Známe své pappenheimské

A zná je také premiér, jehož kroky jsem nejprve moc nechápal. Nyní se ukazuje, že vlastně ani jinou volbu neměl. Odvolání Babiše by Zeman hned nepřijal, okamžitou demisi by řešil v rozporu s Ústavou a nejhorší by bylo neudělat nic

Abych se zase Bohumila Sobotky moc nezastával, tak musím konstatovat, že jemu i jeho partaji by asi prospělo, kdyby se choval zásadověji a razantněji již dříve. Je to vlastně ukázka toho, že nejen v životě, ale ani v politice nelze jednat jen na základě nějakých kompromisů, že nelze být s každým zadobře ani se trvale vyhýbat přímé konfrontaci. Jinými slovy premiér sklízí plody své slabosti, nicméně je to právě on, kdo v této chvíli reprezentuje demokratické principy proti populismu a aroganci moci reprezentované prezidentem a majitelem hnutí ANO, a jakkoli nejsem sympatizantem ČSSD, má Bohuslav Sobotka moji podporu.

Naši pappenheimští opět „nezklamali“. Premiér si na poslední chvíli uvědomil, co by se stalo, kdyby podal demisi hned, a tak přišel na Hrad sondovat, jak se Jeho Blahorodí k situaci postaví, dobře věda, že to nebude jen tak. A nebylo. Ale nebyl by to Miloš Zeman, kdyby nepřekvapil. Ignoroval informaci, že premiér nenese demisi, ale jenom jde prezidenta informovat a situaci konzultovat a připravil mu na téma demise divadelní představení hodné ochotnického spolku ve Veselí. Není divu, že byl ministerský předseda poněkud zaražen, když měl na brífinku komentovat něco, co ještě neproběhlo, ale nakonec se s touto situací vypořádal docela dobře, a to i tehdy, když při jeho proslovu prezident s celou suitou odešel.

Ten se hned následně nechal slyšet na TV Barrandov (možná i v Blesku, ale ten odmítám číst), jak bude personálně vypadat budoucí vláda a přidal ještě nějaké impertinence na Sobotkovu adresu. Sama podstata takového jednání není jen v rozporu s elementární slušností, ale i s ústavními precedenty a konečně i selským rozumem, což by Miloši Zemanovi mělo být blízké. Vláda padá s premiérem, prezident sice může její demisi krátkodobě nepřijmout, ale pokud ji přijme, tak neodkladně pověří vhodného kandidáta sestavením vlády nové, kterou pak formálně schválí. Tedy, sám ji neskládá, do takového procesu nezasahuje, ani se předem nevyjadřuje k tomu, kdo v ní být má, a kdo nemá. Že budoucí premiér několik měsíců před volbami nebude dělat velké personální změn,y je docela pochopitelné, stejně však by bylo pochopitelné i to, že do ní nenavrhne někoho, jehož kompromitace stála na počátku celé té frašky.

Druhému pappenheimskému, panu slušnému, charakternímu a paušálně nevinnému snad už teď nevěří ani ten největší ignorant a doufám, že se tato skutečnost nějak odrazí ve volebních preferencích ANO. Můžeme také v této situaci názorně pozorovat podobnost obou zmíněných pánů, ačkoli každý má svá specifika. Podobnost spočívá v tom, že jediným jejich zájmem je prosazovat své zájmy a činit tak jakýmikoli způsoby, a spojuje je i bezmezná arogance a sebestřednost. Rozdílné je pouze to, že Miloše Zemana začíná ovlivňovat nastupující senilita, kdežto Andreje Babiše pouze pocit absolutní beztrestnosti. Ale i v tomto ohledu si dovolím vyjádřit naději, že všeho do času…

Závěrem něco pro odlehčení: Když si koncept tohoto článku četla dcera, zeptala se mě, kdo jsou to ti pappenheimští. Mohla si to jistě najít sama, ale takto je to asi pohodlnější (a pohodlnější to může být i pro jiné čtenáře tohoto blogu). Čekal jsem tuto otázku, a tak jsem se na to připravil. Takže, kdo jsou to ti Pappenheimští?  V historii zasáhli Pappenheimští třikrát do českých dějin. Dvakrát reálně a napotřetí se o nás jenom tak literárně „otřeli“. Nepříliš daleko od hranic leží nedaleko Norimberku obec Pappenheim s pěknou hradní zříceninou. Z toho městečka pochází jeden z nejvznešenějších starobylých říšskoněmeckých hraběcích rodů – pánů z Pappenheimu. Tento rod se poprvé zapsal do našich dějin 6. července 1415.  Právě v Kostnici dědičný maršálek, pán z Pappenheimu, dal povel katovi, aby podpálil hranici s Mistrem Janem. "A hranice vzplála, tam na břehu Rýna...“

 Podruhé to bylo 8. listopadu 1620 na Bílé hoře. Na straně Albrechta z Valdštejna proti švédským vojskům bojuje pluk Pappenheimských. Velí mu polní maršál, hrabě Gottfried Heinrich von Pappenheim. Gottfried z Pappenheimu se svým osobním nasazením v boji zasloužil o výsledek bitvy na Bílé hoře, když se postavil do čela umdlévajících katolických vojsk. Nechali ho tam pak na bojišti ležet těžce raněného až do druhého dne, málem tam vypustil duši. Nicméně pak ho bohatě odměnili za statečnost a léta velel elitnímu oddílu kyrysníků. Von Pappenheim padl v bitvě u Lützenu roku 1632 raněn dělovou koulí. 

Tito Pappenheimští inspirovali věhlasného básníka a dramatika Friedricha Schillera, který ve hře Valdštejnova smrt nechává Valdštejna promluvit k Pappenheimskému pluku, který má pochybnosti o loajalitě vrchního velitele k císaři:  „Daran erkenn ich meine Pappenheimer“, čili „tak ve vás poznávám své pappenheimské.“

Rčení „známe své pappenheimské“ tak původně nemělo žádný pejorativní nádech a ví bůh, kde ho získalo. Vlastně, není to tak složité. Kde by? U nás, přeci.  My totiž známe své pappenheimské. 

Poznámka "po uzávěrce":

Dodatečně a velmi krátce si dovolím okomentovat aktuální vývoj situace. Rozhodnutí Bohuslava Sobotky demisi nepodat a naopak navrhnout odvolat Andreje Babiše je dle mého soudu jediný logický krok, který může premiér učinit, protože demisi chápe prezident v rozporu s precedenty Ústavy jako osobní demisi premiéra a ne vlády jako celku a spory by tak mohly trvat až do voleb. Jasně také Miloš Zeman deklaroval, že v nové vládě by Andrej Babiš byl, což byl jediný důvod pro demisi.