Haibun

 Toto slovo může znít jako technika juda, s judem má však společné jen místo původu. Vlastně možná nejen místo, ale i jistou komplexnost formy, které jako by již nepatřila do tohoto světa.

Básnická abeceda, 21. díl: Haibun

Haibun není básnickou formou v pravém slova smyslu, je to japonský, pozdně středověký literární útvar, který vznikl jako takový cestovní deník literátů. Prolíná se v něm konkrétní popis krajiny s historickými asociacemi a vlastními emocemi autora. Formálně je to kombinace krátké, úsporné prózy, haiku a případně i kreseb.  Stejně jako u jiných východních forem je pro nás dost těžké si představit způsob vyjádření člověka jiné kultury i doby v kombinaci s velmi odlišným jazykem i jeho zápisem.

Zkusme si pro názornost představit nějakého současného vnímavého a tvořivého jedince, který cestuje za krásného letního dne vlakem kolem nějakého významného místa našich národních dějin. Do notýsku si poznamená pár slov popisujících letní krajinu nebo svou činnost a zároveň si uvědomí určitý rozpor této situace s místem nějaké krvavé bitvy a to vyjádří několika veršíky. Nakonec, než mu místo zmizí z dohledu, načrtne si do deníčku nějakou zajímavou scenérii. Pokud by ony veršíky měly formu haiku, stvořil by právě haibun.

Chápu, že ani taková představa úplně neodpovídá chování typického cestujícího Českých drah, ale to jen potvrzuje skutečnost, že haibun není právě obvyklým literárním vyjádřením člověka dnešní doby a naší kultury. I v Japonsku je tato forma pěstována spíše jako vyjádření úcty k vlastním dějinám a významným osobnostem, než že by to byl nějaký šlágr. Nicméně jelikož je forma haiku u nás i jinde v Evropě vcelku hojně rozšířena, má snad smysl se pozastavit i u haibunu.

Haibun je neodmyslitelně spojen se jménem Macuo Bašó, což je asi neznámější japonský básník a zakladatel haiku. Bašó žil v druhé polovině 17. století, studoval japonskou a čínskou poezii, ale také se zajímal o poezii lidovou, kterou v té době představovaly řazené básně Hakai no renga. Z této formy si vypůjčil úvodní verš – hokku, který osamostatněn měl úspornou a hravou formou sdělit i vážné zkušenosti a úvahy. Od toho byl už jen krůček k haiku, které tak bylo nazváno a také ujednoceno až po mistrově smrti. Výše zmíněných forem užíval při svých cestách po Japonsku a tím vlastně položil i základy haibunu v té formě, jak je dnes prezentován.

Napsat formálně správné haiku je poměrně snadné, čemuž bohužel též odpovídá to, co se často za haiku vydává. Podstata je však v tom, aby tato minimalistická forma něco vskutku vyjádřila a ještě tak učinila s nutnou zvukomalebností, což je naopak, myslím, velmi těžké. Pokud je těžké napsat dobré haiku, je ještě těžší napsat dobrý haibun. Sama jeho podstata navíc poněkud zapovídá postup: sednu si za stůl a napíšu haibun. Cestovat se dá jistě i v představách, ale trochu mi tento přístup postrádá smysl. Jelikož však při svých cestách nepíši haibuny (ani haiku ne), tak právě tímto zavrženíhodným způsobem vznikl následující text.

Ten den byla má obvyklá cesta tramvají něčím zvláštní. Snad pod dojmem četby jsem se rozhlédl a náměstí náhle bylo zcela jiné. Neviděl jsem již každodenní všední obraz, ale posvátné místo s kaplí ve svém středu.

Pupeny raší.

Kopí, též hřeby Páně -

nevšední pohled!

~

K tomuto by mohla být ještě doplněna kresba, představte si proto pražském Karlovo náměstí, ovšem bez parku, silnice, aut, tramvají a okolních domů, jenom jako travnatou pláň, v jejímž středu stojí kaple. Je to kaple Božího Těla, ve které se slavil svátek Sv. kopí a hřebů Páně, při kterém zde byly vystaveny vzácné relikvie.