Každá desátá žena u nás má zkušenost se sexuální agresí. Jak na to reagovat?

Osvědčenou metodou jak se bránit takovému nařčení, je třeba nahlas upozornit na sexuální excesy migrant,stejně jako se údaj, že každá pátá žena zažila domácí násilí, se dobře komentuje rozebíráním postavení žen v islámském světě.

Kdybych měl použít rétoriku permanentních kritiků chování migrantů a muslimů obecně, nazval bych české muže prasaty, která mají místo kritiky kohokoli „držet hubu a šoupat nohama“. Nemám vůbec v úmyslu zpochybňovat, že tam, kde je velká koncentrace bezprizorních utečenců, vzrůstá kriminalita i počet sexuálních deliktů. Nevím, jestli to podporují nějaké statistiky, ale bylo by divné, kdyby to tak nebylo. Takové prostředí jistě vytváří pro tyto zločiny živnou půdu. Nemíním ani jakkoli obhajovat středověké praktiky fundamentalistických komunit náboženských režimů muslimských zemí, ani takové tendence v sekulárních muslimských státech, ale zameťme si nejdříve před vlastním prahem.

Napadá mě v této souvislosti ještě jeden aspekt. Může pro nás být sice těžko pochopitelný způsob života nějakých „středověkých“společenství někde v horách či v poušti (někde i ve městech) včetně jejich mravů a norem, ale pokud se takto chovají kontinuálně stovky let jen na svém území, je poněkud složité to kritizovat, stejně jako divné kritizovat praktiky Papuánců ve vnitrozemí Nové Guineje. Tam může být normou kanibalismus, jako je jinde dvanáctiletá manželka. Připadá nám to barbarské, ale pokud to někdo nepřenáší k nám, co s tím. (Pokud by snad ano, je to třeba přísně potírat). Ale zeptám se: je stejnou normou pro českého muže zmlátit manželku a přinutit ji k sexu nebo zneužít nevlastní dceru, případně sexuálně obtěžovat ženu cizí?  Předpokládám, že proto kladnou odpověď nikdo nebude hledat argumenty u našich předků, o nějaké kontinuitě ani nemluvě. A je třeba si také přiznat, že tyto projevy nelze označit jako patologické excesy nějakých deviantů, protože to by byl každý desátý Čech objektivně identifikovatelný jako „úchyl“, což odporuje obecnému pozorování i lékařské praxi. Je to bohužel jistá norma.

Oč jsme tedy lepší? Oč je lepší naše civilizace? Jistě se dá najít mnoho argumentů, že jsme v řadě ohledů lepší a lepší je i naše společnost, ale musíme chtěj nechtěj z ní vyčlenit její velmi podstatnou část. Jeví se rozumné stanovisko, že kritizovat má ten, kdo nemá máslo na hlavě; „kamenem hoď, kdož jsi bez viny“, píše se v Bibli.  Pokud však chceme, aby někdo selektoval u nás Evropanů či Čechů ty, kteří dodržují obecné normy civilizovaného člověka, musíme to samé dělat při hodnocení druhých, což se nám sice zatím příliš nedaří, ale běda kdyby někdo paušalizoval v našem případě, jak jsem si to dovolil v začátku článku já (za což budu jistě „po právu“ kritizován v diskusi).

V tomto ohledu mám další, poněkud nepříjemný pocit. Když se například v části muslimského světa procesem pokroku a globalizace v jistém smyslu počala i kultivovat společnost, ženy se začaly hlásit o svá práva, byly přijaty principy sekulárního státu a s tím se postupně mohly uvolňovat přísné náboženské normy, mělo by to tak být i v naší společnosti, která je nositelkou pokroku. S tím pokrokem by měla i u nás přicházet kultivace člověka. Nemám pocit, že by tomu tak bylo. Děje se něco zcela jiného, proces sekularizace se v muslimském světě zastavil a můžeme mnohde sledovat i zcela opačné tendence jakéhosi pochybného „návratu ke kořenům“, k islámskému právu a středověkým praktikám, a ze západního světa muslimská společnost nepřebírá naše pokrokové ideje, ale naopak to špatné, co západní svět produkuje.  To však není nic překvapivého, protože když si uvědomíme, čím se naše kultura po planetě nejvýrazněji prezentuje, tak je to smutný pohled.  Černí kluci v subsaharské Africe sní své sny o pohádkovém bohatství různých Ronaldů (nemají co jíst, ale nosí trička Realu Madrid) a nemají ani potuchy o tom, že naše civilizace není založena na takovýchto výstřednostech, ale na respektování práv člověka, na úctě k lidskému životu, k lidské svobodě a k demokracii. A o naší prezentaci skrze mocenské ambice a vojenské zásahy snad ani není třeba se zmiňovat.

Není to pochopitelně jen vinnou toho, jak se prezentujeme, leckde jsme takto jen prezentováni, a to i díky nenávistné propagandě velmi nepěkně, ale co bychom měli chtít, když se, a tímto se vracím k podstatě článku, má naše chápání humanity, lidskosti, demokracie a civilizovanosti takové trhliny. Protože, co jiného je sexuální agrese nebo domácí násilí, než omezování něčích zcela nezpochybnitelných práv a také pošpinění základního principu svobody a úcty k lidem. K jiným i k sobě samotnému. 

Poznámka: Z předešlých zkušeností očekávám, že se mě bude někdo popuzeně dotazovat, jak jsem přišel na to, že každá desátá žena byla sexuálně napadena a každá pátá má zkušenost s domácím násilím. Nevím to, a neví to přesně nikdo. Je to obecně udávaný kvalifikovaný odhad. Myslím si, že pokud je to třeba jen 8%, respektive 15% u domácího násilí, nic se na podstatě tohoto článku nemění. Je to pořád šílené. Sexuální útoky jsou stále určité tabu a odhady jsou těžké, ale když si jen z vlastní zkušenosti vzpomenu, u kolika žen z mého okolí se vyskytly projevy domácího násilí (a to jsou jen případy, kdy se s tím někdo někomu svěřil nebo to bylo zjevné), přijde mi pocitově dvacetiprocentní hranice poddimenzovaná.  Šetřete tedy svůj i můj čas a nepište mi, prosím, komentáře s tímto spekulující, nemá to smysl.