Šifra mistra Leonarda jako učebnice historie křesťanství?

Diskuse kolem této knihy a filmu proběhla už před lety, a když zdánlivě dozněla, řekl jsem si c'est la vie. Úspěšnost díla však dost ovlivnila pohled na počátky křesťanství a ukázala také, jak nepracovat s historickými reáliemi.

Nejdříve je třeba říci, že jsem kdysi knihu přečetl (a se mnou několik desítek miliónů lidí) jedním dechem, a pokud přistupujeme k následnému filmu tak, jaký byl žánrový záměr autorů, tak i on je na špičce onoho žánru. Jinými slovy, byla to od Dana Browna a posléze od Rona Howarda velmi profesionální práce, která byla také čtenáři a diváky patřičně oceněna, a to jistě i ve finančním smyslu slova. V následujících řádcích sice zazní kritika, ale ta není namířena přímo na autora. Autor takovéhoto žánru má právo čtenáře mystifikovat. Pokud mu ten na to skočí, je to jeho problém, ne autorův. Řeklo by se, že si prostě milý čtenář měl příslušnou látku po večerech dostudovat. Ono to však nebude až tak jednoznačné, protože, když používám slovo mystifikace, tak mám na mysli přesně ten druh mystifikace, který je v této knize problematický. I o tom je tato úvaha.

Téměř každému čtenáři takové knihy je jasné, že to fikce je, že smyšlený příběh, který se zde rozvíjí, se nestal, a ani dost dobře stát nemohl, a smluvenou hru s autorem ochotně hraje. Brownova genialita (doufám, že to je genialita, a ne pomýlenost) spočívá v tom, že společně s fikcí současnou probíhá v jakési druhé rovině fiktivní příběh  historický, který působí zcela věrohodně. Byl Ježíš, byla Máří Magdalena, byli jacísi evangelisté, byl císař Konstantin, byl 1. nikájský koncil, byl Leonardo da Vinci, reálně existuje Opus Dei a dokonce i společnost nazvaná Převorství sionské, byť je to možná veřejně známý, tajný spolek nějakých pomatenců hrajících si na strážce grálu.

Autor hned na začátku knihy mystifikačně deklaruje, že na rozdíl od příběhu jsou historické reálie skutečné. Jak už jsem uvedl, pevně věřím, že je za reálné nepovažuje a jenom takto čtenáře mistrně mate, což se mu daří tak, že milióny lidí věří, nebo alespoň připouští možnost, že to s příslušnou částí historie křesťanství bylo jinak, než se obecně uvádí.  Tedy, ne jen že to bylo jinak, než jsou některé církevní doktríny, to asi opravdu jinak bylo, ale i jinak, než je stanovisko historiků. Stanovisko historiků však zná asi relativně málo lidí a za vědecký názor je mnohými považována Brownova mystifikace.

Na tomto místě si uvědomuji, že píši o něčem, co jsem si oživil a nastudoval, a teď jakoby předpokládám, že čtenáři tohoto článku udělali totéž. Jelikož asi každý nenosí v hlavě děj knihy, filmu a historické události staré dva tisíce let, tak jen velmi stručně nastíním obsah románu, zvláště pasáže, které mají vztah k oné historii:

V pařížském Louvru je dojde k vraždě známého kurátora, který na místě vraždy zanechá náboženské symboly napsané vlastní krví. K vyšetřování je přizván odborník na náboženskou symboliku, který se měl s kurátorem sejít a policistka ze šifrovacího oddělení francouzské policie, která je vnučkou zavražděného, ale s dědečkem se léta nestýkala. Neobvyklá shoda náhod vtáhne oba do pátrání po stopách, které vedou k Převorství sionskému. Zároveň jsou však podezřelí a sami na útěku, a je jasné, že nejsou sami, kdo hledá stejné stopy. Při útěku se spojí výstředním šlechticem, který se zabývá problematikou grálu, a který jim a tím potažmo čtenářům objasní historické pozadí celé záhady. Sdělí jim, že grál není kalich s Kristovou krví, ale „nádoba“, která obsahuje jeho sémě – Máří Magdaléna, jež byla Ježíšovou ženou a otěhotněla s ním a po jeho smrti porodila dceru, se kterou utekla do Francie, kde Kristovo pokolení pokračovalo věky, a to mimo jiné i v podobě francouzských králů. O tom všem jsou záznamy, které církev zamlčuje, stejně jako obsah více jak osmdesáti jiných evangelií, které se nestaly součástí Nového Zákona, a ze kterých je patrné, že Ježíš Kristus mohl být bohem vyvolený prorok, ale jinak smrtelný člověk. Církev učinila podle tohoto výkladu z Ježíše boha až ve čtvrtém století na nikájském koncilu za přičinění císaře Konstantina a od té doby tyto skutečnosti tají a dokumenty skrývá. Naopak Převorství sionské chrání toto tajemství, stejně jako grál, tedy pokrevní Kristovi potomky. Opus Dei pak usiluje o zničení převorství sionského a zachování církevních doktrín. Postupně je tajemství rozplétáno a rozpleteno, překvapivým vyvrcholením zápletky se stane skutečnost, že hlavní hrdinka je posledním Kristovou dědičkou.

Jak už jsem uvedl, klobouk dolů před fantazií autora, byť onu konspirační teorií částečně převzal. V románu je mnoho různých spekulativních hypotéz a velmi nepravděpodobných úsudků, ale zmíním zde jen deset vyslovených historických nepravd nebo naprosto nepodložených výmyslů.

1. Ježíšův život a skutky nejsou popisovány jeho současníky. Známá evangelia (začleněná i nezačleněná do Nového zákona) zapsali více jak šedesát let po Ježíšově ukřižování anonymní autoři (tedy ne příslušní apoštolové) patrně na základě ústního podání mezi příslušníky křesťanské komunity. Listinné památky jsou však až z 2. století. „Marek“ možná čerpal z nějakého staršího dokumentu (dokument „Q“), který ale těžko pocházel od Kristových učedníků nebo Krista samotného a „Lukáš“ a „Matouš“ opisovali od „Marka“. Na každý pád se žádný dokument (ani jeho opis) od Ježíše a jeho současníků nedochoval.
2. Není pravda, že existuje více jak osmdesát dalších evangelií, jejich mnohem méně. Tímto názvem se označují také gnostické spisy, např. Tomášovo evangelium, které vzniklo patrně v době evangelií novozákonních (vlastní fragmenty dokumentu jsou však také až z 2. stol. a koptský opis ze 4. stol.), ve kterém mají být autentické Ježíšovy výroky. Tomášovo evangelium odpovídá apoštolské tradici možná více než kanonizovaná evangelia, ale to opět nedokazuje, že by jeho předlohou byl zmíněný dokument „Q“ (Quelle – pramen) vlastních Ježíšových zápisků. V pravoslavné církvi je oblíbené Jakubovo evangelium, mystici si oblíbili Bartolomějovo evangelium a gnostici vedle Tomášova také evangelium Mariino.  Žádné z nich nemá žádnou autenticitu výpovědi Ježíšových současníků nebo jeho samého.
3. Není žádný relevantní důkaz ani rozumný předpoklad, že zmíněný dokument „Q“ Vatikán vlastní a ukrývá.
4. Konstantin neinicioval vznik nové podoby bible, ze které by bylo vyčleněno, že Ježíš byl smrtelný člověk. Koncil, který svolal císař Konstantin v roce 325 do města Nikaia, se sice týkal povahy Kristovy osoby a ekumenických výkladů, ale ne v tomto smyslu. Božskou podstatu Krista uznávala většina křesťanů už tři sta let, naopak byly do bible zařazeny texty plné lidských atributů. Ježíš je hladový, unavený nebo rozmrzelý a Ježíš také krvácí a umírá.
5. Sám Konstantin byl sice pokřtěn, až když umíral, ale fakticky konvertoval ke křesťanství již dříve. Nikdy už se nedozvíme, jestli z důvodů osobních, politických či obojích, ale je chybné konstatování v románu, že počátek 4. stol. byl bojem mezi křesťany a pohany. Křesťané byly v té době ještě v říši v absolutní menšině a císař Ediktem milánským ukončil jejich pronásledování a konfiskaci majetku.
6. Svitky od Mrtvého moře nevypovídají nic o svatém grálu ani o Ježíšově lidství. Nelze je také označovat za dokumenty křesťanské, ale židovské.
7. Není pravdou, že v židovské společnosti na přelomu letopočtu byl svobodný muž výjimečný, naopak kazatelé byli často svobodní a vázaní celibátem.
8. Role Máří Magdaleny, Marie Magdalské je značně nejistá, vyskytuje se v různých obměnách v evangeliích a apokryfech, jako Ježíšův učedník, s Pannou Marii je přítomna ukřižování a nalézá prázdný skalní hrob. Nic však nenapovídá tomu, že byla Ježíšovou partnerkou, ženou a matkou jeho dcery. O jejím rodokmenu není nic známo a nic ji tedy nespojuje ani s králem Davidem, jak se uvádí v knize. Gnostické spisy tzv. Mariino evangelium, o které se opírají v románu některé argumentace, nevykazují žádnou autenticitu nějakého rozhovoru Marie a Ježíše. Je to klasický gnostický text vzniklý patrně tři sta let po Ježíšově smrti.
9. Přestože se historici shodují, že Ježíš je jednou jedinou historickou postavou (která však muže nést prvky postav různých kazatelů) je o jeho osobě kromě ne zcela historicky spolehlivých textů v evangeliích žalostně málo seriózních soudobých zpráv. Tedy neexistují ani desítky, natož stovky pramenů z doby 1. století, jak je mylně uváděno. Jsou to vlastně jenom velmi stručné zmínky o tom, že někdo toho jména žil, byl popraven a kolem jeho osoby a jeho učení se tvoří náboženská komunita. Jedná se o texty židovského historika Josepha Flavia a římské historiky Tacita a Plinia, kteří se však všichni narodili až v novém letopočtu. 
10. A konečně není nikterak doložitelná jakákoli rodová linie kohokoli z oblasti Izraele přelomu letopočtu přes středověkou Francii do dnešních dnů, takže Převorství sionské (což je novodobý spolek podvodníků vedený uchazečem o francouzský trůn Pierrem Plantardem) nemusí nikoho ochraňovat a Opus Dei (což je oficiální prelatura katolické církve) nikoho likvidovat. 

Možná se zeptáte, proč se po letech zabývám něčím, co už jaksi vyčpělo? Inu proto, že jsem se několikrát přesvědčil, že to nevyčpělo. Kniha je stále oblíbená, stejně jako film bývá čas od času zařazen do programu různých televizí a každou chvíli slyším nebo čtu argumenty právě z tohoto zdroje. Jak už bylo zmíněno, kniha a následný film prostě přepsaly dějiny a ukázaly jeden z alternativních způsobů, jak je možné přistupovat k historii. Je to sice evidentně špatný způsob, protože je založen na tom, že nejdříve vznikne nějaký záměr, nějaká hypotéza, kterým se začnou přizpůsobovat historická fakta práce s nimi. Ten záměr může být ideologický, ale může to být i touha po senzaci nebo prostě něčí rozmar.  Někdy není ani nutné historická fakta falšovat, stačí pouze brát pouze ta, která podporují onu hypotézu a autorův záměr, a fakta nehodící ignorovat. Když se k této metodice přidá ještě místo pohledu historického pohled současný, máme tu náhle příběh, který nemá nic společného s realitou.  Ani historici neumí rekonstruovat události z minulosti zcela stoprocentně, a to ani ty z nedávné doby, natož ty velmi staré, protože listinné památky jsou vždy nespolehlivé a archeologické památky vždy spekulativní, ale kritickým způsobem, kdy se porovnává řada různých pramenů a nálezů, se dají vytvořit hypotézy více či méně pravděpodobné nebo se prostě zkonstatuje, že nevíme. Tím se otevírá prostor pro romanopisce, kteří neznámé doplní vymyšleným. Ovšem i to vymyšlené může být vědecky akceptovatelné nebo nikoli.

Zcela speciálním případem je historie náboženství, ve které se do výše popsané problematiky ještě vnáší prvek víry. Ten sám o sobě nemusí být nutně překážkou pro kritický způsob práce s historickými reáliemi, ale zcela jistě a často od takové metodiky odvádí. Na základě toho jsou jedny náboženské dějiny nekriticky očišťovány a jiné naopak různě špiněny, a to zcela vzájemně podle vyznání těch, kteří se k tomu vyjadřují. Tímto způsobem bylo křesťany různě napadáno židovství (a opačně), dnes můžeme vidět totéž u islámu (opět obousměrně). Princip je stále stejný: snaha najít v historii negativa, která mají podpořit nějaký pohled na negativa skutečná nebo domnělá v současnosti. Tato metoda není ospravedlnitelná ani tím, že historie do současnosti promlouvá, a to někdy i více, než jsme ochotni připustit, respektive jinak, než jsme ochotni připustit. Nejsou to však řetězce konspiračních záhad, ale prosté dědictví, které si každá civilizace přebírá od těch předchozích.