Teorie psychopata od Attily po Zemana

Teorie psychopata v politice nebo v byznysu je jen volným pokračováním té samé teorie pro psychopatické jedince v podobě historické postavy. Nic významného se nemění, jen kulisy a naše vnímání takových jedinců v časovém odstupu.

Jsem „fanoušek“ psychiatra, pedagoga a publicisty Radima Honzáka, mám rád jeho knihy, čtu jeho články a sleduji a poslouchám rozhovory s ním. Líbí se mi jeho pojetí medicíny psychosomatické. Líbí se mi jeho střízlivé, ale také nesmlouvavé hodnocení naší doby a těch, kteří tuto naši dobu významně ovlivňují, z hlediska psychiatra. V tomto článku si dovoluji rozvést některé myšlenky doktora Honzáka tak, jak mě oslovily, a jak se na jejich základě dá z mého pohledu pojmenovat, a také vysvětlit, ledacos s historie i současnosti.

Bude řeč o psychopatech, takže by bylo asi nejdříve potřeba definovat, kdo je to psychopat. Psychopatie je velmi široký pojem, používaný s příslušným přívlastkem pro mnohé poruchy osobnosti a různé antisociální vlastnosti a projevy lidí. Kromě různorodého spektra takových projevů a vlastností, je velmi podstatná jejich míra a vývoj, nicméně nelze o psychopatii mluvit jako o nemoci, a když, tak jen v extrémních případech. Pro potřebu tohoto pojednání si dovolím definici psychopatů zjednodušit na ty „špatné“, kteří tráví svůj život v nápravných zařízeních (kde se rozhodně nenapraví) a v detenčních ústavech (tam, jak název evokuje, jsou zadržováni, aby neškodili) a na ty „dobré“, kteří chodí volně po světě a rozhodně se většinou nepohybují na okraji společnosti. Jsou to úspěšní byznysmeni, majitelé firem, vrcholoví manažeři, obdivovaní umělci a také politici.

Vrátím-li se ještě k definici psychopata, zeptám se, jak se takový psychopat pozná? Inu, psychopat je člověk, který uplatňuje své potřeby, a také, což je důležité, svá přání a své cíle bez ohledu na to, co s tím komu způsobí, dokonce často i bez ohledu na to, co tím sám sobě způsobí, protože psychopaté nemají strach. Ti, co tak činí bez obavy o sebe sama, končí často v kriminálech a blázincích, ti chytřejší, opatrnější nebo sebekontrolovatelnější často dlouho nebo i stále separaci unikají. Psychopaté lžou, podvádí, mlží, nezajímá je, že poškozují ty, kteří je milují a podporují, natož ty, kteří je nenávidí. Jdou přes mrtvoly, uspokojují své chutě a choutky a zneužijí kohokoli a cokoli pro svoji potřebu. Pochopitelně řada lidí dokáže svoji psychopatii korigovat i potlačovat, ale většinou jen dočasně, často se jim vymkne kontrole pod tíhou nějakých okolností, při  ztrátě nutnosti sebekontroly, stářím, nemocí, nebo také tím, že se stanou nekontrolovatelnými, nekritizovatelnými nebo dokonce všemocnými.

Psychopaty byla asi řada osobností v dějinách. Byly to náboženští vůdci, vojevůdci, panovníci a pochopitelně různí diktátoři. Když pominu Ježíše, o kterém je tak málo relevantních informací, že se spekuluje, jestli je to vůbec „příběh“ jen jednoho historicky doloženého muže, tak třeba Mohamed je úplným zosobněním psychopata. Vybudoval s neuvěřitelnou energií, vůlí a odvahou z ničeho něco, co ještě za jeho života ovládlo velkou část tehdejšího civilizovaného světa. Dále třeba Alexandr Makedonský, Čingischán, César, Attila, Napoleon, Lenin, Stalin, Hitler, Mao nebo Castro. Bez ohledu na to, jak na tyto osobnosti nahlížíme, je pro ně společným znakem, že vykonali velké věci, mnohdy neuvěřitelné skutky, často hrozné skutky, ale v každém případě významné skutky, které se staly často jen díky jejich osobě. Nikdo jiný by v danou chvíli tak šílených činů nebyl schopen.

Po tomto konstatování se nabízí otázka, jak je možné, že psychopaté prosadí své „velké věci“ v prostředí, kde je drtivá většina „nepsychopatů“? Psychopatických osob se udává kolem 1% v populaci, což je samo o sobě hodně, ale jistě to nestačí (do toho 1% se navíc počítají i ti, kteří jsou prakticky nepoužitelní). Je to tím, že řada psychopatů jsou mimořádně charismatické a přesvědčivé osobnosti, které právě svým nasazením, odvahou, přímostí a nekompromisností dovedou strhnout ostatní. K tomu pak přispívá skutečnost, že cirka dvě třetiny lidí má ve své povaze „ gen“, který jim velí být vedeni, podřizovat se a poslouchat, a to včetně těch, kteří jsou skálopevně přesvědčeni o opaku.

Bylo ve 30. letech v Německu mnoho milionů psychopatů? Nikoli. Stačil jeden psychopat non plus ultra, pár psychopatických pomocníků a dvě třetiny národa, které se nechaly těmito psychopaty úplně zblbnout. Lámeme si hlavy, jak může ještě dnes přežívat v Rusku kult Lenina či Stalina? Ačkoli měly tyto kreatury zdatné následovníky, žádný jim nesahal ani po kotníky, žádný z nich nebyl dostatečně velkým psychopatem, aby nechal povraždit miliony lidí. Dodnes si lepí pubertální chlapci (asi i dívky) obrázky Fidela Castra a Che Guevary na stěny svých pokojíčků a sní o tom, jak v rozporu s pravděpodobností úspěchu a s nepravděpodobností přežití dobudou svůj „ostrov“ na kterém nastolí tu nejlepší společnost a řád.

Když se přeneseme z historie více či méně dávné do historie nedávné a do současnosti a pozorně se rozhlédneme, uvidíme galerii psychopatů. Úspěšných psychopatů. Řekl bych, že znaky psychopata nese každý z amerických prezidentů, nicméně ten aktuální je opravdu exemplář kapitální (dokonce i kapitálový). Jak je možné, že toho člověka tolik lidí podporuje a obdivuje, když je tak bezohledný, když téměř permanentně lže, nebo když slibuje něco, co absolutně neplní. Jak je možné, když se vrátíme do České kotliny, že i našemu prezidentovi prochází u tolika našich občanů celá ta řada jeho lumpáren, skandálů a morálních poklesků, z kterých by každý jeden mohl být likvidační? Odpověď na tyto otázky je stále stejná, charismatický psychopat a dvě třetiny lidí se stádním syndromem.

Abych nenechal ani tu nit suchou na dalších svých oblíbencích z české politiky, zmíním ještě Davida Ratha a Andreje Babiše. Doktor Rath je dokonalý prototyp: chytrý, vzdělaný, ambiciózní, úspěšný, ale také arogantní, bezohledný, narcistní, nesebekritický a hamižný do té míry, že byl schopen beze strachu a pudu sebezáchovy sám sebe hloupě a naivně zlikvidovat (tedy snad "zlikvidován" bude). Prakticky totéž se dá konstatovat o Andreji Babišovi, neváhal se spojit v minulosti s kýmkoli, likvidovat jakýmikoli způsoby jakoukoli konkurenci a jít bez zaváhání za svými potřebami, přáními a cíli tak, jako každý správný psychopat. Jak je vidno i on ztratil nad sebou kontrolu, protože se dopustil regulérního podvodu kvůli pouhým 50 miliónům, považte, kvůli  ušmouleným 50 milionům, kterými si může občas topit v krbu a nezchudne. A je také podezření, že zneužil pozici ministra, aby se pomstil nebo přitlačil na v podstatě nevýznamnou společnost, která mu nechtěla půjčovat mašinku, nebo něco takového…

Když si představím, že každý stý člověk je psychopat a počítám: první, druhý…stý, tak si říkám, kdo to asi je z okruhu lidí, co znám? A nemohu to být třeba já? No, je to možné! Nepronikl jsem však do politiky, takže jsem zatím nebezpečný jen svému bezprostřednímu okolí.