František

S určitým odstupem se vracím k tématu vlastnictví z hlediska náboženského, respektive vztahu církve k majetku - tedy i k chudobě. Ke konzultaci jsem si onehdy přizval na toto téma osobu nad jiné povolanou: sv. Františka z Assisi.

Čtenář patrně předpokládá, že jsem sáhl do knihovny a začetl se do spisů tohoto křesťanského myslitele, nebo použil nějakou publikaci, která pojednává o jeho životě a díle. To jsem učinil párkrát velmi nedbale před tím a poněkud dbaleji potom, co jsem absolvoval onu konzultaci osobní.

V jistém smyslu jsou setkání se světci v teologické literatuře popisována vcelku hojně. Ve své podstatě se musí kandidát na svatořečení po smrti nějak angažovat, aby vůbec mohl být za svatého prohlášen.  Tedy světec sám o sobě asi nemusí vyvinout nějakou iniciativu, spíše ho Prozřetelnost využije k tomu, aby nějak zasáhla do běhu věcí. Může to připomínat situaci, kdy člověk řešící nějaký problém, jakoby náhodou prožije cosi, co mu pomůže prozřít nebo ho to alespoň jaksi nasměruje.

Neřešil jsem žádný svůj fatální problém, ale často jsem o problematice, kterou vyvolaly církevní restituce, přemýšlel i diskutoval. Tak jak to u mě bývá časté, nedokázal jsem se patřičně vyhranit. Spíše než právní a společenské aspekty toho procesu mě provokovaly otázky principiální. V podstatě jsem pouze uvažoval, má-li mít církev i jiný majetek, než ten, který potřebuje pro svou činnost a není-li hromadění majetku a lpění na něm v rozporu se základními principy křesťanství.

Onoho chladného letního podvečera ke konci prázdnin někdy v závěru první dekády nového milénia jsem zašel do své oblíbené vinárničky. Rodinu jsem měl ještě na chalupě a patrně jsem se potřeboval poněkud odreagovat po pracovním dni.  

Do diskuse se stálými hosty jsem se dostal vcelku rychle a snadno, asi toto frekventované téma probírali ještě před mým příchodem. Vzal jsem svůj diskusní příspěvek dost zeširoka, a když jsem se po několikaminutovém monologu rozhlédl, zjistil jsem, že mám v podstatě jediného posluchače, staršího důstojně vyhlížejícího muže, který neříkal nic, jen lehce uznale pokyvoval hlavou.  Asi abych své budoucí závěry ohledně amorálnosti hromadění majetku církvemi ještě podpořil, chtěl jsem si vzít na pomoc nějakou významnou církevní personu.

„Tak třeba sv. František z Assisi…,“ napadlo mne, „ ten přeci na chudobě postavil celou svoji filozofii. Byl, a stále snad ještě je, značnou morální autoritou katolické církve, ta ho sice prohlásila světcem krátce po jeho smrti, ale obrací se k němu jenom tehdy, když se jí to jaksi hodí do krámu,“ dodal jsem.

Starý muž opět pokýval a já pokračoval ještě horlivěji: „Se středověkými církevními reformátory, Kalvínem, Viklefem, Husem či Lutherem, kteří poukazovali na odklon církve od svých základních ideálů i v této oblasti, se katolíci dodnes zcela nevypořádali. Hromadění majetku je konečně i v rozporu se základními etickými hodnotami křesťanství i judaismu zakotvenými v přikázáních či definicích hříchu, a jelikož je zcela zřejmé, že církve restituci majetku vítají, pokud ji přímo neiniciovaly, což je v případě katolíků více než jasné, tak tímto vlastně vystupují proti svým vlastním zásadám.“ Udělal jsem řečnickou pauzu a konečně si uvědomil, že mluvím již dlouho, a tak jsem prodloužením pauzy poskytl prostor do té doby mlčenlivému muži.

„Mohli bychom se ještě vrátit k tomu Františkovi?“ řekl a poté, co počkal na moje gesto souhlasu, pokračoval:

„On ten František zase takový asketa nebyl, za mnoho staletí od jeho narození se nakupily různé legendy, jejichž pravdivost je velmi pochybná. Tak například není pravda, že se narodil ve stáji. Pocházel totiž z bohaté rodiny, Františkův otec, Pietro Bernardone byl zámožný obchodník. Františkova matka Jana Picaová pocházela z Provence, a ačkoli byl pokřtěn jako Giovanni, byl pro svůj poloviční francouzský původ přezdíván Francesco – malý Francouzek. Později toto jméno použil jako jméno řádové. František vyrůstal v přepychu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl v budoucnu stát asketou. Nijak se nelišil od bohatých mladíků té doby, miloval truvérské písně a hrdinské legendy a snil o cestě rytíře. Žil bezstarostným a pohodlným životem do té doby, než se rozhodl v rámci svých rytířských ambicí zúčastnit se v roce 1201 válečné výpravy Assisi proti Perugii. V tomto jednom z mnoha lokálních italských konfliktů té doby bylo Assisi poraženo, František byl jat a strávil celý rok v zajetí. Tam trpěl vážnou chorobou, při které měl v horečkách vidění, ve kterých se mu míchala realita s náboženskými představami a hrozným strachem. To, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu, byl vlastně jenom takový mladický slib Bohu za uzdravení. A stalo se.  V nadšení z uzdravení a propuštění se rozhodl vykonat pouť do Říma. Těžko říci, co se stalo tím zásadním impulsem pro jeho budoucí fascinaci chudobou. Propastné rozdíly mezi bohatstvím církve a privilegovaných vrstev a chudobou prostých lidí byly patrné v Assisi stejně jako v Římě. To, že v jakémsi afektu rozdal peníze i oděv a začal žebrat u vchodu do baziliky, bylo asi důsledkem prodělané nemoci. V tomto exaltickém stavu putoval po kraji, pomáhal chudým a rozdával rodinný majetek tak dlouho, až jeho otci došla trpělivost a vydědil ho. Pak toho půlku života litoval – František, ne jeho otec. “ dodal zamyšleně stařec a pokračoval.

„Nějaký čas dělal pomocné práce v klášteře v Gubbiu, pak se podílel na opravách kostelů v Porziuncule a pomáhal malomocným, což byla pro rozmazleného chlapce vskutku mučednická zkouška. Bylo něco příšerného…,“ poznamenal zamyšleně vypravěč.

„Začal hlásat absolutní chudobu a úplné odevzdání se do vůle Boží, protože už mu nic jiného nezbylo, otec ho zavrhl, a když už nic neměl, začal budovat kariéru na tom, že nic nemá. V té době se okolo něho počali shromažďovat první žáci. František byl mimořádně přesvědčivý a charismatický.

Když se tato skupina rozrostla, sepsal kolem roku 1209 jednoduchá řeholní pravidla a vydal se s nimi do Říma k papeži Inocencovi III. Ten ho nejdříve vyhodil, ale posléze je na přímluvu několika mocných a Františkem fascinovaných osobností přece schválil, a tak umožnil vznik Řádu menších bratří. Doplněnou řeholi pak potvrdil jeho nástupce papež Honorius III. To už ale začínala být z Františka skutečná celebrita.“

„Nenudím Vás?“ zeptal se jakoby ze vzpomínek procitnuvší muž.

Ujistili jsme ho, že v žádném případě, a tak se opět rozpovídal:

„Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a lidé se zrovna na jeho kázání nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi, odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala. Ve skutečnosti si čím dál tím častěji odskakoval užívat blahobytného života, protože již už dávno nebyl chudý. Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. A pak poznal Kláru…   Málem ten vztah praskl, a když už byly ty odchody za lesní zvěří do očí bijící, poslal František na čas Kláru do benediktinského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry, známý jako Klarisky nebo Řád chudých paní. Členkou tohoto řádu byla mimo jiné i svatá Anežka Česká.“

Dopili jsme a já jsem objednal další džbánek.

„V roce 1218 pak založil řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo se nechtějí se vzdát světského života. Byli to terciáti, dnes terciáři. Mezi jeho příslušníky patřil například francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžběta Durynská. To už z toho byla úplná fraška, chudý již vlastně nebyl vůbec nikdo, ale všichni dělali, že jsou, nebo alespoň v případě panovníků chtějí být, ale nemohou. Našli se také fanatici, kteří to na rozdíl od Františka brali vážně. Vážně do té míry, že k očištění církve začali vypalovat kláštery a vraždit duchovní. Ti z nich, kteří neskončili na hranici, se potom rozptýlili do jiných řádů, ale to bylo mnohem později.

„František ve svém megalomanství toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak vlastně zakladatelem organizované misijní činnosti. Toužil prý i po mučednické smrti a cílevědomě prý vyhledával nebezpečí.  Nikde ve skutečnosti nebylo bezpečněji než pod ochranou rytířů kristových a nikde nebyl bezpečněji uložen majetek. S křížovou výpravou se dostal do Egypta a také se vyprávělo, že pronikl až k tureckému sultánovi, kterému hlásal evangelium. Ten byl Františkem prý tak zaujat, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit, ale v pokoji ho propustil…. Byly to měsíc trvající pitky a orgie… Po návratu se jeho fyzický stav však neustále zhoršoval. Nakazil se patrně na lodi od jedné mulatky. Podle legendy se mu 17. září 1224 na těle objevila stigmata, rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Nepochybně důsledek syfilidy. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porciunkuli, nikoli ovšem v chatrči na zemi přikryt vypůjčeným pláštěm, jak praví legenda, ale v péči lékařů, kteří si však s touto v té době nezvyklou nemocí nevěděli rady.“

Náš vypravěč se narovnal na židli a dlouze se napil.

„Co je na chudobě dobrého a ušlechtilého?“ vyslovil řečnickou otázku.

„Nic,“ odpověděl si sám a pokračoval:

„Bohatství není hřích, hříchem je pokrytectví.  Rozpor slov a skutků. Církev v současné době majetek ani neoslabuje ani neposiluje, škodí jí právě ona neupřímnost. I teď se církev chová, jakoby ty statky ani nechtěla, ale když stát jinak nedá…. A s ostatními pseudohříchy je to podobné. Lidem je to pro smích už tisíc let…celibát, kdo to, proboha, vymyslel?“

Poměrně dlouhou dobu bylo v lokále ticho, protože řečník zadumán mlčel a já jsem úplně ztratil nit. Nakonec jsem přeci jenom chtěl navázat, ovšem všechna moje angažovanost byla tatam. Než jsem stačil pronést monolog o nebezpečnosti zbohatnutí církve, muž opět promluvil, jako by už na nevyřčený komentář reagoval:

„ No, ono to tak bylo vlastně vždycky, církev je mocenská organizace a věděl to František, mistr Jan i Luther.“

„Myslím,“ vstoupil jsem do hovoru zase já jemu, „ že tím se dostáváme k nejméně diskutované, ale možná nejdůležitější otázce restitucí. Myslí-li si někdo, že posílení mocenských ambicí církví může být pozitivní, měl by se podívat do evropské historie nebo třeba do islámské současnosti. Model, dle mého názoru universální, ukazuje, že tam, kde církev plní své duchovní poslání, poskytuje lidem útěchu, provozuje charitu, skrze víru nastavuje morální hodnoty, je její role naprosto pozitivní. Avšak tam, kde je silou ovládající politické strany a vlády nebo přímo působí v podobě státního náboženství, jde zcela opačným směrem. Podněcuje náboženské a etnické konflikty, generuje náboženské fanatiky a vrhá tak celé regiony do stavu nekončících válek, bídy a lidského utrpení. Takto popsané skutečnosti evokují víceméně stav islámského světa. Ale nebylo to tak vždy. Křesťanské církve musely projít, a také prošly, tímto smutným obdobím své existence a teprve nedávný vliv církevních reformátorů, osvícených duchovních, revizionistů a ateistů něco změnil. V neposlední řadě i celosvětová vlna humanismu zformovala křesťanské církve alespoň částečně do podoby, ve které mají, dle mého názoru, být. Tedy do podoby institucí sloužících lidem.“

Opět jsem se dostal do ráže a můj společník si mě měřil bystrýma očima s lehkým úsměvem ve tváři.

„Víra je přeci privátní lidská pohnutka, není přece nikterak podmíněna existencí jakékoli církve, víra zprostředkovaná náboženským výkladem a církevní institucí je pouze jednou z řady možnost, jak vnímat síly, které nás přesahují,“ dodal jsem trochu frázovitě a vyčerpaně jsem se rozložil v křesílku.

 Muž proti mně se s lehkou úklonou přisunul ke stolku a podotkl: „Církev je církev, náboženství je náboženství a víra je víra, ale princip naší společnosti nevznikl jen tak, sám od sebe, jako automatický výsledek dějinných zkušeností, uzrál na stromě duchovní kultury západního křesťanství, to jest syntézy židovsko-křesťanského náboženství, řecké filozofie, římského práva a evropské reformace. Politika minulých věků, stejně jako politika současná není zas tak důležitá, jak se vždy dělala a stále dělá. To nejpodstatnější, co dnes víme o císaři Augustovi je to, že se v době jím nařízeného sčítání obyvatelstva kdesi v zastrčeném koutě říše narodil prý po cestě z Nazaretu do Betléma Ježíš. Velká politika se svými v reálném čase velkými politiky se může stát s odstupem let a staletí jen kulisami něčeho mnohem důležitějšího. To něco však v onom reálném čase nedokážeme docenit. Měli bychom však čerpat z vědomí, že velká politika a kalkulace moci nemusí být tak důležitá, jak se zdá. Je třeba od ní udržovat odstup, nesmí se zbožtit. Špatný a nebezpečný politik, a to i církevní, je ten, který nezná hranice významu politiky a fušuje do díla spasitele světa. Dobrá politika, stejně jako víra, má pouze vytvářet rámec k životu lidí, v kterém se pak děje to podstatné. To velké bývá často skryto v tom malém.“

Nevěděl jsem, jak na to reagovat, uvažoval jsem, jak souvisí to, co jsem řekl já s tím, co jsem před chvílí vyslechl. Nedospěl jsem k žádnému rozporu v našich proslovech, přesto jsem se dostal do stavu jakéhosi smíření. Nebyl jsem již schopen své postoje radikalizovat, ba právě naopak. Bezděčně jsem na celou záležitost počal nahlížet i z pozice druhé strany. Ale bylo to, co jsem poslouchal názorem druhé strany? Byl to vůbec názor nějaké strany?

Starý muž mě s úsměvem sledoval, pokyvoval hlavou a nakonec jakoby mimochodem utrousil: „ Tak je to dobře.“ A nic víc. Dopil, poděkoval za hezký podvečer, příjemnou diskusi a zmizel v davu dusajícím ulicí před vinárnou. 

A tak se stalo, že 4. října slavím svátek, přestože žádného Františka v rodině nemáme.