Podobenství o pavoucích aneb zápřednice útočí

Trochu to připomíná film o útoku nějaké zmutované entity na obyvatelstvo. A jako ze špatného filmu mi přišla i reakce představitelů státní samosprávy. Pokud se ale nad tím zamyslíme, zas tak divné nám to být nemusí.

Pro ty, kterým příslušné zprávy unikly, uvádím, že tím místem jsou severočeské Doksy, tou entitou pavouk zápřednice jedovatá (Cheirachantium punctorium) a tím počinem výzva radnice k opatrnosti a likvidaci těchto pavouků. Dalo by se předpokládat, že motivem takovéhoto opatření, a s tím logicky spojených obav obyvatelstva a návštěvníků turistické oblasti, je několik lidí bojujících v okolních nemocnicích o život. Není tomu tak. Motivem je několik článků v médiích, které přinesly informaci, že tento teplomilný, jedovatý a stále vzácný pavouk je v Čechách stále hojnější a ze středních Čech se rozšiřuje i do Čech severních. Autoři článků neopomněli jejich atraktivitu obohatit o konstatování, že kousnutí tohoto pavouka je velmi nepříjemné a může vést k horečkám a k ochrnutí.  To je taková polopravda. Bolestivé je, místo kousnutí může být několik hodin necitlivé a dítě může mít snad i krátkodobě horečku. Vše však pomine bez jakýchkoli následků za několik hodin.

Možná bych tyto zprávy ani nezaregistroval, ale v nedávné době se mě několik lidí zeptalo na můj názor na tuto situaci. Nejsem sice arachnolog, ale předpokládali (snad správně), že o tom budu mít jako entomolog určitou povědomost, navíc řada lidí asi nerozlišuje systematické rozdělení dvou různých tříd bezobratlých živočichů. Všem tazatelům jsem se snažil vysvětlit zhruba toto:

Pavouci jsou jedovatí zcela běžně, ale u nás se nevyskytuje žádný, jehož kousnutí by ohrožovalo člověka na životě nebo mu přivodilo trvalé následky.(Neberu v tomto smyslu v potaz lidi, trpící nějakou specifickou alergií, v takovém případě může být smrtelné i píchnutí jedné včely nebo požití buráků.) Zmíněná zápřednice je jedním z nejjedovatějších druhů u nás, ale její kousnutí může být srovnatelné tak s píchnutím sršně.

I žihadlo od sršně je vcelku vzácné (pokud nepočítám manipulaci se sršním hnízdem na půdě chalupy) a dojde k němu prakticky jen náhodným sevřením nebo přitlačením zvířátka k pokožce. U zápřednice je to stejné, ovšem s tím rozdílem, že pravděpodobnost kousnutí je ještě o několik řádů nižší. Naopak mnohem nebezpečnější může být díky mnohočetnosti píchnutí vosy. Jako modelový příklad si lze přestavit dítě strčící klacík do zemního vosího hnízda, což může být v případě několika desítek vpichů docela nebezpečné. Naopak situace, kdy si dítě prohlíží zámotek s vajíčky, který samička zápřednice agresivně hlídá a dojde ke kousnutí, je sice možná, ale asi velmi nepravděpodobná. A to i díky tomu, že je zápřednice stále i v oblastech svého výskytu nehojná.

Napadlo mě v této souvislosti, jak by se dal vyvolat úplně stejný poplach třeba v případě kodulek (rod Mutilla). Tito velkým mravencům podobní zástupci blanokřídlého hmyzu mají v případě bezkřídlých samiček tak nepříjemné bodnutí, že vosa nebo včela jsou proti nim úplní břídilové. Navíc je tento, ve čmeláččích hnízdech parazitující hmyz docela hojný a dovedu si představit (a nejen představit), že si ho bude chtít vzít dítě do ruky jako barevného „broučka“. Mohu vám garantovat, že už to víckrát neudělá. To však neznamená, že by snad kodulky představovaly nějaké nebezpečí, přestože třeba tropické kodulky mají pověst ještě výrazně horší.

Obecně panuje na světě mnoho legend ohledně nebezpečnosti různých bezobratlých živočichů (v zásadě to platí i pro některé obratlovce), přičemž těch skutečně smrtelně nebezpečných je docela málo a kontakt s nimi nebývá příliš běžný. Ani kousnutí drtivé většiny velkých, chlupatých sklípkanů, kteří se lidově poněkud nesprávně nazývají tarantule (jako tarantule jsou podle italské provincie Tarent původně označováni velcí a neškodní evropští slíďáci), není nebezpečné a dokonce i při kousnutí populárních „černých vdov“ a „redbacků“, tedy amerických a australských snovaček (rod Lactrodectus), které mají vskutku účinný jed, končí smrtí „jen“ asi 5% případů. (Našel jsem údaj, že v USA zemře za rok asi tolik lidí na kousnutí pavouka, jako při automobilových haváriích za hodinu.)  Ještě daleko méně fatální bývá píchnutí různých zástupců blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera), tedy vos, včel apod., stejně jako bodnutí štírů nebo kousnutí stonožek, přestože řada tropických druhů je podstatně nebezpečnějších, než naše druhy evropské.

Skutečná nebezpečnost mnohých bezobratlých živočichů spočívá v něčem zcela jiném, a to v přenosu nakažlivých nemocí. Nebezpečnost našich klíšťat je zcela nesrovnatelná s nějakými zápřednicemi, natož pak to, co zprostředkovávají například komáři rodu Anopheles, mouchy tse-tse (rod Glossina) v  subtropických a tropických oblastech. Tady se bavíme již o stamilionech infikovaných lidí a o milionech úmrtí na následky malárie, respektive spavé nemoci.

Ale abych se ještě vrátil k určité hysterii, která (snad jen na chvíli) zachvátila Doksy, potažmo možná některé naše spoluobčany na jiných místech. Na zveřejnění článku o jedovatých pavoucích nějakým přírodovědcem není jistě nic špatného. V zásadě se nelze divit ani tomu, když nějaký novinář napíše na toto téma poněkud populárnější text, ve kterém podpoří jeho čtivost nějakými pikantnostmi, pokud ho však nepojme jako poplašnou zprávu a vysloveně nelže. Poněkud méně pochopitelná je reakce radnice, která vezme za bernou minci bulvární článek a neověří si snadno určité skutečnosti u odborníků. Nelze předpokládat, že lidé budou mít nějaké hlubší znalosti o pavoucích, a proto se nelze divit, že varování úřadů i zdánlivě seriozních novinářů budou brát vážně.

Z výše uvedeného vyplývá určitý princip zodpovědnosti, a to nejen zodpovědnosti lidí ze státní správy a samosprávy, ale i novinářů v tom nejširším smyslu slova, tedy třeba i blogerů. Tento princip se dá, myslím, zcela zobecnit. Dnes mi osobně může přijít směšné to, co se stalo v Doksech a zítra „skočím na špek“ informacím, které jsou zcela mimo mé znalosti a zkušenosti. Jedinou možnou obranou je dle mého soudu ověřování si takových zpráv z různých zdrojů a jejich rozumové, nikoli emocionální vyhodnocování.