Hájku - nehájku

Haiku - nehaiku; dnes více sluší „…hájku, háječku…“ mé slovanské duši. Haiku – nehaiku; můžu i sushi, vepřový ovar však více mi sluší...

Básnická abeceda, 22. díl: Haiku

Poněkud barbarsky jsem v perexu vyjádřil svůj poměr k této japonské básnické formě, která v „západní poezii“ téměř zdomácněla a obohatila ji.

Faktickým zakladatelem haiku byl japonský básník Macuo Bašó, který žil v druhé polovině 17. století, studoval japonskou poezii, kterou v té době představovaly řazené básně Hakai no renga. Ty zase navazovaly na starojaponské řazené básně renga, které čítaly desítky i stovky tříveršových slok, ve kterých se různě střídaly pěti a sedmislabičné verše. Modernější Hakai no renga byly ve středověkém Japonsku velmi populární a představovaly druh společenské zábavy. Díky tomu se začala postupně osamostatňovat úvodní sloka – hokku, která měla úspornou a hravou formou uvést čtenáře do děje či situace a posluchače také zaujmout. Bašó začal hokku psát a vydávat už jako samostatné básně, ale název haiku, jim dal až jiný slavný básník Masaoka Šiki o dvě stě let později.

Haiku je tedy tříveršová báseň, ve které je většinou první verš pětislabičný, druhý sedmislabičný a třetí opět pětislabičný. Tato tradiční forma má však ještě řadu dalších formálních zvyklostí:

 V prvním verši má být jakési zařazovací slovo, které uvede báseň do nějakého ročního období pomocí tradičního atributu. Existuje dokonce daný seznam atributů, ve kterém se nacházejí klimatické jevy, typická zvířata a rostliny a také tradiční svátky a věci s nimi spojené.

Haiku je založeno na zvukomalebnosti, přičemž ta má v japonštině poněkud odlišnou podobu od češtiny a jiných západních jazyků. Haiku by si tak v každém jazyce mělo zachovávat jeho přirozený rytmus. Zvukomalebnost by mělo podpořit i opakováním počátečních hlásek (aliterace) a převládání stejných samohlásek či stejných nebo zvukově příbuzných souhlásek.

Důležité jsou i pauzy, které už tak kratičkou báseň rozdělí na někdy i tři významové celky - co verš to celek. V japonských haiku tím rozdělovníkem bývá sloveso na konci verše, což může být i v češtině, ale pokud by to působilo nepřirozeně nebo pokud haiku tři slovesa neobsahuje, řeší se to třeba pomlčkou. Slabičné schéma japonského jazyka je jiné než přirozený daktylotrochejský rytmus češtiny (střídání tří a dvou slabičných skupin s přízvukem zpravidla na první slabice). V japonštině se střídají nejčastěji pěti a sedmislabičné úseky, což je evidentní důvod tohoto formálního schématu, nicméně čeština je díky své tvaroslovné bohatosti dobře přizpůsobitelná

Hledal jsem nějaký originální příklad, abych nakonec sáhl po „školním“ rozboru, kterým je Bašóova Žába. Jako u většiny haiku je celý motiv prostý: uvedení do situace - smyslový vjem – emoce.

~

Takto vypadá originál a jeho fonetické podoba:

??? (furuike ya)

????? (kawazu tobikomu)

??? (mizu no oto)

~

Toto je doslovný překlad:

Starý rybník!

Žabička vskočila

 zvuk vody

~

Přebásnění, které se snaží zachovat autenticitu:

Pradávný rybník.

Jen skočí-li tam žába,

zažbluňkne voda.

~

Přebásnění, které je volnější a používá rým:

TA STARÁ TŮŇKA!

Co chvíli pod žabičkou

do ticha žbluňká!

~

Co se dá z výše uvedeného příkladu vyvodit? Já osobně bych řekl asi toto:

• Japonský text mi zvukomalebný moc nepřijde, což je asi normální, protože Evropanům zní východní jazyky jinak.
• Doslovný překlad stejně jako první haiku působí jako zkratkovitý popis nějaké situace, a ne jako báseň.
• V druhém haiku je zvukomalebnosti dosaženo rýmem a již to jako básnička na mne působí.

Z toho bych mohl usuzovat, že japonské haiku jsou věrně nepřevoditelné a smysl mají pouze parafráze na haiku, stejně jako třeba Mathesiovy parafráze na staročínskou poezii, které nekopírují žádnou pevnou formu, ale principiálně jinou poetiku počešťují pomocí našeho smyslu pro zvukomalebnost a harmonii.

Nicméně forma je forma, a když už jednou vznikla, tak se má dodržovat, a to i přesto, že to nemá žádný zásadní význam. Sonet by mohl mít konečně místo čtrnácti veršů sedmnáct a nic by se nestalo, ale vznikl čtrnáctiveršový, tak proč to měnit.

Haiku právě tak. Dovolím si však v tomto ohledu trochu jízlivosti, haiku píše u nás relativně hodně autorů, vydávají se jako překlady i originální díla knižně, existuje literární server „Haiku“ a jistou dobu bylo (možná stále je) skládání haiku i módou. Důsledky toho jsou pochopitelné: řada autorů získala pocit, že na základě splnění základních formálních podmínek vznikne haiku – báseň. Osobně si to však nemyslím. Vznikají krátké texty, které z mého pohledu nemají s poezií nic společného. Ještě jednou dodávám: z mého pohledu. Proto také, abych dodržel tradici této rubriky uvedením vlastních výtvorů, ale abych nedělal něco, co sám kritizuji, uveřejním zde takové spíše parodie na haiku. Jednu jsem použil již v perexu, další dvě budou následovat. Nechápejte to, prosím, v žádném případě jako výsměch této kouzelné, starobylé básnické formě.

Když kočka přede

mnou a za mňou – ká tence

napíšu Lence.

~

Sova neslyšná

tou – hou- ká, sám sebou - též

Brahmsem zabrán jsem.

~