Konečná stanice Islámský stát?

Tato kniha Rainera Hermanna v jistém smyslu navazuje na Huoramiho Dějiny arabského světa, o kterých jsem zde před časem psal. Spolu pak poskytují ucelený obraz příčin a důsledků toho, co hýbe současným světem naším.  

Huoramiho „Dějiny“ v podstatě končí tam, kde začíná islamolog a dlouholetý korespondent deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung z Blízkého východu svou analýzu, která nese podtitul: Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. Obsah knihy je zasazen do kontextu rozpadu státnosti v arabském světě a totálního selhání vládnoucích elit. Arabský svět se podle něj nachází v nejtěžší krizi od vpádu Mongolů ve 13. století. Většina arabských států ovládaných zkorumpovanými rodinnými klany či autoritativními panovníky, vystupujícími navenek jako „demokraté“ či „nacionalisté“, ztratila v očích svých občanů jakoukoliv legitimitu. Jediným pojítkem a zdrojem identifikace občanů tak zůstal islám. Vnitrostátní konflikty se tak mění v náboženské války.

Tato definice je v určitém rozporu s obecným míněním, že jsme svědky počátku války muslimského světa se světem západním, křesťanským. Ne, jsme svědky rozsáhlého a hlubokého konfliktu světa islámského, a ten se v mnoha ohledech přenáší do světa našeho v podobě terorismu nebo migrace. Nutno dodat, že nyní. Prachem v tomto explosivním sudu není ani tak ideologie islámu, jako permanentní válečný stav, chudoba, populační exploze, změna klimatu (vysychání rozsáhlých území) a v budoucnu jím může být postupné ukončování těžby ropy. To vše, a ještě leccos jiného může být daleko větším problémem, než to, co se děje v současné době. Bylo by tak velmi pošetilé se domnívat, že porážkou Islámského státu vše skončí, spíše naopak, vše tím teprve začne. Teď je jen otázkou, co to bude? Vraťme se však na počátek a dejme slovo autorovi.

Od al-Qá‘idy k Islámskému státu

Vznik Islámského státu (IS), respektive jeho předchůdce sahá až do roku 1999. Po celých patnáct let hrály v Iráku skupiny zmíněné v předchozí kapitole pod různými jmény vždy určitou roli. Nemělo by nás tedy překvapovat, že Islámský stát v roce 2014 – na první pohled jakoby z ničeho – vůbec vznikl. Překvapivá je spíše skutečnost, že se mu v roce 2014 podařilo za velmi krátkou dobu dobýt rozsáhlé části Sýrie a Iráku. Zčásti se dá jeho triumfální tažení vysvětlit vakuem, jehož vznik měla na svědomí syrská občanská válka a ší‘itská vláda v Bagdádu; rivalita mezi Saúdskou Arábií a Íránem pak přispěla k tomu, že toto vakuum i nadále přetrvává. Islámský stát důsledně využil příležitostí, jež mu z této situace plynuly. Dalšími důvody úspěchu Islámského státu jsou jeho přísná organizace a to, že na dobytých územích dokáže lidem zajistit cosi jako veřejné služby.

Na počátku Islámského státu stál Afghánistán. Jordánec Abú Mus‘ab az-Zarqáwí, jenž se narodil roku 1966 pod občanským jménem Ahmad Fadíl an-Nazál al-Chalajla, byl roku 1999 propuštěn po pětiletém trestu z jordánského vězení. Odsouzen byl za členství v teroristické skupině Baj‘at al-imám, založené na počátku devadesátých let palestinsko-jordánským ideologem džihádu Abú Muhammadem al-Maqdisím. Al-Maqdisí vstoupil ve známost v roce 1984 prohlášením, v němž označil Saúdskou Arábii za „bezbožný stát“. Al-Maqdisí a az-Zarqáwí spolu od roku 1992 úzce spolupracovali. Také al-Maqdisí byl roku 1999 propuštěn na svobodu v rámci amnestie u příležitosti nástupu ‘Abdalláha II. na královský trůn. Al-Maqdisí zůstal v Jordánsku a pochvalně hovořil o teroristických útocích z 11. září 2001.

Az-Zarqáwí odešel do Afghánistánu. I tam bylo jeho deklarovaným cílem svrhnout jordánskou královskou dynastii a osvobodit Jeruzalém. Za tímto účelem přivedl do Afghánistánu džihádisty z Levanty. Pomocí písemného doporučení od extremistického kazatele Abú Qatády působícího v Londýně navázal kontakt s al-Qá‘idou, ale oficiálně se k ní nepřidal. Poblíž Herátu si zřídil výcvikový tábor. Svou skupinu pojmenoval nejprve Džund aš-Šám(Vojáci Levanty), pak ji ale podle webové stránky svého mentora al-Maqdisího přejmenoval na Džamá‘at at-tauhíd wa ’l-džihád (Sdružení jedinosti Boží a džihádu). Tauhíd je teologický pojem, jenž označuje přísně monoteistickou víru muslimů a vyzdvihuje „jedinost“ a „jedinečnost“ Boha; extremističtí sunnité ho používají jako bojový termín namířený proti všem, jež – jako třeba ší‘ity či súfíje (mystiky) – podezírají z praktikování „mnohobožství“, například kvůli uctívání svatých nebo návštěvě hrobek. Zatímco tauhíd představuje jeden z pěti pilířů islámu, a jeho praktikování je tedy základní povinností každého muslima, džihád mezi ně nepatří. Znakem extremistických sunnitů je, že oba pojmy kladou na stejnou úroveň.

Az-Zarqáwího teroristická skupina bojovala v Afghánistánu na straně al-Qá‘idy a Tálibánu. V prosinci 1999 zabránily jordánské tajné služby teroristickým útokům na pětihvězdičkový hotel v Ammánu a další turistické cíle, které az-Zarqáwí naplánoval z Afghánistánu a které měly být provedeny o silvestrovské noci na přelomu dvou tisíciletí. Po 11. září 2001 az-Zarqáwí Afghánistán opustil a před americkými útoky hledal útočiště v Íránu. Ještě téhož roku se usadil v irácko-íránském pohraničí a navázal spolupráci s kurdskou teroristickou skupinou Ansár as-sunna; východně od Sulajmáníje vybudoval v těžko dostupné kurdské horské oblasti Bijára novou základnu pro svou teroristickou skupinu Džamá‘at at-tauhíd wa ’l-džihád, do které nyní vstupovali i Iráčané. Americké bojové letouny bombardovaly tábor v březnu 2003; nato vyhlásil az-Zarqáwí Spojeným státům válku. V srpnu 2003 se jeho militantní skupina přihlásila k teroristickým útokům na jordánskou ambasádu a zastupitelství OSN v Bagdádu a také na mešitu Imáma ‘Alího v an-Nadžafu, která je pro ší‘ity svatým místem; mezi 95 mrtvými z an-Nadžafu byl i ájatolláh Muhammad Báqir al-Hakím, jeden z předních iráckých ší‘itských duchovních. Již po prvních teroristických útocích bylo zřejmé, jaké má az-Zarqáwí záměry: vedl válku proti mezinárodnímu společenství států a proti ší‘itským muslimům.

Jeho mentor al-Maqdisí se v roce 2004 az-Zarqáwího zřekl. Již v roce 1999 varoval al-Maqdisí v jednom známém spise před tím, aby byli jiní muslimové prohlašováni za „nevěřící“ a s tímto odůvodněním zabíjeni. Az-Zarqáwí naopak citoval středověkého teologa Ibn Tajmíju, který ší‘ity označil za „nepřátele“, již „lžou“ a proti nimž je třeba „bojovat“. Az-Zarqáwí zabíjel ší‘ity a popravoval i zahraniční rukojmí, jako například v květnu 2004 Američana Nicholase Berga.

V září 2004 složil az-Zarqáwí přísahu věrnosti, tzv. baj‘u, al-Qá‘idě a jejímu vůdci Bin Ládinovi. Jeho teroristická skupina se od této chvíle nazývalaTanzím qá’idat al-džihád fí bilád ar-ráfidajn (Organizace základny džihádu v Mezopotámii). Místo tohoto rozvleklého jména se ale vžil název „al-Qá‘ida v Iráku“. Jako předtím al-Maqdisího i vůdce al-Qá‘idy čím dál víc iritovala az-Zarqáwího nezřízená brutalita a jeho postup proti ší‘itům. Az-Zarqáwího strategie směřovala k tomu, aby se krvavými útoky rozpoutala v Iráku občanská válka mezi sunnity a ší‘ity, což se mu v únoru 2006 útokem na svatou mešitu s hrobkou v as-Sámarrá’, v níž jsou pohřbeni desátý a jedenáctý imám ší‘itů, nakonec opravdu podařilo.

Bin Ládinův nástupce az-Zawáhirí již o rok dříve vyzval az-Zarqáwího dopisem k tomu, aby se soustředil na válku proti režimu v Bagdádu a proti okupantům a přestal s vražděním ší‘itských civilistů. Jak Bin Ládin, tak az-Zawáhirí odmítali zabíjení ší‘itských muslimů, byli však smířeni s az-Zarqáwího nárokem na vůdčí postavení v Iráku, protože az-Zarqáwí přiváděl al-Qá‘idě nové členy. Teroristická síť al-Qá‘idy přestala být pouhým sdružením džihádistů ze států oblasti Perského zálivu a Egypta.

Az-Zarqáwímu jeho taktika vyšla: stal se nesporným vůdcem nejdůležitější teroristické organizace v Iráku. 15. ledna 2006 ji sloučil s pěti menšími džihádistickými skupinami do uskupení Madžlis šúrá al-mudžáhidín (Poradní sbor mudžáhidů). Az-Zarqáwího prvořadým cílem bylo vyhnat pomocí džihádu okupanty z Iráku. Na začátku roku 2006 však rovněž prohlásil, že boj se sice odehrává v Iráku, pohledy se však upírají k Jeruzalému. V době po pádu Saddáma Husajna byla Sýrie nejdůležitější tranzitní zemí pro zahraniční džihádisty na cestě do Iráku. K az-Zarqáwímu se připojovali také Syřané. Mimoto udržovala vztahy se az-Zarqáwím i syrská vláda, která se obávala, že se po Iráku stane dalším kandidátem na změnu režimu.

7. června 2006 byl az-Zarqáwí zabit při americkém leteckém útoku, když se zdržoval v jednom domě v Ba‘qúbě. Jeho nástupcem byl jmenován Abú Ajjúb al-Masrí, jenž však postrádal az-Zarqáwího charisma. Teroristická skupina se ale po az-Zarqáwího smrti nerozpadla. 15. října 2006 se „al-Qá‘ida v Iráku“ přejmenovala na „Islámský stát v Iráku“ (ISI). Za jeho vůdce byl určen Abú ‘Umar al-Baghdádí, vlastním jménem Hamíd Dáwúd az-Záwí. Podrobnosti o jeho identitě nikdy nevyšly najevo. Jisté je pouze to, že byl Iráčan. Abú ‘Umar al-Baghdádí sestavil jakýsi vládní kabinet, v němž se Abú Ajjúb al-Masrí stal ministrem války. Kabinet se pustil do budování kvazistátních struktur, aby si dobyté teritorium udržel a dokázal ho spravovat. Potřebné finanční prostředky si ISI opatřoval výkupným, výpalným a příjmy z pašeráctví ropy. Charles Lister, jeden z předních analytiků zaměřujících se na IS, odhaduje, že jeho příjmy činily již tenkrát 70 až 200 milionů dolarů ročně.

Abú ‘Umar al-Baghdádí měl sice pro Irák vypracovaný vlastní program, nesporný  vliv  však  již  tehdy  měli  čečenští  bojovníci,  jednající  rovněž s ohledem na svou vlast. Al-Baghdádí tak například dal v Bagdádu unést ruské občany a po Moskvě žádal změnu politiky vůči Čečensku. Al-Baghdádí nesložil al-Qá‘idě výslovnou přísahu věrnosti, což zpočátku nehrálo žádnou roli. Vůdci ISI navzdory doporučením al-Qá‘idy pokračovali v brutalitě az-Zarqáwího. Při koordinovaných útocích na jezídské vesnice v severním Iráku bylo 15. srpna 2007 zabito 800 lidí. Brutalita ISI vedla ale i v sunnitsko-arabských provinciích k tomu, že se místní civilní obyvatelstvo džihádistům postupně vzepřelo.

Kmeny, které se už nechtěly podřizovat al-Baghdádího nadvládě, se spojily a založily tzv. „Hnutí probuzení“ (Sahwa). S americkou podporou pak bojovaly proti ISI. Tlak na džihádisty byl tak velký, že jich většina Irák opustila. Počet džihádistů, kteří se hlásili k ISI, poklesl na méně než 800. Od roku 2008 se tím dramaticky snížil i počet obětí teroristických útoků. Odchod amerických vojsk, zahájený v polovině roku 2009, však hnutí Sahwa oslabil a umožnil, aby se zbytky ISI zase začaly organizovat. Tento proces se urychloval s postupným stahováním amerických jednotek, jež bylo ukončeno v prosinci 2011.

Když se džihádisté dostali díky hnutí Sahwa pod tlak, přeložil Abú ‘Umar al-Baghdádí své sídlo z provincie Anbár do Mosulu. Odtud řídil obnovu své teroristické skupiny. Stažení amerických jednotek, které pokračovalo podle plánu, rozšířilo jeho manévrovací prostor a politika ší‘itského iráckého premiéra Núrího al-Málikího, zaměřená proti sunnitům, mu zajistila přísun nových rekrutů. Mezi nimi byla i řada členů hnutí Sahwa, kterým al-Málikí navzdory tomu, co přislíbil Američanům, přestal vyplácet měsíční služné. Díky tomu mohli členové ISI v druhé polovině roku 2009 spáchat v Iráku ty nejkrvavější atentáty za posledních šest let.

Abú ‘Umar al-Baghdádí byl zabit 18. dubna 2010 při americkém vzdušném útoku. Jeho nástupcem se stal Abú Bakr al-Baghdádí. Ten odvozuje svůj původ od proroka Muhammada, což dává najevo černým turbanem. Propaganda ISI, která mezitím dosáhla profesionálnější úrovně, srovnávala al-Baghdádího postavení se situací, v níž se ocitl samotný Muhammad, když v letech 622 až 632 budoval v Medíně první islámskou obec. Marginalizaci, která mu hrozila, unikl ISI mimo jiné díky tomu, že počínaje rokem 2011 našel nové pole působnosti v občanské válce v Sýrii.

V Iráku připravoval Abú Bakr al-Baghdádí vojensky pečlivě naplánované operace, které trvaly vždy dvanáct měsíců a měly se stát základem pro zřízení životaschopného státu. Cílem operace „Proboření zdí“, započaté v červenci 2012, bylo osvobození džihádistů a kádrů dřívější ba‘athistické vlády z iráckých věznic. Při útoku na vězení Abú Ghurajb, největší z osmi akcí provedených v roce 2013, bylo 21. července osvobozeno přes 500 osob, které se následně přidaly k ISI. Týden na to začala kampaň „Žně vojáků“, trvající do června 2014 a završená dobytím Mosulu. Ta si kladla za cíl podrývat morálku iráckého vojska a bezpečnostních sil cílenými atentáty, útoky na slabě obsazené pouliční kontrolní hlídky a pustošením domů vojáků – a očividně svého cíle dosáhla.

Současně s tím rozšiřoval Abú Bakr al-Baghdádí od roku 2013 své panství do Sýrie, kde po krutých vnitřních bojích získal převahu nad konkurenční Frontou an-Nusrá. Zatímco an-Nusrá, jejíž členové jsou převážně Syřané, si za nejvyšší cíl klade boj proti al-Asadově režimu, staví IS do popředí nadvládu chalífátu čili globální politickou agendu. Vyhlášení chalífátu jasně ukázalo, že ambice Abú Bakra al-Baghdádího přesahují hranice Iráku a Sýrie.

Nesouhlas se ozval z úst az-Zarqáwího mentora Abú Muhammada al-Maqdisího. Ten vyzval bojovníky džihádu v Sýrii, aby se přidali k Frontě an-Nusrá. Al-Baghdádí naproti tomu zůstal věrný politické linii zakladatele IS az-Zarqáwího. Stejně jako az-Zarqáwí i al-Baghdádí postupuje bez jakýchkoli zábran brutálně vůči svým protivníkům i nenáviděným ší‘itům. Tak jako az-Zarqáwí se ani on nepodřizuje vůdcům al-Qá‘idy, nýbrž trvá na své vůdčí roli. Naopak teroristické skupiny patřící k al-Qá‘idě (jako Fronta an-Nusrá) se – na rozdíl od az-Zarqáwího a al-Baghdádího – nejprve snaží získat jisté přijetí u obyvatelstva a teprve na tomto základě vedou džihád.

Zatímco al-Qá‘ida si vydržovala (a nadále vydržuje) loajální teroristické skupiny v různých zemích, buduje IS na pevném území státní struktury, což mu propůjčuje určitou atraktivitu. Po ruce má hned několik skupin bojovníků: džihádisty ze zahraničí, kteří chtějí žít v „Islámském státě“, někdejší ba‘athistické kádry z armády, tajných služeb a byrokracie, kteří přinášejí dovednosti nutné pro budování státu, a řadové bojovníky z kmenů, kteří táhnou do války jako pěchota IS.

Islámský stát je od roku 2003 součástí politického života v Iráku. Rozhodující změna přišla v okamžiku, kdy změnil svou strategii a přestal být jen teroristickou organizací, která útočí jednou tady a podruhé tam a udržuje si výcvikové tábory v poušti. Zásadní zlom nastal, když se z teroristické organizace stal stát, který má rozlohu srovnatelnou s Jordánskem a žije v něm přes deset milionů lidí, a když se také začal jako stát chovat – jako stát s vojskem, dostatkem financí a nadnárodní strategií. V Sýrii tento moment přišel s dobytím ar-Raqqy, v Iráku s dobytím Mosulu a dalších sunnitských provincií. IS se tím stal zdrojem ohrožení nejen pro své sousedy na Blízkém východě, ale i mimo region.

Kniha sama o sobě působí velmi nezaujatě a objektivně. Nevyhýbá se ostré kritice vládnoucích elit, nezavírá oči před reálnými riziky, ale na stranu nedémonizuje islám ve své podstatě. Jejím cílem je podle mého názoru snaha poskytnout čtenáři podklady pro pochopení událostí v minulosti i v současnosti, což je jistě nezbytné pro řešení krize, od které se západní svět nemůže distancovat, i kdyby chtěl sebevíce. V uzavřenějším pohledu by mohla tato kniha být společně s Huoramiho Dějinami arabského světa jakousi „povinnou četbou“ všech, kdo chtějí o tomto tématu publikovat i o něm smysluplně diskutovat.

Poznámka autora:

Kurzívou psaný text je ucelenou ukázkou, která objasňuje vznik islámského státu a je jakousi ochutnávkou z vlastní knihy. Přišlo mi smysluplnější citovat přímo autora, než vlastními slovy tlumočit jeho analýzy.