A co se přitom stalo? No, nic významnějšího, než že se zamyslel nad tím, jak to je se čtením knih, jakými jsou Bible, Korán či Talmud. Jestli není nakonec lepší je nečíst a věnovat se spíše jejich interpretacím a vybraným ukázkám.
Mohlo by se zdát, že studium výše zmíněných textů běžným čtenářem, který nemá nějaké vysloveně studijní a odborné ambice, může být zbytečné, jejich obecná znalost by měla postačovat. V tradičně křesťanských zemích je pak určitá povědomost o starozákonních příbězích a stěžejních pasážích Nového zákona určitým standardem vzdělaného člověka a nějak podobně si to představuji i mezi muslimy a Koránem nebo židy a Talmudem. Skutečné studium (jenom četba sama o sobě mi v mnoha případech přijde bez pochopení souvislostí a kontextu nesmyslná) přináleží spíše historikům, filosofům a teologům, profesním stejně jako laickým.
Netroufnu si vůbec odhadovat, kolik lidí se u nás něčím takovým z vlastního zájmu zabývá, a kolik z nich je věřících a kolik ateistů. Je však nezpochybnitelné, že nebývalé množství našinců začalo studovat Korán, který ještě před pár lety znalo pouze pár arabistů. A opět si vůbec netroufám tipovat, kolik z nás skutečně studuje posvátnou knihu muslimů a příslušné související texty, a kolik je těch, kteří loví na internetu v různých súrách a v sunně nějaké argumenty pro něco nebo proti něčemu.
Ponechme stranou Talmud, který patrně vykazuje vcelku standardní stav četby židy a příslušníky asi nepočetné komunity studující toto složité a náročné dílo s odborných pohnutek. Populárnější z judaistických písemností bude jistě Kabala, která může kromě seriózních čtenářů inspirovat početnou komunitu různých esoteriků, neřkuli bláznů. Podobné je to s mystikou křesťanskou i islámskou, kteréžto se v myslích hledačů „pravého vědění“ volně mísí.
Jak jsem již uvedl, obecná znalost Bible by pro nás měla být samozřejmostí, ale nemyslím si, že to tak je. Z praktického hlediska není tato znalost nikterak zásadní pro nepraktikující věřící, ani pro ateisty (praktikující křesťané by s ní přeci jenom měli do styku přijít), ale je to, pominu-li mravní poselství, kulturní základna naší civilizace. Bez obecných znalostí biblických příběhů se nelze dobře orientovat ve velkém množství literárních textů, ani v jiných uměleckých oblastech a odkazy na Bibli konečně najdeme i v běžném životě, v symbolech a v lecčems jiném.
Pro nemuslima není znalost Koránu a dalších islámských textů důležitá už vůbec. Je to zcela analogické s Biblí, protože ani běžní muslimové nejsou totiž žádnými znalci svých posvátných knih, mají často jen onu obecnou povědomost a svou (lokálně i individuálně velmi rozdílnou) intenzitu náboženské praxei. Pro našince je jistě zcela dostačující zcela základní informovanost, podobná informovaností o buddhismu a jakýchkoli jiných náboženstvích a náboženských směrech, čímž mám na mysli jakýsi standard, ne to, že má-li někdo zájem, může studovat cokoli a je to obecně jen dobře.
Současná situace však tyto donedávna běžné principy výrazně mění. Dokážu si představit základní školy v Evropě, kde jsou muslimové a křesťané „halb und halb“, respektive „moitié et moitié“. Tam asi není od věci, aby se děti vzájemně dozvěděly o náboženství svých spolužáků více, než je potřeba v nábožensky nesmíšeném prostředí. Podotýkám „o náboženství“, což platí i zcela obecně; katechismus asi do osnov škol v civilizovaném světě nepatří. (Už si představuji komentář na tuto pasáž, takže jen dodávám: nepovažuji za ideální takový stav, ono „půl a půl“, ale pokud už takový stav někde nastal, je potřeba napravovat alespoň to, co se napravovat dá, tedy vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat)
Další noví studenti Koránu povstali řad konvertitů k islámu, což mi v současné situaci přijde ještě trochu podivnější než před lety. Pochopitelné mi to přijde jen u smíšených manželství, kde to navíc může být pouze záležitost formální a společenská. V takovém manželství či partnerství považuji také za normální, že se partneři zajímají o víru toho druhého. Početná, jak už jsem předeslal, bude i komunita odpůrců islámu, alespoň soudím podle toho, kolik odkazů na toto téma je možné najít na internetu, jak jsou tam tato témata prezentována, a jaké komentáře je možné si přečíst pod těmito díly. O něčem svědčí i články a diskuse na tomto blogu. Je možné pochopitelně najít i méně početné stránky neobjektivně propagující islám, stejně tak i texty, které se snaží o neutrální výklad a hodnocení a je také často složité určit, co je ta či ta demagogie a účelovost, a co je onen nezaujatý pohled, a to i pro poučeného čtenáře, natož pro někoho dosud problematikou netknutého.
Převažující veřejné mínění je vcelku pochopitelně na straně odpůrců islámu a tím i tomu odpovídajících výkladů, což mi sice už tak pochopitelné nepřijde, ale to je konečně můj problém. Respektive, byl by to jen můj osobní problém, kdyby tento stav nepřerůstal v nějaké demagogické hnutí. Byl jsem v posledním článku kárán, že používám metafory a podobenství, ale patrně pod vlivem četby náboženských textů si nějak nemohu pomoci, ale pokusím se tady podstatu věci vyjádřit „normálním“ způsobem. Co se stane, když začneme bojovat proti něčemu obecně negativnímu tím, že podáváme o objektu toho negativa (třeba o islámu) neobjektivní, zkreslené nebo i úplně lživé informace? Budou-li ty informace ve prospěch islámu, tedy budou jeho nebezpečí bagatelizovat, zvýší to počet a aktivitu odpůrců a budou-li v neprospěch islámu, tedy bude-li nebezpečí přeceňováno, zvýší to počet a aktivitu odpůrců také.
Jako by to, když připočteme pokusy o objektivní výklad označené jako tendenční, nemělo řešení. Dodávám, že jistě není žádným problémem být něčeho odpůrcem, jde o to, co v rámci svého odporu kdo dělá. Lze být odpůrcem islámu a třeba migrace a používat relevantní informace a vyvozovat z nich plynoucí smysluplné závěry. Lze se ovšem také krmit nějakou propagandou a stát se protipólem radikálních a militantních muslimů. Jediné východisko, co mě napadá, je konfrontace s realitou. S realitou nějaké situace a s realitou nějakých textů. Je to však mnohdy falešné východisko, protože, kdo již překročil určitou hranici, realitu situace vidět nechce a realitě textu nevěří. Rada: „jeďte do nějakého utečeneckého tábora v Sýrii, nebo navštivte nějakou bezproblémovou, liberální muslimskou komunitu, třeba vám to trochu obrousí hrany“, je asi absurdní, takže mi nezbývá než napsat něco o těch náboženských textech.
Korán se od Bible liší zcela zásadním způsobem. Tématikou, výkladem, strukturou, formou a dost možná i účelem (když ne historickým, tak aktuálním zcela jistě). Vždy je však podstatný výklad a tím i pohnutka k tomu výkladu. Málokdo v civilizovaném světě vnímá dnes Bibli doslova. I teologové a někteří představitelé církve považují její mnohé pasáže za symbolické. Korán by měl být ideální textem na velmi volnou interpretaci, protože v něm většinou chybí jakýkoli popis historického kontextu. To nahrazuje sunna (cesta), která se skládá z hadísů a síry a, které doplňují právě onen kontext. Podrobným výkladem veršů Koránu se zabývají tzv. tafsíry, které řeší významy použitých arabských slov, význam veršů s ohledem na historický kontext jejich zjevení, nebo také vztah s jinými verši. V Koránu je zmíněno, že některé verše jsou rušeny verši novými (princip abrogace) a právě tafsíry se zabývají tím, které verše byly abrogovány a které verše je abrogovaly. Tafsíry vycházejí z hadísů a síry, však nedávají příliš prostoru pro volný výklad, čímž muslimské texty nedávají prostor pro ono „oficiální“ symbolické vnímání. Proto lze nalézt ve všech těchto zdrojích mnoho kontroverzních a také lehce zneužitelných formulací. Důležité však je, jak s texty pracuje ten, kdo by podle toho chtěl žít, i ten, kdo to zvenku hodnotí. Existují texty, které si tak někdo může, chce-li, vyložit jako podnět k terorismu, ale také lze najít pasáže súry, ve kterých je zapovězeno muslimovi zabít člověka jinak než v sebeobraně a podle práva. A hned je možné započít diskusi, co je to sebeobrana a jaké právo má kdo na mysli. I v Bibli lze najít inspiraci třeba pro násilné obracení na víru nebo upalování heretiků, nicméně nic takového Bible nenařizuje, žádná další přikázání v tomto smyslu nejsou. Stejně tak není žádný šestý pilíř islámu: „...a provozuj terorismus".
Běžní muslimové se textem Koránu nebo sunny moc nezabývají. Běžně se totiž ani neřídí základními pilíři islámu. Mnozí se pravidelně předepsaným způsobem nemodlí, nebazírují často na zdrženlivosti během ramadánu, zakát – povinná almužna se slila s daňovými předpisy (zůstalo jen poměrně silné charitativní povědomí) a z poutě do Mekky se stala snobská záležitost majetných muslimů. Univerzálně zůstalo jen vyznání víry. Výše zmíněné je pochopitelně velmi různorodé v různých státech a komunitách a také velmi individuální jedinec od jedince. Náboženskými texty se aktuálně naopak velmi zabývají ti, co v nich hledají omluvu nebo inspiraci pro všemožné špatnosti a dělají to i ti, kteří je (a bohužel někdy i zcela paušálně) kritizují. Ta kritika je mnohdy oprávněná, ale měla by směřovat na příslušné jedince (nebo skupiny) a na již účelově vyložené texty.
Na tomto místě bych měl asi učinit nějaký závěr. Moralizování není moc populární, takže bych jenom doporučil těm, kteří potřebují hledat argumenty proti islámu a proti všem s tím souvisejícím negativům, aby se buď drželi kritiky reálných, nezkreslených a věcných problémů, které jsou těžko zpochybnitelné (a není ani důvod je zpochybňovat) nebo v ideologické rovině používali pestré spektrum kvalitních zdrojů, což je zcela obecně jediná cesta k nějakému solidnímu úsudku.
