Nápravník islámských bubáků II.

Co je to basmala? Jak to bylo s knihou Bez dcerky neodejdu? Je bičování jen trest? Bilal Philips – poturčenec horší Turka.  Odkud kam sahá Blízký východ? Boko Haram. Burky a burkiny. Jak chápe Korán cizoložství? Komu sluší čádor?

Když jsem četl komentáře u prvního článku rubriky „Nápravník islámských bubáků“, položil jsem si znovu otázku, jestli má smysl něco takového psát. Osvícení lidé si relevantní informace přeci umí opatřit sami, a ti kdo je akceptovat nechtějí, ty stejně nějaký Turner nepřesvědčí. Paradoxně mě povzbudil privátní komentář, který mi přišel e-mailem, jehož autor se mě ptá, proč píšu něco takového, když každý soudný člověk ví, že islám je špatný a každý slušný člověk proti němu musí bojovat? Tento čtenář mě možná nechal nahlédnout do způsobu uvažování mnohých jiných. Evokuje to totiž postoj, že nejdříve je třeba paušálně zhodnotit, jestli je to či ono dobré, nebo špatné, a na základě toho chválit, či hanět, mlčet, nebo se vyjadřovat, lhát, nebo říkat pravdu. Už jsem asi dost starý na to, abych se něčemu takovému učil, a tak zůstanu při starém. Z prověřených a ověřených zdrojů popíšu další skupinu výrazů - bubáků na „B“, „C“ a „Č“ tak, jak je přebírám z knih a článků odborníků, a každý nechť si to přebere, jak chce. Podotýkám, že to co následuje, jsem si nevymyslel, ani mi to nenadiktoval v jeskyni Hirá prostřednictvím Džibríla Alláh, ale je to výtah z níže uvedených zdrojů, přičemž jsem vyřadil vše, o čem jsem měl pochybnosti, a co mi přišlo jakkoli spekulativní.

B

Basmala

Basmala je název formule Bismi 'lláhi 'r-rahmáni 'r-rahím, jež značí „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ a s výjimkou súry Pokání uvozuje všechny kapitoly Koránu. Je ustálenou zvyklostí používat basmalu při zahájení každého významného projevu, a to i světského charakteru, ale zbožní muslimové ji pronáší při velmi různorodých činnostech. Basmala je též častým motivem kaligrafie. Zcela zbytečně je chápána jako projev fundamentalismu, protože se jedná spíše o projev tradice a odvěkých zvyklostí a má částečně srovnatelný charakter s křesťanským vyznáním víry („ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého…“), tedy se znamenáním křížem, žehnáním a začátkem a koncem modlitby.

Bez dcerky neodejdu

Název úspěšné knihy a podle ní natočeného úspěšného filmu líčí osud Američanky, která se svým íránským manželem navštíví v době po vítězství islámské revoluce Írán. Tam se pod vlivem domovského prostředí postupně stává z civilizovaného lékaře fanatický tyran. Hlavní hrdince se nakonec po mnohých peripetiích podaří i s dcerou uprchnout. Kniha i film v devadesátých letech značně ovlivnily západní představy o muslimech a muslimské společnosti, a to v té nejhorší možné podobě. Íránská společnost po islámské revoluci, stejně jako afghánská v době vlády Talibanu jsou vedle poměrů například v Saúdské Arábii typickými ukázkami středověké, fundamentalistické podoby islámu. Tento mustr však nelze použít na jakoukoli muslimskou společnost. Postavení žen v liberálních muslimských zemích je mnohdy více podobné našim poměrům, než výše uvedeným, muž sice viditelněji než u nás vystupuje jako hlava rodiny, ale žena bývá o to více tím příslovečným krkem, který tou hlavou kroutí. Islám také daleko více chápe rozdílnou úlohu muže a ženy, což je vžitý a často těžko přenosný princip, který však nemusí vždy nutně znamenat diskriminaci ženy. Barbarský přístup k právům žen je výsadou rigidních společenstev, naopak v liberální muslimské společnosti má žena svá výsostná práva, přestože je obecně více kladen důraz na roli muže jako živitele rodiny, což se zcela zásadně odráží v jeho společenské prestiži.  

Bičování

Bičování je trest nařizovaný islámským právem za cizoložství (viz heslo cizoložství), křivé nařčení z cizoložství a požívání alkoholu. I v tomto případě se jedná o mezní trest (hadd) vysloveně uvedený v Koránu.  Bičování může být podle uvážení soudce uloženo i za jiné prohřešky.  Tento trest je však používán pouze v ortodoxních zemích, jako je Saúdská Arábie nebo Súdán, v drtivé většině islámských zemí a v islámských komunitách muslimských zemí je tento trest, stejně jako ostatní tresty islámského práva zakázán.

Bilal Philips

Philips je nejvlivnější současný salafistický autor (o definici salafismu bude řeč později), jehož dílo vyvolává značné kontroverze, a to nejen na Západě, ale je velmi kritizován i liberálními muslimy, protože ztělesňuje rigidní fundamentalismus, který je spíše okrajovou podobou islámu, o to více však na sebe strhává pozornost a vytváří tak zcela falešný obraz běžného pojetí islámu. Na Philipse se dobře hodí české rčení „poturčenec horší Turka“, protože jde o konvertitu, narozeného na Jamajce a působícího nejdříve v Kanadě a v současné době v Kataru. V řadě zemí je nežádoucí osobou, protože obhajuje sexuální násilí páchané na ženách, sebevražedné atentáty, různé projevy extrémismu a trpí chorobnou nenávistí k Západu. Obecně se o něm dá soudit, že je to psychopat, ale také znalec islámského práva a velmi výmluvný a charismatický kazatel a autor, což z něho činí osobu velmi nebezpečnou. Jeho knihy a kázání totiž mohou inspirovat v současné zjitřené době mladé frustrované muslimy. U nás bylo jeho jméno opakovaně zmiňováno v souvislosti s překladem klihy Základy tauhídu a s jejím překladatelem dr. Sáňkou. Tento český muslim je neopodstatněně vydáván za příklad islamologa – fanatického muslima. Pan Sáňka není islamolog ani arabista, stejně jako Bilal Bhilips není představitelem seriózních islámských učenců. Je také podivným paradoxem dnešní doby, že představitel salafismu je obecně zavrhovanou osobou, a stát, jehož státní náboženství je založeno na tomto středověkém pojetí islámu (který díky neomezeným prostředkům salafismus podporuje a exportuje), tedy Saúdská Arábie, je některými politiky (Donald Trump) prezentován jako „spojenec a přítel nejvěrnější“ v boji s terorismem, který je jedním z východisek salafismu.   

Blízký východ

Tento zeměpisný pojem je poněkud nejednotného charakteru. Bývá tak označována oblast Arabského poloostrova a přilehlého území jako je Perský záliv a východní pobřeží Středozemního moře i části vnitrozemí, což a týká těchto států: Bahrajn, Egypt, Irák, Írán, Izrael, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Kypr, Libanon, Omán, Jemen, Saúdská Arábie, Sýrie, Turecko a Spojené arabské emiráty. Poněkud tento termín koliduje s označením Střední východ, který zahrnuje totéž a navíc i Afghánistán a Pákistán, a označení Blízký východ se pak zužuje na oblast států kolem východní části Středozemního moře. Do pojmu Střední Asie pak počítáme postsovětské středoasijské republiky a někdy i republiky zakavkazské.  Na západě pak není zcela jednotná hranice historického území zvaného Maghreb, což se většinou definuje jako území západně od Nilu, severně od Sahary, čítající státy kolem jižního pobřeží Středozemního moře a Atlantského oceánu od Libye až po Mauretánii.  Na každý pád je Blízký východ synonymem „ horké půdy“, tedy permanentních válek a nepokojů.

Boko Haram

Boko Haram je extrémistická organizace radikálních islamistů založená v roce 2001 a působící v Nigérii a přilehlých zemích. Původním cílem organizace bylo přetvoření Nigérie v islámský stát, a to násilnou cestou. Stoupenci tohoto hnutí požadují striktní interpretaci šaríi včetně všech středověkých principů a praktik. Boko Haram se vyznačuje značnou brutalitou, která více než konzervativní výklad islámu odráží zoufalé poměry v subsaharské Africe, ve které je snadné zaostalé a zbídačené obyvatelstvo „obracet na víru“, stejně jako verbovat bojovníky z řad ubožáků bez budoucnosti.

Boží pomsta

Je název knihy známého francouzského islamologa GiIllese Kepela z roku 1994, v níž autor mapuje návrat náboženství do politiky, jak naznačuje podtitul „Křesťané židé a muslimové znovu dobývají svět“. Toto spojení se mediálně zabydlelo zvláště v hodnocení islámu, což odráží i současnou realitu. Autor připomíná dějiny 20. století, kdy se po druhé světové válce mínilo (a vše tomu napovídalo), že vzhledem k novému světovému uspořádání a také levicovým idejím se islám podle západního vzoru stáhne do roviny osobního náboženství a přestane ovlivňovat politické dění. Tento předpoklad se definitivně zhroutil v sedmdesátých letech vítězstvím íránské islámské revoluce, válkou mudžáhidů v Afghánistánu proti sovětské invazi nebo aktivitami Muslimského bratrstva v Egyptě. Přestože existuje i politický vliv křesťanství a judaismu, je působení islámu v tomto směru zcela zásadní a rozdílové, lze ho chápat jako permanentní zdroj problémů, a přes toto prisma je i islám často vnímán. Jinými slovy, problémy s islámem nespočívají většinou v rovině privátní víry, ale právě v jeho prolnutí s politikou.  

Burka

Je roucho oblékané přes každodenní oblečení ženy a používané při jejím pohybu mimo prostředí domova. Burka důsledně zahaluje i obličej, je z tmavé látky, prostor očí kryje mřížka a volný splývavý háv zcela skrývá kontury těla. Burku nejčastěji nosí ženy Afghánistánu, Pákistánu a Bangladéši, ale i v muslimském světě je vnímána jako krajnost, a odpor k ní je žhavým tématem i v muslimských a islámských zemích. V době vlády Talibánu v Afghánistánu byla požadováno její nošení jako nutnost, čímž se stala smutným symbolem této epochy. V Evropě je nošení burky a niqábu předmětem ostré diskuse o míře tolerance k projevům jiné kultury a náboženství. Někde bylo oděvů zakrývající tvář již zakázáno, jinde k tomu legislativa směřuje.

Burkiny

Je novátorský muslimský koupací úbor, jehož název vznikl ze slov burka a bikiny. Na rozdíl od oděvů zakrývajících obličej, jejichž zákaz je věcně odůvodnitelný, jsou burkiny spíše mediální bublinou (o to více v zemích, kde jejich nošení praktikují jen několik jedinců), protože se obecně jeví poněkud absurdním stanovovat zákonem, v čem se mají lidé koupat, pomineme-li hygienické normy bazénů, kterými provozovatel jasně stanovuje, s jakými plavkami je přípustné do bazénu vstoupit.

C

Cizoložství

Cizoložstvím se v islámu rozumí pohlavní styk mimo manželství a islámské právo rozlišuje mezi cizoložstvím ženatých a vdaných a mezi předmanželským sexuálním stykem, ale obojí spadá do hadúd (sg. hadd), tedy mezi přečiny výslovně uvedené v Koránu. V prvním případě se ukládá trest kamenování, v druhém bičování. Islámské právo ovšem stanovuje obtížně splnitelné podmínky prokázání cizoložství (musí být čtyři očití svědkové a obvinění se mohou hájit vlastní přísahou), což de facto dává průchod „spravedlnosti“ do rukou rodiny. Vše zmíněné se týká několika ortodoxních komunit a států, kde je islámské právo nadřazeno právu světskému (Saúdská Arábie, Írán, Súdán), jinde (např. ve Sjednocených arabských emirátech) jsou středověké tresty islámského práva sice zákonné, ale již se řadu let nepraktikují.

Č

Čádor

Je splývavý oděv muslimských žen používaný především v Íránu, jež ponechává odkrytý obličej. Je to jakýsi mezistupeň mezi hidžábem a niqábem. Jeho původ spadá do předislámských dob (jako konečně většina tradičních oděvů) a v Íránu byly ženy za vlády šáha od nošení čádoru osvobozeny (dokonce odrazovány), po vítězství islámské revoluce se naopak stal nezbytností. Zahalování vlasů se požaduje i po cizinkách, ale v současné době porevoluční radikalizmus už poněkud polevuje a íránské ženy často používají méně formální zahalení v podobě šátku splývajícího na záda. Obecně se vede nekonečná polemika, jestli jsou tradiční muslimské oděvy jednoznačně diskriminujícím faktorem muslimských žen, nebo pouze dobrovolně akceptovanou tradicí. Je určitým paradoxem, že se k této problematice vyjadřují často nepoučení a praxe neznalí lidé a muslimek se nikdo neptá. Žádná jednoznačná odpověď na tuto otázku také asi neexistuje. Ledaskde to byl a je jednoznačně projev diskriminace a vnitřní i vnější kritika je zcela oprávněná, jindy a jinde jde o zcela svobodné rozhodnutí žen, které je třeba v případě hidžábu spojeno s pro nás ne zcela pochopitelným sexuálním aspektem nezakrytých vlasů. Muslimské ženy se tak často díky zahalení vlasů cítí svobodněji, stejně jako některé jejich evropské protějšky v konzervativním oblečení, které nezvýrazňuje jejich sexualitu (nebo to činí pro ně přijatelným způsobem). Obecně je pak celá problematika součástí společenských konvencí, často těžko přenositelných do jiné společnosti a kultury. 

Zdroje:

Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. Praha 1993. (3. vyd. 2003)

Kropáček, L. Islám a Západ: Historická paměť a současná krize. Praha, 2002.

Korán. Praha, 1972. (další vydání 1991 a 2000)

Hourani, A. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Ostřanský, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Praha, 2009.

Ostřanský, B. Atlas muslimských strašáků: Aneb vybrané kapitoly z mediálního islámu. Praha, 2014.

Tauer, F. Svět islámu. Praha, 1984

Pavlicová, H. Horyna, B. a kol. Slovník judaismu, křesťanství a islámu

Wikipedie