Jak bylo na světě před islámem

Možná řadu přemýšlivých čtenářů napadne ihned odpověď, že asi skvěle. Těžko říci, nicméně dnes tradiční islámská část světa má svoji předislámskou minulost, která do značné míry vysvětluje vznik a grandiózní expanzi islámu. 

Toto téma vyvolává v současnosti bohatou diskusi, což je vidět i z mého včerejšího článku o Muhammadovi. Vyvolává, což je patrné, také emoce. Osobně bych řekl, že mnohdy zbytečné, protože patnáct set let staré události sice se současnými problémy souvisí, ale možná jinak, než se mnozí domnívají. Historické příběhy a náboženské principy bývají spíše zneužity (jejich vyznavači i odpůrci), než že by působily přímo. Troufnu si tvrdit, že třeba naše vlastní náboženská praxe nehraje v naší současné společnosti nikterak výraznou roli, tím spíše by nám mohla být lhostejná náboženská praxe jiných. Ze známých důvodů tomu tak není. Přes noc se u nás vyrojili znalci Koránu, islámské historie i společnosti, kteří dovedou spojením všeho se vším od pasu učinit nějaké závěry.

Nechci zde vystupovat jako znalec (a už vůbec nechci dělat nějaké prognostické závěry), ale dlouhodobě mě tyto záležitosti zajímají, studuji je, mám řadu osobních zkušeností a také jsem měl (a mám stále) motivaci tuto problematiku zpracovávat, přemýšlet o ní a snažit se jí pochopit. Jenom podotýkám, že tou motivací není moje náboženské přesvědčení (jsem ateista) a nejsou jí ani nějaké mimořádné sympatie k islámu a k nositelům tohoto náboženství.  Vraťme se ale do pouště Arabského poloostrova první poloviny prvního tisíciletí.

Kdybych věřil v Alláha, řekl bych, že to celé zrežíroval s božskou intuicí a přesností. Asi by se nenašlo na světě vhodnější místo, vhodnější doba a vhodnější okolnosti pro vznik nového monoteistického náboženství. S tím souvisí paradox, že ono to nové náboženství vlastně moc nové nebylo. O nejstarších semitských obyvatelích Arabského poloostrova ve srovnání se starými semitskými kulturami Mezopotámie a Syropalestiny mnoho nevíme, přesto bývá ale Arabský poloostrov pokládán za centrum, z nějž semitské národy migrovaly a podmaňovaly si přilehlé oblasti. Pravděpodobnou „pravlastí“ Semitů je však snad oblast Sahary, v dávných dobách méně vyprahlé než dnes.

První správní celky, o kterých máme zprávy, se zde utvářely během prvního tisíciletí před naším letopočtem. Většinou šlo o drobné státečky na okraji pouště, jež obvykle neměly zvlášť dlouhého trvání. Ale najdeme i výjimky. Z nich stojí za zmínku vyspělé státy v jižní Arábii a též nabatejské království s hlavním městem Séla, řecky Petra (tj. Skála), jež byla důležitou křižovatkou obchodních cest. Nabatejské království je časově ohraničeno lety 200 př. n. l. a zhruba polovinou 2. stol. n. l. (od roku 105 šlo o římskou provincii). Moc nabatejského království vrcholila v 1. století př. n. l. Jeho obyvatelé byli národností Arabové, ale převzali aramejské písmo i jazyk. Přizpůsobenou podobou nabatejského písma je i písmo arabské.

Arabové je slovo, které se poprvé objevuje v asyrských pramenech ve formě Aribi. Podle jednoho výkladu značí zcela prostě „jezdci na velbloudech“. Toto tehdy dost výstižné označení přijali za své i sami Arabové. Stalo se označením národa, jehož příslušníky spojoval nehledě na roztříštěnost do bezpočtu kmenů jistý pocit sounáležitosti. Hlavním projevem této soudržnosti byl společný jazyk, ale také podobný způsob života a některé náboženské zvyklosti. Hlavní složku obyvatelstva tvořili beduíni (badaví). Věnovali se kočovnému a polokočovnému pastevectví a tu a tam též pořádali loupežná přepadení jiných kmenů. Základní jednotkou beduínské společnosti byl rod, široká rodina. Více rodů tvořilo klan. Vyšší jednotkou byl potom kmen. Někdy též vznikaly kmenové svazy, ale pokaždé za nějakým konkrétním účelem – např. kvůli obraně nebo nájezdu – a po splnění tohoto účelu se rozpadaly. Kmen vedl náčelník, sajjid. Kmeny mezi sebou navzájem soupeřily o vodu, stáda a pastviny; krádež stád cizího kmene byla zcela obvyklou součástí hospodářské soutěže. Nezanedbatelným zdrojem příjmů beduínů byla ale rovněž jejich účast na karavanním obchodě. 

Dominantní postavení v obchodním styku přešlo v 6. stol. z rukou Sabejců a Nabatejců do rukou Kurajšovců obývajících Mekku. Kurajšovci vypravovali velké karavany do Sýrie. Mekka se stala největším obchodním střediskem Arábie. Majetková diferenciace se zvětšovala. V hidžázských městech se rozpadalo rodové zřízení a hroutily se tradiční hodnoty založené na rodové soudržnosti. Nicméně se zdá, že rozdíl mezi kulturou Mekky a kulturou beduínů nebyl nijak propastný; Mekkánci ostatně nevedli usedlý život dlouho.

Polyteistické náboženství starých Arabů nese mnoho všesemitských rysů jak v panteonu, tak v kultu. Bohové byli uctíváni v kamenech a stromech, důležitá byla též astrální božstva. Nezdá se, že by staří Arabové rozvíjeli nějakou obsáhlou a složitou mytologii. Toto náboženství bylo roztříštěné do jednotlivých kmenových kultů, ale přesto zde byla patrná jistá základní soudržnost, Příkladem je třeba Alláh a jeho ženský protějšek Allát. U Palmyřanů byl známý bůh Bél (odpovídající syropalestinskému Baalovi); Jednou z nejdůležitějších složek zdejšího náboženského života, ale i obchodního ruchu, byly poutě. Nejproslulejší poutní místa se nacházela v Hidžázu: Ukáz, Dulmadžáz a zejména Mekka.

Arabský poloostrov byl vždy otevřen rozmanitým kulturním vlivům. Na severozápadě byl patrný silný vliv aramejské kultury, v jižní Arábii vliv kultury středomořské, zvláště v období helénismu. Do východoarabského prostoru proudily odedávna vlivy mezopotamské a íránské. Staroarabské náboženství si sice udržovalo po staletí obdivuhodnou kontinuitu, ale přesto se do něj začaly postupně mísit vlivy monoteistických náboženství. Působení zoroastrismu bylo zřejmě zanedbatelné. V předislámské Arábii lze vypozorovat vliv křesťanských proudů (nestoriánství, monofyzitismu). V západní Arábii sídlila početně silná židovská menšina. Tyto skutečnosti nás nesmějí zmást: staroarabské náboženství bylo daleko nejrozšířenější. Přesto však nelze popřít, že monoteismus nebyl v Arábii Muhammadovy doby ničím neznámým.

Židovský vliv na islám byl poměrně silný. V koránu se setkáváme s mnoha biblickými příběhy. Též ve slovníku je patrné působení židovství, např. zakát je v arabštině slovní výpůjčkou. Vliv judaismu byl zřejmě výraznější než vliv křesťanství, někdy je ovšem obtížné oddělit od sebe vlivy křesťanské a židovské. Každopádně v zákazu požívání krve a masa zdechlin, v povinnosti rituálního omývání před modlitbou, ve vyprávění o prorocích, v půstu a v důrazu na Jeruzalém, který byl původní qiblou, se islám zřejmě inspiroval židovstvím. Muhammad zpočátku některé židovské podněty přijímal, ale když se mu Židé začali vysmívat pro neporozumění Tóře a když se stali v Medíně jeho politickými protivníky, začal tvrdit, že dostali jen část zjevení a ledacos utajili nebo přímo zfalšovali. Brzy je dokonce označil za největší nepřátele věřících

Křesťanství do oblasti Arábie pronikalo jinými cestami než judaismus: jeho šíření nebylo spojeno s migrací kmenů a rodů, nýbrž s misionářskou činností. Při misii hrálo závažnou úlohu mnišství; mnichové měli v Arábii vícero středisek a Arabové si jich vážili. Křesťanství mělo mnoho přívrženců v severních královstvích Ghassánovců a Lachmovců a též v Hidžázu i Jemenu. Křesťanství zapustilo mezi Araby pevnější kořeny než judaismus. Křesťané byli roztroušení po celém poloostrově. Většina se hlásila k monofyzitské víře a odmítala byzantskou ortodoxní církev, což usnadňovalo pozdější začlenění zdejších křesťanů do islámské říše. Většina Muhammadových současníků též znala křesťany z obchodních cest, ale dost možná pouze povrchně. Otázka, zda tu bylo křesťanství přítomno, může být spolehlivě kladně zodpovězena, ačkoliv zůstane nejisté, jakou část obyvatelstva si získalo. Nicméně podstatně složitější otázka zní: jaké z mnoha křesťanství? Mnoho zvláštních koránských představ o Ježíšovi, Marii a křesťanském učení se nejčastěji vysvětluje vlivem heterodoxních učení.

Křesťanství a židovství významně ovlivnilo utváření islámu. Ovšem neméně důležité byly při jeho vzniku původní náboženské představy a zvyklosti starých Arabů, ať už v Alláhově nejčastějším přízvisku, v sociální etice či v poutních obřadech. Muhammad samozřejmě tyto tradice přeznačoval, aby setřel jejich „pohanskou“ minulost. Proto slavný kámen v Ka‘bě přinesl na ta místa Džibríl a svatyni postavil Abraham se svým synem Izmaelem. Na druhou stranu toto zahrnování starších prvků do islámu mělo své přesné meze; polyteismus byl zcela odmítnut a potírán. Vcelku bezproblémová konverze Arábů k islámu, ať už v konkrétních případech zcela upřímná nebo spíše formální, každopádně ukazuje na to, že již předchozím vývojem byla připravena půda pro přijetí monoteismu.

 Pokud se měl rozšířit islám po Arabském poloostrově relativně snadno, je zdánlivě překvapující jak snadno se šířil na dobytých územích. To však již přeskakuji vlastní vznik Muhammadova učení. Tak o tom tedy příště.

Zdroje:

David Zbíral: Náboženství předislámské Arábie

Albert Hourani: Dějiny arabského světa

Miloš Mendel: Svět Arabů

Výkladový slovník judaismus, křesťanství, islám

Wikipedie