Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Průvodce dospívající dívky situací v Sýrii

10. 06. 2017 0:01:00
Kdo je v Sýrii proti komu? Kdo je ten dobrý a kdo zlý? Koho máme podporovat a proti komu bojovat? A hlavně, kde jsou počátky toho, co se dnes v Sýrii děje. Takové otázky jsem dostal a na takové jsem se pokoušel hledat odpovědi.

Jak název rubriky i tohoto článku napovídá, snažím se cosi vysvětlovat své zcela reálné šestnáctileté dceři, ale potažmo také jakékoli "imaginární" osobě, která se pokouší pochopit, co se v Sýrii děje. Jsou oblasti a události o nichž stačí něco nastudovat a vhodnou formou a ve vhodném rozsahu to odprezentovat, ale jsou i témata, a je to i toto téma, kdy vlastní zkušenosti ani vyčtené znalosti nestačí k tomu, aby bylo možné vše jednoznačným způsobem pochopit a tím spíše vyložit. Navíc je i mnohá fakta těžké ověřit. Protože nemá asi nikdo o aktuální situaci v Sýrii zcela jasno, neprezentuji žádný jednoznačný výklad všech událostí a procesů, ale spíše rozebírám dávné i méně dávné historické události a souvislosti. Ze současnosti prezentuji jen známá fakta a k nim pouze občas svůj osobní výklad a komentář. Tento článek ve své podstatě s odstupem navazuje na "Průvodce dospívající dívky po Blízkém východě", je ale zacílen právě na Sýrii, ve které jsem před válkou nějaký čas pobýval a jejíž osud je pro mě bolestný.

Události v Sýrii asi do značné míry souvisí s její historickou specifičností. Sýrie na rozdíl od řady velkých států Blízkého východu, jakými jsou třeba Egypt, Írán nebo Turecko, není státem, který má nějakou silnou historickou národní integritu. Přestože se dá zjednodušeně říci, že celá oblast Blízkého východu byla vždy součástí nějaké velké říše, tedy říše Babylonské, Perské, řecké (Alexandrovy), Římské, Byzantské, Arabské a nakonec Osmanské, tak si řada států zachovávala svoji národní svébytnost. V případě Sýrie, ale také sousedního Iráku se však mimo jiné projevil aspekt, že Damašek, respektive Bagdád byly velmi dlouho dobu geografickými a také kulturními a politickými centry impérií.

Tato skutečnost vedla k tomu, že se v této oblasti mísily prvky etnické, náboženské i společenské, což ve své podstatě přetrvává dodnes, a přestože to v mnohých obdobích bylo velmi pozitivním kulturním elementem, už nějakou dobu je to naopak podstatou mnohých konfliktů. O Sýrii jako o samostatném státu lze mluvit až od roku 1946, kdy dosáhla nezávislosti na do té doby existujícím francouzském mandátním území, které bylo oficiálně zřízeno v roce 1925, ale prakticky fungovalo již od konce 1. světové války, která byla také koncem Osmanské říše, jež vládla v Sýrii od roku 1516. Před tím, jak už bylo řečeno, byla Sýrie významnou oblastí Římského impéria (od roku 63 př. n. l), po jeho rozpadu Byzantské říše (395 až 634)a pak byl Damašek sídlem arabské dynastie Umájovců (634 - 750). Po nástupu dynastie Abbásovců se centrum říše přesunulo do Bagdádu, ale význam Sýrie tím mnoho neutrpěl. V 11. století vpadli do Sýrie Turci a dobyli ji. Ve 12. století se stala Sýrie místem boje křižáckých výprav s muslimy. Křižáci zabrali část Sýrie a vytvořili zde křižácké státy, nikdy se jim ovšem nepodařilo dobýt Damašek. Kurdský vojevůdce Saláhuddín (Saladin) křižáky porazil a vyhnal je ze země, ale jeho potomci, vládnoucí v Egyptě, byli svrženi Mamlúky, kteří pak vládli zemi až do roku 1516, kdy ji zabrala Osmanská říše.

To jen velmi stručně z dávnějších dějin. Asi mnohem významnější je však stav, který předcházel vyhlášení samostatnosti. V rámci francouzského mandátu se ve dvacátých letech 20. století nacházelo na území Sýrie šest států (guvernorátů), které do značné míry odpovídaly náboženskému a etnickému složení země. Byl to Libanon, stát Alavitů, stát Drúzů, stát Aleppo, stát Damašek a oblast Alexandretty, která pod názvem Iskenderun připadla později zpět Turecku. Nejvýznamnější a také nejlidnatější bylo Aleppo, kde žili převážně arabští sunnité a na jeho severu Kurdové. V oblasti damašského guvernorátu se dodnes mísí řada etnik a náboženství. Byla zde velká komunita křesťanů i židů a na východě i šíitských muslimů. Z Libanonu se stal zároveň se Sýrií samostatný stát, a tak za zmínku stojí spíše stát Drúzů na jihu země a stát Alavitů na západě.

Drúzové jsou nábožensko-etnická komunita žijící v Libanonu, Izraeli a Sýrii. Jedná se o značně uzavřené společenství, do jejíhož teologicko-filosofického systému není každý zasvěcen. V současné době žije na světě přibližně 1,5 milionu drúzů a jsou považováni za sektu šíitského islámu, avšak mnoho muslimů je neuznává. Je to specifické náboženství ovlivněné novoplatonskou a gnostickou filosofií. K této víře nikoho neobracejí a je dokonce nemožné k nim konvertovat. Oproti pěti sloupům, které jsou základem islámu, uznávají tzv. sedm povinností.

Alavité jsou muslimská náboženská skupina, která patří do šíitské větve islámu. Alávité žijí kromě Sýrie i Turecku a Libanonu a ve světě jsou jich přibližně 3 miliony. Většina sunnitů je vnímá jako kacíře a ani mnozí šíité jim nejsou nakloněni, protože se některé jejich obřady prolínají s křesťanskými. Pro svou víru byli dlouho perzekvováni vládci Sýrie, což bylo také důvodem vzniku samostatného guvernorátu. Nebyli by nijak významní, kdyby se v roce 1970 nedostal k moci Háfiz al-Asad, otec Bašára Asada, čímž nastala poněkud paradoxní situace, protože v zemi vládne „dynastie“ s hodně minoritním zastoupením tohoto náboženství v zemi.

Vedle těch, kteří měli určitou autonomní oblast, je třeba ještě zmínit dvě významné skupiny syrského obyvatelstva, a to Kurdy a Jezídy, přičemž mezi těmito pojmy je specifický vztah. Kurdové jsou historický národ, který je aktuálně roztroušen po velké oblasti a nemá zcela jednotné náboženství, kdežto jezídé (i Jezídé, to podle toho jestli o nich mluvíme jako o národu nebo náboženské skupině) jsou více náboženskou komunitou, přičemž část z nich jsou etničtí Kurdové. Kurdové v raném středověku osídlili horské oblasti Iráku, Turecka a Sýrie a Íránu, ale jejích původ je prastarý, byť ne zcela jasný. Považují se za potomky prastarých národů, jako jsou Churrité, Skýthové nebo Médové. Kurdové mají svůj jazyk, patřící do indoiránaké jazykové skupiny, přičemž ani on, ani jeho zápisy nejsou jednotné. Nejednotné je také náboženství Kurdů oscilující místně od sunnitského islámu, přes šíitismus, súfismus až neislámským náboženstvím jako je zoroastrismus, křesťanství, judaismus a různá spojení těchto náboženství. Jedním z takových spojení je právě náboženství Jezídů. Ti byli i etnikem, které přišlo do oblasti Sýrie a zvláště Iráku z Indie a „po cestě“ sbíralo různé náboženské směry a představy. Dnes mají Jezídé charakter velmi specifické a uzavřené komunity s náboženskou představou i praxí, která se nedá jednoznačně přiřadit k jinému náboženství.

Vraťme se však do syrské historie. Počátkem 20. století se tedy jednalo o multináboženskou a tím i multikulturní oblast, jejíž složení bylo ještě pestřejší než dnes, protože mnohé šíitské i křesťanské sekty jsou od té doby spíše na ústupu a syrští židé přesídlili do Izraele. Nyní se pouze 30% obyvatelstva hlásí k jinému náboženství, než je sunnitský islám. Svobodná Sýrie vznikla v roce 1946 jako přísně sekulární stát s poměrně velkou mírou náboženské tolerance. K moci se v novém státě dostali většinou příslušníci městských vyšších vrstev, kteří zároveň vlastnili rozsáhlý pozemkový majetek na venkově. Jejich cílem se stalo vytvořit jednotný syrský stát, jak se ale mělo později ukázat, tento úkol nebyla nová vládnoucí vrstva schopná úspěšně dokončit. Přestože tehdejší syrská společnost byla rozdělena v mnoha ohledech, po etnické stránce představovala pro snahy o vybudování unitárního státu velký problém především kurdská menšina. V neposlední řadě však přetrvávaly rozsáhlé sociální rozdíly – vedle obyvatel měst žilo v Sýrii i velké množství rolníků a nomádů s odlišnými zájmy a představami o uspořádání společnosti. Ránu prestiži syrské vládnoucí elity představoval zejména debakl během izraelské války za nezávislost roku 1948, ve které byly arabské jednotky Izraelci poraženy.

V poválečné Sýrii se konstituovaly celkem tři významné politické subjekty – Národní strana zastupující zájmy damašských hodnostářů a podporující Saúdskou Arábii, Lidová strana napojená na aleppské hodnostáře s kontakty spíše na Irák a strana Baas, rekrutující příznivce z řad studentů a vojáků, především pak příslušníků šíitské náboženské sekty alavitů. Strana Baas měla program spočívající především v panarabismu a socialismu. V březnu roku 1949 došlo k vojenskému převratu, který odstartoval dlouhá léta střídání různých vlád a pučů. V pozadí si nad politickým vývojem udržovaly silný vliv syrské ozbrojené síly. Namísto původních tři stran se nyní v rozhodujícím politickém subjektu té doby, armádě, prosazovaly dvě politické síly – autoritářská Syrská sociálně nacionální strana a nadále přetrvávající strana Baas. Od roku 1958 byla Sýrie spojena s Egyptem ve Sjednocenou arabskou republiku pod vedením egyptského prezidenta Gamála Násira, ovšem tato unie se rozpadla o tři roky později, poté, co se stále výrazněji ukazovalo, že Egypťané berou Sýrii jako méněcenného partnera. Roku 1961 proběhl puč, který nastolil takzvaný „secesionistický“ režim, jenž vedl ke zrušení spojeného státního útvaru a zároveň zrušil některé předchozí násirovské reformy, například přerozdělení půdy a znárodnění průmyslových podniků. O dva roky došlo opět k puči, tentokrát pod vedením strany Baas, která se udržela u moci až do dnešních dob.

Nový režim zavedl v Sýrii policejní stát, opírající se vedle armády i o příslušníky středních a nižších vrstev, žijících většinou v menších městech mimo Aleppo a Damašek. Nejednota však panovala i ve straně Baas. Roku 1966 byl proveden další puč, a to pod vedením generála Saláha al-Džadída, předáka civilního radikálního křídla strany Baas. Vůdcem vojenského křídla byl Háfiz al-Asad. Po nezdařených zahraničních akcích Džadídova režimu (prohraná šestidenní válka s Izraelem v roce 1967, debakl v Libanonu v září 1970) využil Háfiz al-Asad neúspěchů svého rivala a v nekrvavém puči jej v listopadu 1970 svrhl. Režim strany Baas si v následujících letech udržoval určité sympatie obyvatelstva, a to zejména díky její politice podpory hospodářského rozvoje, pozemkové reformě, podpoře vzdělání, posilování armády a vehementní opozici vůči Izraeli. Jakákoliv opozice byla však likvidována brutálními metodami. Proti vládnoucí alavitské menšině rostl postupný odpor, jehož příznivci se rekrutovali především z řad početně dominujících sunnitů. Vrchol protivládních akcí představovalo povstání takzvaného Muslimského bratrstva ve městě Hamá z roku 1982, jež bylo ovšem brutálně potlačeno syrskou armádou. Přes ekonomické neúspěchy si režim více méně udržoval stabilní pozici, zejména díky nepřetržitému výjimečnému stavu, který syrská vláda vyhlásila roku 1962 s ohledem na neukončený konflikt s Izraelem, se kterým svedla řadu tvrdých bojů během jomkipurské války a poté díky zapojením Syřanů do libanonského konfliktu. V případě Libanonu si Sýrie dokázala udržet silný vliv na vnitropolitické dění tohoto svého souseda, zejména skrze přítomnost svých vojenských jednotek.

Z velmocí udržovala Sýrie úzké vztahy především se Sovětským svazem, ačkoliv během irácko–íránské války podporovala Írán, nepřítele nejen Iráku, ale i SSSR. Tento postup byl dán především soupeřením s iráckou stranou Baas, od níž se její syrská strana po roce 1963 odpoutala, protože skrze společnou stranickou strukturu mohli zahraniční státníci zasahovat do syrských záležitostí. Rovněž se Sýrie zúčastnila na straně USA protiiráckých operací během války v Zálivu. Od června 1991 se Sýrie účastnila mírových jednání s Izraelem, ta však nedospěla ke zdárnému konci. Roku 1999 Hafíz al-Asad zemřel a vedoucí místo ve státě přejal jeho syn Bašár. Po jeho nástupu následovalo krátké období uvolnění a tolerance, zvané Damašské jaro. Brzy se však situace vrátila do starých kolejí a případní odpůrci režimu opět čelili perzekuci. Zatímco si syrská vláda dokázala udržet pod kontrolou vnitropolitickou situaci, roku 2005 byla na základě silného mezinárodního tlaku donucena vyklidit své jednotky z Libanonu.

V březnu 2011 vypukly v Sýrii demonstrace inspirované obdobnými projevy odporu vůči vládnoucím režimům v dalších arabských státech. Vláda tyto protesty označila za zahraniční spiknutí, na druhou stranu však přislíbila postupné zavedení některých reforem. V dubnu 2011 rovněž syrská vláda zrušila po 48 letech výjimečný stav. Protesty však neustávaly, syrské ozbrojené síly proto sáhly k drastičtějším opatřením a začaly ve velké míře užívat násilí. Přes snahu mezinárodní komunity ukončit tuto krizi, ať už zavedením embarga ze strany Evropské unie či vysláním monitorovací mise Ligou arabských států, vypukla válka, mnoho Syřanů uprchlo za hranice, z armády začali dezertovat vojáci a přidávat se do protivládního tábora. Do války se později na straně režimu Bašára Asada zapojila i libanonská militantní organizace Hizballáh podporovaná Íránem a na straně rebelů množství zahraničních islamistických bojovníků, včetně odnože teroristické organizace Al-Káida, podporovaných dodávkami zbraní a finančními injekcemi ze Saúdské Arábie a Turecka. Asadův režim pak byl a je podporován Ruskem. K březnu 2015 si ozbrojené povstání v Sýrii vyžádalo již více než 220 000 mrtvých, z nichž téměř třetinu činili civilisté. Počet syrských uprchlíků vzrostl do roku 2015 na 4 miliony v sousedních státech a dalších 7,6 milionů uvnitř Sýrie.

Posléze rozsáhlá území Sýrie ovládla organizace Islámský stát, se kterým režim prezidenta Asada nejprve údajně spolupracoval proti své opozici ještě před vypuknutím občanské války, ale potom co Islámský stát získal na síle, obrátil se proti Asadovu režimu. Velká část bojovníků Islámského státu pochází z řad členů Irácké armády Saddáma Husajna a mnoho bojovníků do IS také přeběhlo ze Svobodné syrské armády, podporované USA, které později začaly jasně vystupovat jak proti Asadovi, tak proti IS. Poslední vážný incident demonstrující totální rozpolcenost se stal 4. dubna 2017, kdy se odehrál chemický útok v Chán Šajchúnu, během kterého bylo zabito přes 100 civilistů. Chán Šajchún v době útoku ovládali povstalci z koalice Tahrír aš-Šám (bývalá fronta an-Nusra, což jsou regulérní teroristé). Spojené státy a další západní státy viní z použití chemické látky sarinu a chloru vládu Bašára Asada, podle syrské vlády a Ruska pocházely chemikálie ze skladu povstalců, jenž po vládním náletu vybuchl. V odvetě za tento čin provedly 6. dubna 2017 americké torpédoborce útok proti syrské letecké základně Šajrát.

Z výše uvedeného musí jít i s problematikou obeznámeným vnějším pozorovatelům hlava kolem, natož pak prostým Syřanům, kteří mohou z pochopitelných důvodů projevovat sympatie, stejně jako nenávist k různým účastníkům konfliktu podle toho, jak se kdo podepsal na jejich životech. Světové mocnosti si rozdělili svůj vliv a nepřímo i přímo vojensky intervenují. Česká příslušnost k NATO by nás měla jasně determinovat, ale mnohé kroky našeho spojence jsou aktuálně dost problematické zvláště potom, co prezident Trump deklaroval plnou podporu sunnitů proti šíitům, tedy Saúdské Arábie, Turecka, syrské sunnitské opozice, proti Asadovu režimu podporovaného Íránem. Problém je však v tom, že třeba Kurdové kromě vlastních národních zájmů spíše tíhnou k šíitismu a bojovníci pomalu rozpadajícího se IS jsou naopak sunnité. Aby toho pak nebylo málo, v sousedním Iráku, na jehož území probíhá válka také, je situace opačná. Většina obyvatel jsou šíité, kteří často sympatizují jak s Íránem, tak i s Asadovým režimem. Sunnitská menšina pak ostře vystupuje proti šíitům a Kurdům, čímž de facto podporuje IS, který by měl být teoreticky nepřítelem všech, ale je-li tomu zcela tak, není vůbec jisté.

Naopak zcela jisté je to, že i po rozpadu IS bude situace velmi komplikovaná. Jeho bojovníci i sympatizanti se rozptýlí a pořád zde také zůstanou znepřátelené strany: šíité, sunnité, alawité, Kurdové a další minoritní etnika a etnicko-náboženské komunity, jako jsou třeba Jezídové. Kromě Ruska a USA se budou jistě významně angažovat do vzniklé situace také Turci a Saúdové a na druhé straně Íránci. Nabízí se tak otázka, co jiného než vleklé pokračování občanské války z toho může pramenit, když ani mocnosti neusilují náboženský, národní, etnický a politický smír. Z výše uvedených údajů je snad také patrné, v jaké situaci se nachází miliony do války jinak nezainteresovaných obyvatel Sýrie i Iráku, kteří odešli ze svých domovů do demilitarizovaných zón, okolních států, do utečeneckých táborů a v neposlední řadě se vydali i do Evropy. Můžeme zastávat různé postoje k fenoménu migrace, ale měli bychom mít na paměti, že právě tito lidé nejsou strůjci této situace, ale její oběti. Tomu by měl také odpovídat náš přístup k nim.

Zdroje:

Hermann, Rainer: Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě

Schulze, Reinhard: Dějiny islámského světa ve 20. století.

Beránek, Ondřej, Ostřanský Bronislav: Islámský stát. Blízký východ na konci časů

Lewis, Bernard: Dějiny Blízkého východu.

Wikipedie

Autor: Jiří Turner | sobota 10.6.2017 0:01 | karma článku: 21.52 | přečteno: 1340x

Další články blogera

Jiří Turner

Proč mají politici stále potřebu otevírat události z 2. světové války a z období po ní?

Sedmdesát dva let po válce, tedy v době, kdy nejmladšímu možnému, žijícímu, tehdy dospělému účastníkovi války musí být kolem devadesáti let, probíhal soudní spor mezi českou odnoží sudetoněmeckého landsmanšaftu a naším Senátem.

25.9.2017 v 11:02 | Karma článku: 14.04 | Přečteno: 523 | Diskuse

Jiří Turner

Teroristi v Čechách nekřičí: „Allahu akbar!“ Řvou: „Uber!“

Tak už je to i u nás! Jedni vyhrožují blokádou Prahy a likvidací konkurence a druzí chtěli vyhodit do vzduchu vojenský vlak. Ti první našli inspiraci v 90. letech u mafiánů od Thorgesu a ti druzí se asi zhlídli v Bakuninovi.

22.9.2017 v 19:06 | Karma článku: 31.18 | Přečteno: 3257 | Diskuse

Jiří Turner

Byl rozsudek v kauze „hidžáb“ vynesen na základě společenské poptávky?

Verdikt jako takový asi správně potvrdil rozhodnutí soudu obvodního, ale odůvodnění soudce mělo pachuť čehosi, co by vůbec v soudní síni zaznít nemělo. Z banálního občanskoprávního sporu se stala fraška a demonstrace islamofobie.

22.9.2017 v 0:19 | Karma článku: 19.99 | Přečteno: 2318 | Diskuse

Jiří Turner

O ceně, kterou odmítl Cohen, dostal Trump a teď i Zeman

Náš prezident převzal ocenění stejného druhu, jaká sám často rozdává. Není to vyznamenání za zásluhy nebo obecný přínos, ale je to ocenění od těch, kterým vyjadřuje podporu a sympatie za to, že jim vyjadřuje podporu a sympatie.

21.9.2017 v 11:30 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 568 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Dvořák

Je lepší být nezdravým Čechem než být zdravým Afgháncem?

Jedna britská klinika plastických operací kromě vynikající zkrášlovací praxe je rovněž významným vědeckým pracovištěm.

26.9.2017 v 21:15 | Karma článku: 10.06 | Přečteno: 105 | Diskuse

Karel Babica

Contradictio in adjecto naše soudy nezajímá!

Ale možná je naše soudnictví OK. A chybu hledejme v neobratném vyjádřování novináře způsobeném "misunderstandingem". Vlastně nakonec ani novinář za nic nemůže, vinna patrně bude jazyková bariéra, která může úplně za všechno.

26.9.2017 v 19:50 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 197 | Diskuse

Aleš Hodina

Homosexuální osvojení neprojdou

Vcelku bez povšimnutí médií zůstala skutečnost, že končící Poslanecká sněmovna už rozhodně nestihne projednat novelu zákona o registrovaném partnerství.

26.9.2017 v 19:01 | Karma článku: 18.63 | Přečteno: 367 | Diskuse

Jiří Goldman

Existují v podstatě jen dvě základní koncepce života a politiky

Při pohledu na politický vývoj ve světě vidím jen dvě základní koncepce politického a společenského života.

26.9.2017 v 17:52 | Karma článku: 3.94 | Přečteno: 140 | Diskuse

Adam Mikulášek

Tak nám papeže Františka obvinili z kacířství

Zní to možná archaicky, ovšem jde o to, že papež podle konzervativních kruhů církve hlásá bludné učení. Podle mého je papež ještě něco horšího, trojský kůň v cizích službách.

26.9.2017 v 17:08 | Karma článku: 26.39 | Přečteno: 550 | Diskuse


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.