Když se stát chová jako charitativní organizace, občan jako xenofob

Možná, že nejsme tak špatní, jen se nám nějak nedaří promítnout to dobré v nás do politiky státu a jeho představitelů. Naopak mám pocit, že v politice často krystalizují ty nejhloupější a nejubožejší části našich osobností.

V tomto blogu vlastně rozvádím myšlenky z krátké diskuse s blogerem panem Řeháčkem. Obecně jsem v mnohých článcích kritizoval (a budu jistě kritizovat i nadále), jakým způsobem přistupujeme k otázkám migrace, národnostních menšin, sociální politiky a podobně, přičemž jsem možná trochu opomíjel negativní vliv státu v této problematice. Aby nedošlo k nedorozumění, nemyslím tím, že by se oficiální státní orgány měly chovat asociálně, nebo jako rasisté a xenofobové, ale obecná politika státu by měla mít v této problematice zakomponovanou i určitou strategii, ve které by mělo být zapracováno také to, aby se nevytvářely ve společnosti nálady naprosto protichůdně ke snažení státu.

I psychologicky je to velmi prostý princip, lidé a priori nemají rádi, když jim někdo říká, co dělat mají, co nemají, co je správné, co špatné, a jací tedy vlastně jsou. Nemají to rádi, ani když jim to říká Turner na blogu, natož když jim to vykládají reprezentanti státu. Rozdíl je v tom, že když jim to vykládá Turner, naštvou se na Turnera, a nic se neděje, ale když jim je to předkládáno „státem“, naštvou se na stát, respektive jeho reprezentaci, což dobré není. A není to dobré zejména v tom, že se tím vytvoří prostor pro určité politiky a aktivisty, kterým pak stačí jenom utrousit, jak se ten stát ke svým občanům blbě chová, a jakou má idiotskou migrační, sociální nebo bůhvíjakou jinou politiku.

Zrovna na té migrační politice se to hezky dokumentuje. Jsem přesvědčen, že převládá mínění, jak máme velmi liberální migrační legislativu, že když se jakýkoli vagabund z ciziny rozhodne, že bude u nás žít a pracovat, tak to prostě udělá a je to. Mám s tím určité zkušenosti a mohu vám říci, že je to nelehký a mnohdy pro žadatele ponižující proces, při kterém několik měsíců i let nemá jistotu, že zde bude moci trvale legálně pobývat (pochopitelně tím není míněn někdo z EU). Veřejné mínění se však neutváří na základě tohoto, ale tím, jak někdo zorganizuje jakousi mediální akci, při které se do Čech přiveze s náležitým humbukem a také nemalými náklady pár nešťastníků z Iráku, kteří sem notabene ani moc nechtějí, a když potom naším „pohostinstvím“ pohrdnou, má veřejnost „jasno“, jak se věci mají: lidé v Iráku vlastně žádnou pomoc ani nepotřebují a stát dělá (nebo podporuje) nějaké nesmyslné akce, aby se zalíbil Evropské unii.

Ale nechme migranty, a podívejme se na naší ryze domácí scénu. Nenajde se asi idiotštější role státu v nějaké problematice, než je problematika romská. Nechci tvrdit, že bez „přispění“ státu by byly vztahy Romů a majoritní společnosti již ke všeobecné spokojenosti dávno vyřešeny, ale absurdní politika státu napáchala škody, které se budou napravovat (pokud se tedy vůbec kdy napravovat budou) desetiletí. Princip je úplně stejný jako v předešlém případě. Úřad vládního zmocněnce pro práva menšin, ombudsman a kdekdo jiný ze státní správy i různých nevládních organizací tak dlouho vysvětlovali národu, že Romové nejsou ti, co bručí na Pankráci a jsou jim odebírány sociálkou děti, ale ti co hrají na housličky a pěkně zpívají, mají silné rodinná pouta, a proto mají hodně dětí, o které se pěkně starají, že jsou majoritou utlačovaní, a zvýše uvedeného potřebují morální a hlavně materiální podporu, až se stalo, že velká část národa nemůže Romy ani vystát, a to i ti, kteří s nimi dříve žádný problém neměli. Existují pochopitelně mnoho asociálních Romů, stejně jako jsou i asociální a nebezpeční migranti a podobně se chovající i někteří našinci, ale jsem přesvědčen, že u nás žije velké množství Romů zcela normálním způsobem života, ale přesto asi převládá názor, že to jsou jakési „bílé vrány“.  Převážná část zde žijících cizinců poctivě maká (mnohdy za horších podmínek než tuzemci) a renomé jim pochopitelně kazí jen pár dobře viditelných darebáků z jejich řad.

Vrátím-li se k myšlenkám v diskusi s panem Řeháčkem, tak mi z ní rezonuje určitý model, a sice takový, ve kterém se občané státu chovají na základě přirozených lidských vlastností slitovně, humanisticky a dobročinně a tupí tak tím striktní, neosobní a tvrdý přístup státu. Angažují se v pomoci těm, kteří pomoc potřebují a nemají na ní nějaké zákonné právo. Je to vlastně jakýsi negativ aktuálního stavu, ve kterém se stát chová jako charitativní organizace a mnoho lidí jako nekompromisní kritici a odpůrci jakýchkoli snah vedoucích k pomoci těm, kdo to potřebují.

V této souvislosti mne napadá velmi obecný jev, který mi vždy spolehlivě zvedne hladinu adrenalinu v krvi. Denně jsme svědky akcí různých organizací či spontánních aktivit, jejichž cílem je vybrat peníze na nějaký drahý lékařský zákrok, „nadstandardní“ vybavení pro postiženého, lidské a psí asistenty pro ty, kteří se o sebe postarat plně nedovedou a podobné projekty. Jsem přesvědčen, že většinu toho by měl zabezpečovat stát, respektive systém zdravotního pojištění. Charita by měla nastoupit jen tam, kde není možné mít na něco zákonný nárok a tam, kde je osobní vina na straně „postiženého“, který o své zákonné nároky vlastní vinou přišel. Kromě toho, že mi to přijde principiálně správné, je i toto jablkem sváru, protože si lze lehko představit situaci potenciálního dárce, který si řekne: „tak já tady přispívám na zkvalitnění života onkologicky nemocných dětí, což by měl asi dělat ten „stát“, protože ten „stát“ ty prostředky rozdal lidem, kteří zneužívají sociální systém, nebo těm, kteří si vyrazili do světa „na zkušenou“ a „oprávněně“ předpokládají, že hostitelská země do nich napumpuje miliardy, které by měly být primárně určeny někomu jinému“.  Reálně u nás sice taková situace není (tedy s těmi migranty; se zneužíváním sociálního systému ano), ale už jenom představa, že by to mohlo nastat (protože to už někde nastalo) je v této souvislosti deprimující.  

Psal jsem tu nedávno zamyšlení o pravicové a levicové politice. Z mého náhledu by měl být tím zásadním pravicovým atributem právě onen striktní, jasný a rovný přístup státu k občanům a aktuální stav je důsledek levicově – populistické politiky: „tomu dáme, tomu dáme a na koho nezbude, tomu něco vyžebráme“. Nejsem však vůbec přesvědčen, že by se potenciální pravicová vláda chovala lépe, už jen proto, že dřívější pravicové vlády tento trend nenastoupily a následné vlády levicové jen prohloubily špatně nastavený přístup státu k této problematice. Bylo by však velmi laciné říci: my jsme dobří, ale máme špatný stát.   Realita je, myslím, jiná. Nejsme špatní, jen se nám nějak nedaří promítnout to dobré v nás do politiky státu a jeho představitelů. Naopak mám pocit, že v politice často krystalizují ty nejhorší a nejhloupější části našich osobností. Možná to tak bylo vždy a musí to být i nadále, ale na každý pád si nemyslím, že je správné se s tím smířit „bez boje“.