Pocta básníku Li Po

Glosa není jen útvar novinářský, ale i pojem básnický, jehož rozborem po letní pauze pokračuji v Básnické abecedě, ve které se pokouším abecedně mapovat básnické formy, a to jak v rovině teoretické, tak i praktické.

Básnická abeceda, 20. díl: Glosa

Glosa je v poezii typem básně o čtyřech strofách, zpravidla desetiveršových (decima), k nimž autora inspirovalo téma známého čtyřverší jiného básníka. Téma, kterým je glosa uvedena, autor v následujících strofách obměňuje, rozvijí a každou strofu postupně ukončuje jedním veršem ze zvoleného čtyřverší. Výsledkem je zcela jiný text, který sice obsahuje základní myšlenku motta, ale báseň je již jeho zcela subjektivním rozvedením. Glosy už dále žádné další formální parametry nemají a ve své ještě volnější podobě přechází v příbuzný žánr- marginálii. Ta už tak důsledně nevychází z přesně daného textu, ale rozvíjí určitou myšlenku nebo emoci jiné básně či prozaického díla.

Glosa je útvar v poezii velmi okrajový, jako by si o to říkala svým původním prozaickým významem, tedy poznámkou na okraji nějakého textu. Nenašel jsem žádnou sbírku glos, jako třeba sbírku sonetů nebo balad, a nedočetl jsem se ani o žádném autorovi, který by se touto formou proslavil. Glosa mohla sloužit, a může stále, jako jakési básnické řemeslné cvičení, ale také může být prostředkem vzdání pocty jinému autorovi prostřednictvím jeho obecně známého čtyřverší. Tak jsem si jí dovolil pojmout i já.

Protože jsem zde nedávno rozebíral slavné čtyřverší Francoise Villona, tak jsem nyní sáhnul po neméně slavném autorovi  jiné doby i jiné kultury.  Je jím staročínský básník Li Po.

Nejdříve zmíněné čtyřverší:

~

Poutník se probouzí v hospodě za noci

~

Na bílém loži probouzím se tich,

svítí to měsíc -- či sem napad sníh?

Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,

skláním ji: myslím na zem otců svých.

~

A toto je glosa k poctě básníka Li Po:

~~

Prastarý motiv na číšce z porcelánu:

do svého nitra zahleděný mnich,

v plášti zavinut jak dítě v povijanu

sám v horách očekává tmu a první sníh.

Nic svým fantaziím dlužen nezůstanu,

ty přenesou mne na perutích svých

do starých hospod, z jejichž lůžek vstanu,

však jako básník jenom v jedné z nich,

abych s měsícem propít se moh k ránu,

na bílém loži probouzím se tich.

~

Dnešnímu dni už odzvonili hranu

blíží se půlnoc z hodin kostelních,

mé sny jak oběšenci visí z trámů

ztuhlí v oprátkách sítí pavoučích.

Který mi zavře do podsvětí bránu,

a který bude ráno hořet jako líh?

I dnešní noc má odvrácenou stranu,

a temná bude jako starý hřích.

V roji jisker mám postel rozestlánu,

svítí to měsíc -- či sem napad sníh?

~

Když pak ta záře projde oblaky

a je jí všude stále víc a víc,

měsíc ukloní se, pak já taky

a náhle oba nevíme co říct.

Sníh tiše padne na naše rozpaky

a mě tím zbledne už tak bledá líc,

na chvíli se mi schová za mraky,

pokoj osvětlí jen pár bílých svic,

než vrátí se mi snové přízraky,

pozvedám hlavu: hledím na měsíc.

~

Měřit se s Básníkem jsem neměl v plánu,

to vyvolat by mohlo pouze smích,

tisíc poetů pohlédlo na dno džbánu,

však kdysi pouze jenom jeden z nich

našel s ním v starých ruinách chrámu

sedlinu věčnosti, jež ulpěla jak klih.

Tisíc poetů podlehlo tomu klamu,

a já takovým aby nebyl bych,

Knihou písní podkládám si hlavu,

skláním ji: myslím na zem otců svých.

~~~