řešení Fermiho paradoxu, a sice že každá civilizace vlastní vinou nebo na ni nezávislou katastrofou dříve zanikne, než naváže úspěšný kontakt.