Přímá demokracie jako líbivá alternativa komunismu

V den neslavně slavného výročí mne zaujala myšlenka stranického lídra, že přímá demokracie je nejvýživnější extrakt demokracie a je v zásadním rozporu s totalitním komunismem. Mohlo by to tak sice vypadat, ale není to tak. 

Ten zdánlivý paradox vzniká z prostého faktu, že komunismus, ač se tak obecně soudí, není nedemokratický, právě naopak, je ve své podstatě absolutně demokratický. Pouze žádná společnost založená na rovnostářských a kolektivistických principech se demokraticky nevyvinula, každou takovou uchvátil naopak režim zcela nedemokratický a ve svých konečných podobách zrůdný.  Mechanismus té nefunkčnosti je docela jasný: Prosazovaná, ale jinak zcela nepřirozená rovnost lidí, vytváří obecný stav velmi slabého konkurenčního prostředí, které je naopak principem univerzálně fungujícím, a to nejen v ekonomice, ale v samé podstatě vývoje života, člověka a lidské společnosti. V nekonkurenčním prostředí pak logicky enormně roste prostor pro zneužití moci jednotlivcem či nějakou skupinou, která následně začne systém řídit.

Přímá demokracie nastoluje stav rovnosti, který se naopak může jevit jako zcela správný. Každý občan má přeci jen jeden hlas, který má stejnou váhu jako kterýkoli hlas jiný a jeho přímým použitím jenom obchází působení nějakého zastupitelského systému, který může být (a také často je) neprůhledný, nefunkční a různě zdiskreditovaný. V tom je však ono problematické jádro pudla. Každý pro volbu způsobilý občan má vskutku jeden svůj hlas, to je nepochybné, ale jeho přímým použitím může učinit nějaké rozhodnutí, ke kterému však již nemůže přistoupit každý kvalitativně stejným způsobem, protože, jak už bylo řečeno, si rovni nejsme a nikdy nebudeme.

Na tuto skutečnost přišli lidé už před hodně dlouhou dobou. Už primitivní rodová společenství měla nějaké rady starších a všechny následné systémy se opíraly o určité zastupitelské sbory. Ty původní nebyly jistě demokratické, a ne vždy a všude fungovaly dobře, ale většinou lépe, než když na sebe strhl veškerou moc jedinec, a vždy lépe, než když si začal vládnout lid sám.  Trvalo tak poměrně dlouho, než systém vykrystalizoval do podoby zastupitelské a parlamentní demokracie. Ale ani tento systém není bezchybný, může být jednak provozován zcela formálně bez faktické moci parlamentu a ostatních zastupitelských složek, což známe třeba z doby pozdějšího období římského císařství, stejně jako z komunistických režimů nebo z různých vojenských diktatur, a také nelze pominout opačný vývoj, kdy „zastupitelé“ přestanou reprezentovat své voliče a změní se v jakousi oligarchii, která de facto vytvoří stav, kdy zastupitelé vládnou zastupovaným, nad kterými získali neomezenou moc.

Naposledy uvedený vývoj by mohl být vlastně argumentem pro opodstatnění zavedení přímé demokracie, jako ochranného mechanismu proti zneužití moci. Nicméně moc mohou úplně stejně zneužít přímo volení představitelé a zákonodárné počiny a jiná podstatná rozhodnutí nemohou projít dostatečným procesem, aby moly být odfiltrovány veškeré pochybné aspekty. Jinými slovy, aby nastalo to, co tak s oblibou na zastupitelském principu kritizujeme, tedy zdlouhavý legislativní proces, jehož výsledkem bývají podivné kompromisy a následné vše komplikující novely. Podobně kritizujeme i soudnictví, které je v jistém smyslu také zástupnou institucí nahrazující princip přímému vymáhání práva. Jakkoli víme o všech negativech, je i špatný soud lepší než krevní msta a špatný parlament lepší než uplatňování „zákonů ulice“.

To je pochopitelně extrém, nic takového asi prosazovatelé zavedení přímé demokracie nepožadují, ale jde o určité nasměrování zásadních principů fungování společnosti. Přímo volený politik si může přímo své voliče koupit a úplně stejným mechanismem i argumenty je přesvědčit, aby přímo odhlasovaly něco, co se díky určité reklamě může jevit jako účelné a třeba i principiálně správné. Obejde se tak diskuse, jako projev konkurenčního prostředí nějakých elit. Princip přímé demokracie je tím nerozlučně spojen s principem, pro který se vžil termín populismus.

Populismus sice bývá někdy prezentován jako pozitivní jev, ale je to spíše snaha vysvětlovat ho jako jinak zcela správnou snahu o „odoligarchizování“ systému a o „ likvidaci“ elit, které systému škodí. Ten skutečný populismus je však založen na oné líbivé politice a na „likvidaci“ skutečných elit, které mají z podstaty věci dělat onu "zastupitelskou"  činnost. Ač to může oprávněně vypadat jako relativně nový prvek v současné politice, tak je populismus vlastní právě komunistickým režimům, a to minimálně ve fázi upevňování si moci. Líbivá hesla a ještě líbivější vize byly a jsou velkým lákadlem, stejně jako vymezováním se proti elitám, které stále něco zpochybňují, kritizují a relativizují. Principielně se na tom v historickém kontextu mnoho nezměnilo.

Je nemožné s krátkým odstupem hodnotit různá rozhodnutí, která na základě principu populismu a přímé demokracie vznikla. I špatnou metodou je možné dospět k nějakému pozitivnímu výsledku, ale jako negativní příklad lze uvést přímou volbu prezidenta u nás. Nemyslím tím přímo osobu Miloše Zemana, ten se mohl stát již dříve (stejně jako nyní) prezidentem při nepřímé volbě, ale skutečnost, co tento způsob volby vytvořil a stále vytváří ve společnosti. Přímou volbou politika či nějakého rozhodnutí vznikají totiž automaticky minimálně dva antagonistické postoje a tím i tábory. Tábor pro variantu A (a pana X) a tábor pro variantu B (a pana Y) jejichž soupeření a bohužel i nenávistný postoj jsou podstatou každé (jakékoli) předvolební kampaně. Zastupitelský systém tyto antagonismy tříští a obrušuje a poněkud alibisticky převádí odpovědnost za rozhodnutí z jednotlivce na nějaký orgán.  To sice může vyvolat různé spekulace a politické šarvátky (vzpomeňme na nepřímou neúspěšnou volbu Miloše Zemana), ale s občany to neudělá skoro nic. Zeptáme se: Je vůbec důležité, jestli vyhraje pan X, a ne pan Y? A možná správně si odpovíme, že pokud byli kandidáti obecně vhodní, tak není. Vítěz takové volby pak má mandát volitelů, který je těžko uchopitelný, a ne mandát všech voličů, se kterým se díky propracovaným nástrojům dají dělat psí kusy a nikdo jiný než lid o příští volbě ho nemůže zpochybnit. Stavu varianty přímé volby jsme právě svědky.

Bipolární společnost je tím aktuálním stavem, protože se po jednom použití tohoto principu začne náhle měřit tímto metrem vše. Jsi pro nebo proti? Jsi s tím nebo s oním? Jsi proti nim nebo s nimi? Musíš se rozhodnout! Kdo nejde s námi, jde proti nám!

Tak to už tu také bylo…