Kardinál Duka reprezentuje to, čím se katolická církev podobá islámu

Křesťanské církve se na rozdíl od islámu v sekulárním evropském prostředí změnily do podoby institucí zastřešujících privátní podobu náboženství. Návrat katolické církve do podoby mocenské a politické síly považuji za nežádoucí.

Podstata věci je velmi prostá. Rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, respektive, aby mě nikdo nechytal za slovo, mezi tím, co je na islámu předmětem kritiky v konfrontaci s křesťanstvím, je mimo jiné v tom, že křesťanství se zhruba od Velké francouzské revoluce počalo v postupně sekularizovaných společenských poměrech měnit. Stalo se, někde více, někde méně, privátním náboženstvím a církev jejím tradičním zprostředkovatelem, a nikoli už mocenskou a politickou organizací prolínající se s veškerými osobními, společenskými a státními záležitostmi. Islám obecně tento vývoj neprodělal a je stále ve většině muslimských zemí prostoupen všemi oblastmi lidského života, stejně jako vnitřní i vnější politikou těchto států. Po letech, kdy se ledaskde islám dostával do polohy společenské nadstavby, je aktuálně spíše jeho společenský vliv ještě na vzestupu, což je v rámci pojmu "politický islám" velmi problematická skutečnost. Možná si při permanentní sledování islámu dostatečně nevšímáme toho, že i katolická církev posiluje své mocenské a politické ambice.

Je to celosvětový fenomén, který má svůj počátek ve stejném období jako renesance islámu, tedy někde v 2. pol. 20. století. O příčinách tohoto trendu se vedou spory a diskuse, ale u nás se staly výrazným impulsem i církevní restituce. Nechci teď hodnotit jejich oprávněnost či neoprávněnost, ani to, jak kdo s restituovaným majetkem naložil, faktem však je, že znovuzbohatnutí církve posílilo její moc.  Jakoby náhodou se do stejné doby datuje i počátek zvýšené politické angažovanosti církevních představitelů. Nemyslím tím to, že se duchovní vyjadřují ke společenským tématům, to církvi jistě přísluší, ale to, jak se církevní a světská moc sbližují. Ateističtí státní představitelé se náhle pokrytecky chovají jako bigotní věřící a církevní představitelé jako politici.

Nechci nikterak zpochybňovat, že v celosvětovém měřítku je katolická církev (i jiné křesťanské církve) politickou silou a papež významným politikem, ale její působení je jiné než kdysi. I to se však dost možná postupně mění, respektive vrací. S mocenskými ambicemi a starostmi se správou majetku se počalo poněkud vytrácet novodobé poslání církve, tedy dobročinnost, charita a kultivace společnosti na základě tradičních křesťanských ctností, tedy pokory, víry, naděje, lásky a moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a umírněnosti. Reakcí na tento pro mnohé negativní trend se patrně stalo zvolení papeže Františka. Mnozí jemu podřízení církevní hodnostáři si však jeho příkladu nehledí. Kardinál Duka je toho příkladem.

Není to žádná novinka, nicméně blahopřejný dopis primase českého předsedovi SPD je počin skoro skandální. Jestli Tomio Okamura a jeho strana reprezentují nějaké křesťanské hodnoty a vize katolické církve, tak to mohl pan kardinál poslat blahopřejný dopis i komunistům, tedy těm, proti kterým bojoval tu důstojnější část svého života. Neučinil tak možná jen proto, že komunistům nebylo letos k čemu gratulovat. Chování kardinála Duky není z historického hlediska ničím výjimečným, mnoho jeho předchůdců ze zištných důvodů neváhalo podporovat představitele autoritativních režimů, mnoho z nich si zadalo i se zločinci. Tato skutečnost je v zásadním rozporu s tím, že naopak mnozí kněží byli morálními autoritami v dobách, kdy většina mlčela. Takový byl i Dominik Duka, proč se teď vydal jinou cestou, je pro mě těžko pochopitelné. Možná morálně devastační fenomén moci působí zcela universálně, možná jsme svědky výše zmíněného trendu, kdy "po vzoru" islámu počne katolická církev ovlivňovat společenské procesy i naše životy, stane se opět politickým katolicismem. 

Pokud vám přišlo toto hodnocení poněkud přeexponované, může to tak být, jsou to zdánlivé maličkosti, ale upozornit na ně je dle mého soudu třeba. Nejsem jistě jediný, kdo si něčeho takového všímá, na zcela jiné úrovni se k této problematice vyjadřuje třeba páter Halík. Tento velkou částí národa nenáviděný kněz, teolog, filosof a sociolog však zůstává ve svých názorech a postojích zcela konzistentní, to co se mění, jsou společenské problémy a s nimi společenské klima.  V takové situaci je osudem zásadových lidí jejich neobliba. Mnohým asi  leze neustálé moralizování, poučování a mentorování Tomáše Halíka na nervy. Chápu to, ale na druhou stranu, kdo jiný by to měl dělat, než persona světového formátu.