Na počátku této úvahy byla diskutovaná otázka: proč se světoví politici zastávají islámu? Odpověď na to je prostá, je snadné najít řadu zcela praktických důvodů, stejně jako důvodů zcela obecných. Těžko mohou činit jinak.
Islámské země jsou natolik významnými obchodními partnery, že je nelze ignorovat, tím méně pak popotahovat kvůli jejich náboženství. Muslimů je na světě ke dvěma miliardám, což je také poměrně těžké pominout. Kromě toho je respektování víry a náboženského přesvědčení jedním ze základních pilířů západní civilizace a vizitkou každého civilizovaného a demokraticky smýšlejícího člověka. Potud je tedy vše jasné. Pokud někdo obecně napadá něčí víru a náboženství, je povinností výše uvedeným způsobem smýšlejících lidí se ho zastat. To se týká vrcholného politika, stejně jako řadového občana.
Podotýkám, že se stále pohybujeme v obecné rovině. Zastávat se nějakého náboženství, tedy potažmo práva lidí příslušné náboženství vyznávat a praktikovat, je správné, ale neznamená to, že je správné se zastávat všech projevů onoho náboženství, stejně jako všech činů, které jeho vyznavači dělají, a to jak směrem do minulosti, tak i aktuálně. Mnohé, co se v souvislosti s většinou náboženství někdy v historii stalo, každé náboženství více či méně diskredituje. Všechna náboženství, i ta zdánlivě mírumilovná, si prošla obdobími, která by nejraději z historie vymazala, ale na druhou stranu otevřená sebereflexe přináší pro současnost určitou záruku, že se to již nebude opakovat. Druhou oblastí je aktuální stav každého jednoho náboženství.
Sebereflexe křesťanů byla a je proces velmi pomalý a bolestný, ale minimálně část křesťanských církví a jejich představitelů je jí schopná. To také spolu se stavem společnosti křesťanských zemí zcela zásadním způsobem ovlivňuje i stav náboženství. V muslimském světě je situace jiná. Ne, že by neexistovaly snahy o reformaci islámu, existují prakticky od počátku jeho existence dodnes, ale neprosadily se a byly často velmi tvrdě potlačeny, což probíhalo i v křesťanské Evropě, ale společnost se vyvíjela jinak. Z toho pramení i absence oné sebereflexe, a to je také jednou z příčin aktuálního stavu. Výše uvedené svádí k tomu, abychom tedy řekli: pokud toto náboženství, míněno islám, není schopno vývoje v rámci vývoje společnosti, ve které funguje, je to náboženství špatné.
Myslím, že je možné na to nahlížet i obráceně. Jaká je společnost, ve které se šíří islám? Ve vyspělých demokratických státech a komunitách se islám nijak významně neprosazuje. Jeho nositeli jsou v západních zemích lidé původem z islámských zemí a přes aktuální optickou iluzi náboženské cítění muslimů v neislámském prostředí slábne. Iluzi opaku vytváří fanatici a různí pomatenci, kteří se naopak fundamentalismem opájí. Takoví lidé se však vyskytují v rámci různých náboženství a ideologií, a vždy je spolehlivě vybudí nějaké události, společenské klima a také příklady jim podobných. Žijeme v době, kdy je toto obrazem muslimského světa.
Islám se naopak šíří zaostalými zeměmi, které se topí v ekonomických, sociálních, politických a populačních problémech. Myslím, že důvody té expanze jsou podobné jako v 7. a 8. století, kdy se islám fantasticky šířil po Asii a severní Africe. Toto náboženství bylo a je na rozdíl od teologicky přebujelého, pro prostého člověka často složitého a často také odtažitého křesťanství prosté, jednoduché a prolínající se s praktickým životem. Islám nepotřebuje (i když je má) církevní stavby, ani kněze (i ti, de facto, v islámu existují), nepřipouští také různé výklady a pochybnosti. Co jiného by bylo za jeho nenásilným šířením v subsaharské Africe, Indii a Indonésii, která dnes představuje největší muslimskou populaci na světě?
Jsem přesvědčen, že šíření a bigotní vyznávání jakéhokoli náboženství je principiálně negativní společenský element, což o aktuálním islámu platí dvojnásob, nicméně to nelze zastavit nějakými restrikcemi, upírání svobody vyznání, paušalizováním náboženských projevů a házením všech muslimů do jednoho pytle. Tímto bojovníci proti islámu jenom rozfoukávají uhlíky i tam, kde ještě oheň nehoří. Cestou je mimo jiné podpora muslimských společenství směřujícím k demokracii, pluralitě, toleranci a sekularizaci a také boj proti tendencím, které se v různých zemích tento proces snaží zvrátit. To je příklad třeba Turecka nebo Egypta, ve kterých velká část obyvatel rozhodně nechce směřovat ke středověkému fundamentalismu, ale naopak chtějí žít evropským stylem života. Bohužel současné protiislámské nálady mnohdy podporují pravý opak, vracejí prakticky nevěřící lidi k náboženství svých předků, bohužel často k jeho nejhorším podobám.
Někdo může namítnout, že náboženství má činit člověka lepším, a že to také tak, třeba v křesťanství často je. Mám o tom pochybnosti. Náboženství má moc pod vlivem silné víry, strachu či konvencí pouze přimět lidi dělat dobré, ovšem stejně tak i špatné skutky. Jak to v které době a společnosti právě funguje je zřejmé, ale myslím si, že podstatou konání „zla“ či „dobra“ je podstata každého jedince a také okolnosti ve, kterých se nachází. Náboženství je pak jenom prostředek pro to, nebo ono.
I proto se budu zastávat práva každého vyznávat svoji víru v rámci jakékoli náboženství včetně toho, které má aktuálně mnoho negativních projevů. Kultivace každého náboženství a jeho následný přesun z „denního chleba“ do podoby kulturní nadstavby musí vždy probíhat zevnitř, nikoli zvenčí. Zvenčí je pouze třeba spoluvytvářet vhodné podmínky pro takový proces.
