Komunistou z přesvědčení a od dětství

V sobotu jsem celý den vzpomínal na oslavy Vítězného února a podobných „svátků“. Jsou to takové záchytné body mého dětství, které ovlivnily mnohé následující události mého života, třeba mou spolupráci s StB.

Už před časem jsem zveřejnil své vyznání nazvané „ Agentem StB od základky“. Toto je vyprávění o tom, co této mé činnosti předcházelo, a na co jsem posléze navazoval. Tento příběh je pravdivý asi tak, jak pravdivé jsou vzpomínky. Objektivní skutečnost a pravda jsou v tomto ohledu troch relativní, vzpomínky poněkud ohýbá a zkresluje fokus několika desetiletí.  Život je příběh, který v jednom čase žijeme, v dalším zaznamenáváme a v jiném prezentujeme.

Do první třídy jsem nastoupil v malém městě, které se možná s odstupem času stane známějším jako moje rodiště, ale v roce 1972 bylo populární jako místo narození Jana Švermy. (To byl ten, co vyrazil v Tatrách na horskou túru velmi nevhodně oblečen a na vrchu Chabenci se fatálně nachladil.)  Díky této skutečnosti se stal hrdinou a vzorem nejen obyvatel našeho městečka. Jako prvňák jsem se chtěl také stát Janem Švermou, kolem něhož bronzové, nadživotně veliké sochy jsem denně chodil, aniž bych nějak domýšlel záležitosti týkající se vysokohorské turistiky. Zásadní vliv na to měla i naše soudružka učitelka, kterou bych asi nejsnadněji popsal, snad mi pan Tříska promine, jako Igora Hnízda z Obecné školy v ženské podobě. První den školní docházky jsem se totiž dozvěděl podstatnou informaci: naše soudružka učitelka je v Lidových milicích a střílí z malorážky. To bylo fascinující. Dozvěděl jsem se asi i mnoho jiného ohledně školního řádu a hygieny, ale v paměti mi utkvělo jen toto. Zůstal mi pak trochu problematický přístup k řádům a k hygieně, ale docela jasný názor na členy Lidových milicí a vlastníky palných zbraní.

Obecně mám svoje první školní zážitky hodně zamlžené. Pamatuji si, jak jsem nesl do školy dva dost těžké pravěké kamenné nástroje z naší rodinné sbírky, jak jsem byl za to veřejně pochválen, a jak se díky nim mohl (dnes bychom řekli v referátu) demonstrovat argumenty evoluční teorie. Jelikož jsem pak o přestávce Kozákovi kamenným mlatem rozbil hlavu, anulovala se pochvala a už nikdy jsem nebyl vyzván, abych prezentoval naše archeologické nálezy. Kozák byl potomek kulaků z Dobré Vody, takže jsem měl asi pocit, že si nic lepšího nezasluhuje, ale ten spor nevznikl z třídních důvodů ve smyslu boje společenských tříd, ale z třídních důvodů boje o předsednictví v třídní organizaci Pionýra. Na tuto funkci jsem měl nárok já, a ne Kozák, který kromě polepeného původu chodil do školy špinavý a odraný, neboť bydlel s rodiči v areálu vepřína a jeho otec byl notoricky známý opilec.

Předsedou jsem byl (pochopitelně demokraticky) zvolen já, aniž bych musel použít jakýkoli sekeromlat. Touto skutečností byla také započata moje politická angažovanost. Hned v druhé třídě jsem zvítězil ve školním kole soutěže v dětské recitaci a byl jsem delegován do kola okresního. Vítězství mi uniklo o vlásek, a to z důvodu, že jsem naivně dal na radu své babičky a recitoval báseň Jaroslava Seiferta Hora Říp, kterážto sice byla vlastenecká, ale málo ideově podbarvená a sám autor neprožíval právě období přílišné oblíbenosti u naší politické reprezentace. Pak už jsem takovou chybu neudělal a následující rok jsem soutěž vyhrál básní Jana Nohy Říjnová revoluce, přestože jsem „schizma“ „Říjnové revoluce“ a 7. listopadu dlouho nechápal.

Vůbec angažovanost skrze umění se táhne celým mým curriculum vitae. Ve čtvrté třídě probíhal na naší škole nábor do jakéhosi hudebního tělesa, které reprezentovalo pokrokově smýšlející děti na různých společenských akcích. To se mně náramně líbilo, a jelikož v té době (ne jako dnes) bylo důležité nadšení, a ne hudební nadání, byl jsem přijat na pozici „pístový trombón“ (to je nástroj téměř totožný s trombónem tahacím, má pouze místo táhla písty jako třeba křídlovka). Bylo to krátce po začátku roku a tak prvním naším veřejným vystoupením se mělo stát shromáždění pracujících, dětí a mládeže u příležitosti Vítězného února. Polovinu ledna a téměř celý únor jsem dřel, abych se naučil svůj part v pionýrské hymně, jež měla být prezentována na konci akce před Internacionálou, kterou hráli ti pokročilejší hudebníci z našeho souboru. Dodnes se občas v noci budím a za zvuku žesťů: tú-tú-tu-tu-tú—tú-tú-tu-tu-tu…

Toto shromáždění proběhlo asi obecně úspěšně, nicméně stalo začátkem konce mé hudební kariéry. Ta byla ukončena na 1. máje po odehrání stejné písně. Trochu mi to připomnělo můj dřívější počin, kdy jsme na výtvarné výchově měli vytvořit k Vítěznému únoru plakát. Nakreslil jsem Auroru velmi nestabilního tvaru v plné palbě, jejíž jeden vybuchující projektil tvořil nápis „VÍTĚZNÝ ÚNOR“. Dal jsem si opravdu záležet, ale stejně můj výtvor budil určité rozpaky. Vesničtí učitelé asi nepochopili tu abstrakci a podezírali mě, že si pletu různá výročí, případně že má ono vetché plavidlo jakýsi pejorativní podtext ve smyslu: „v roce 1917 z nějakého vraku něco vystřelili a v roce 1948 to bouchlo u nás“. Donedávna jsem tento výtvor předváděl, coby počátek své výtvarné činnosti, ale rozpaky zhlédnuvších i po letech přetrvaly.

Moje rodina se v politických záležitostech chovala zcela neutrálně, vyjma mé pratety, která mě tak milovala, že mi při každém loučení kladla na srdce stále stejnou univerzální poučku: „Dávej Jiříčku na sebe pozor, jsou tam ty svině komunistický.“ Měl jsem tetičku moc rád, a tak mě na této jinak noblesní dámě její zatvrzelost trochu mrzela.  Ve svých tehdejších sedmdesáti letech poslouchala navzdory rodině Svobodnou Evropu a každý den při četbě Rudého Práva sprostě klela. Měla však k tomu důvody, které mi již jako dítěti nepřišly úplně zanedbatelné. Byla dědičkou poměrně rozsáhlého majetku, která byl její rodině znárodněn. Ona v důsledku toho musela začít pracovat, čímž se stala k režimu nesmiřitelnou. S mimořádnou láskou jsem pak na tetičku vzpomínal v devadesátých letech minulého století, kdy se karta obrátila a ono státní se stalo opět soukromým, čehož se tetička sice nedožila, ale měla tam nahoře jistě radost, že její potomci opět pracovat nemusí.

To jsem však trochu odbočil.  Chtěl jsem zavzpomínat na Vítězné únory a podobná výročí svého dětství, jejichž maloměstské oslavy jsem intenzívně prožíval. Jelikož jsem na lampionovém průvodu dostal i první polibek, bylo mi pak zatěžko se proti režimu přímo postavit. Ba právě naopak. Po přestěhování do Prahy jsem v deváté třídě jedné základní školy potkal partu kluků…

A tady končí tento příběh a začíná: „Agentem StB od základky“

http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=497181