Je to téměř historická záležitost, protože moje první setkání s touto květinkou se datuje do doby hluboko před internetem a do doby černobílých televizí se dvěma televizními programy. A neuvádím tato média náhodou, protože to souvisí s tím, jak jsme kandík psí zub před třiceti sedmi lety hledali. Kdo byste ho chtěli najít dnes, stačí pět minut na internetu a kromě stovek fotografií, vědeckých i nevědeckých článků a popisů najdete přesné místo výskytu (GPS vám ho určí na metry), několik způsobů dopravy na co nejbližší parkoviště, stanici vlaku či autobusu příměstské MHD a možná, že se dá stáhnout i mobilní aplikace „kandík psí zub“. V průběhu cesty a vlastního „objevu“ můžete také vše výše uvedené sdílet se všemi na facebooku. Pokrok nezastavíš!
V roce 1979 o kandíku věděli asi jen osadníci z Pikovic a okolí, pár amatérských přírodozpytců a většina profesionálních botaniků. Od těch prostřednictvím časopisu Živa se to dozvěděl i můj otec, ovšem bez přesné informace o místě výskytu (a také bez GPS; kolem Země létala místo satelitů jen „hladová“ Lajka). Nadchl se pro výpravu, jejímž cílem mělo být nalézt tuto vzácnou liliovitou květinu a nadšení snadno přenesl i na mě. Vyrazili jsme tedy jednoho sobotního březnového rána z branického nádraží „Posázavským pacifikem“ do Petrova. Podle mapy jsme stanici vytipovali snadno, stejně jako jsme snadno našli i cestu na Medník, na který vedla i turistická stezka. Medník je však spíše hřeben, než slušný kopec, a k tomu je ještě rozbrázděný řadou bočních údolí a roklí, které z něho činí místo členité a mnohde těžko přístupné. Bylo jasné, že se stanoviště výskytu nebude nacházet u řeky, kde tehdy vedla jediná značená stezka, ale spíše kdesi na úbočí. Napadlo nás sice hned zeptat se několika chatařů, ale ti nám po vzoru potměšilých houbařů říkali jen: „nahoře v lese!“ Teprve později jsme pochopili, že Kandík žárlivě střeží jako své „osadní přírodní vlastnictví“.
Bloudili jsme po svazích Medníku dlouho, až jsme přišli k takovému světlému buko-dubo- habrovému háječku, který byl (a stále je) poněkud nepřirozeně poset množstvím několikametrových mělkých jam. Otec vyslovil hypotézu, že se nejedná o přírodní výtvor (byla to, jak jsem si později přečetl, hypotéza správná, neboť jámy vznikly při dávné těžbě zlata) a při prohlídce jedné z nich jsme uviděli první kandík. V posvátné úctě jsme před ním chvíli rozjímali a pak ho táta vyfotil zrcadlovkou (pochopitelně nedigitální) Praktica na barevný film ORWO, který sice po vyvolání změnil barevný odstín květu k nepoznání, ale nález byl zdokumentován. Nalezli jsme pak ještě několik rostlinek, přičemž některé ještě nebyly rozkvetlé, ale prozradili je poněkud bizardní „maskáčovité“ listy.
To tedy bylo první sekání s tímto naším „glaciální reliktem“. Stala se z toho pak taková rodinná tradice, která se později přenesla na mé přátele, přítelkyně, manželky a děti. Letos jsem tam byl s posledním svým dítětem (posledním,které je ochotné se mnou pravidelně jezdit na výlety, i když už skoro dítětem není) a ta návštěva nebyla jen nepodobná s těmi z minulého století, ale i s těmi z doby nedávné. Vyrazili jsme také v rámci tradice vláčkem z nádraží Praha – Vršovice. Bohužel podobný úmysl s námi sdílelo dalších asi šest set lidí. Čtyři sta jich nastoupilo do dvou vagónů, které České dráhy připojili za dieselovou lokomotivu, již na Hlavním nádraží a dvě stě se průběžně přidávalo až do Vraného, odkud počali zase ubývat. Slibovaná romantická cesta tedy odpadla, a když snad tři sta cestujících v Petrově vystoupilo, chvíli jsem přemáhal chuť se dalším spojem vrátit zpět do Prahy. Prvním jarním víkendem opojení turisté se však postupně (asi díky členitému terénu) rozptýlili a my jsme na „naše místo“ dorazili jen s malou skupinkou důchodců. Předtím ovšem proběhla rituální zastávka u kiosku „Na žíznivé stezce“, jehož majitel nebude o mnoho mladší než onen glaciální relikt, protože si ho (ve stejné košili) pamatuji minimálně třicet let, přičemž se mu za tu dobu nezměnila nejen ta košile, ale ani jeho tvář a průpovídky: „vedeme jen Braník desítku, nejlepší pivo na světě.“
Už dříve jsem se značným zadostiučiněním sledoval, jak se pěkně „kandíci množí“, ale letos jsem byl téměř ohromen. Vedle děr, v dírách i všude kolem jsme viděli kvést stovky rostlin a jejich celkový počet musel jistě atakovat tisícovku. To mi bohatě vynahradilo i ty davy z vlaku. A další příjemný pocit se mě zmocnil při svačině na nedalekém padlém kmeni, když jsem sledoval, jak postupně po hbitých důchodcích přichází pomalu rodinky s dětmi a nakonec i různí supící pubescenti a postpubescenti. Možná že si kandík „vygooglili“ a dovedla je sem mobilní navigace, ale přišli, chovali se ohleduplně a při fotografování na své smartfony vypadali stejně nadšeně jako já kdysi. Když se kvůli „nějaké kytce“ doštrachali do Pikovic, a pak vyšlápli ten krpál až sem, tak by to třeba ani s touto generací nemuselo být tak špatné, jak se někomu může někdy jevit.
Po cestě na vlak jsme si udělali v kiosku „Na žíznivé stezce“ „prodlouženou“, takže mi pak ani moc nevadilo, že i na zpáteční cestě se „nás tři sta z Medníku“ muselo nacpat „pro velký úspěch“ do stejných dvou vagónů vypravených tentokrát z Čerčan.
Jaro je, když rozkvete kandík psí zub...Nemohu si pomoci...