Konverze od ateismu k ateismu

Moudrost náboženství by měla patřit celému lidstvu, i těm nejracionálnějším z nás, a zasluhuje, aby si jí i její největší odpůrci zaobírali. Náboženství je příliš užitečné a vlivné, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím.

Tou základní otázkou, kterou si každý ateista ohledně libovolného náboženství položí, je otázka jeho pravdivosti. Abych hned nějak vymezil svůj postoj k této problematice, tak uvedu, že neexistuje žádné náboženství, které by bylo pravdivé v tom smyslu, že by pocházelo od Boha. To samo o sobě neznamená, že Bůh není. Otázka týkající se boží existence je jen jaksi nadbytečná, protože, jak známo, boží existenci není možné dokázat ani vyvrátit

Pokusy dokázat neexistenci Boha však představují zábavu pro řadu lidí, kteří často s velkým gustem ukazují pošetilost věřících a dělají z nich prosťáčky, fanatiky nebo obojí. Tato úvaha se nezabývá boží existencí, ale vychází z premisy, že lze zůstat ateistou a zároveň se ponořit do náboženství a víry. Jakmile přestaneme věřit nejen tomu, že je náboženství dáno shůry, ale i tomu, že jde jen o snůšku hloupostí, dostaneme se k něčemu zajímavému. Pochopíme, že náboženství vzniklo, aby naplnilo lidskou potřebu žít mezi lidmi a pomohlo vypořádat se s hrůzou, kterou nám přináší napjaté vztahy a také nemoc, stáří a smrt.

Bůh je možná "mrtvý", ale naléhavé problémy, které nás přiměly si ho „oživit“, jsou stále živé a aktuální, a společnost s nimi mnohdy marně bojuje. Ateismus se dopouští chyby, když přehlíží, v kolika ohledech zůstává náboženství relevantní i po zrušení jeho ústředních dogmat. Jakmile se zbavíme pocitu, že před ním musíme padnout na zem, nebo jej naopak znevažovat, dokážeme náhle vnímat zdroj inspirace a ještě něčeho těžko definovatelného, co nazýváme třeba religionizitou. Jako syn i vnuk nevěřících jsem měl od dětství jasno. Moji rodiče a prarodiče nepochybovali a já nebyl nabádán k pochybnostem. O lidech, se kterými jsme se stýkali, a o kterých se vědělo, že chovají nějaké náboženské přesvědčení, se moji rodiče vyjadřovali s určitým soucitem, který si obyčejně vyhrazujeme pro pacienty s degenerativním onemocněním.

Jistý druh pochybnosti mě tak zasáhl až v dospělosti, a dalo by se to spojit s několika zážitky, které s náboženstvím ani moc nesouvisely. První spadá vlastně již do doby mého dospívání. Byl jsem na koncertě v jakémsi chrámu, už nevím v kterém, a s posledními tóny Bachovy fugy jsem byl asi ochoten přísahat, nejen že Bůh je, ale že je i v tom chrámu přítomen. O mnoho let později jsem něco podobného zažil na vrcholu Olympu, kde nebylo nic, jen kameny a mraky (což je koneckonců jasné, Zeus se přece nezjeví každému, kdo se tam vydrásá), při návštěvě Sixtinské kaple, mešity Hagia Sofia, Zdi nářků a na vrcholu mayské pyramidy (ne té Kukulkánovy obležené turisty, ale jakési zcela zapomenuté v pralese u hranic s Guatemalou), na které jsem spal a přivítal tam příchod nového dne.  Slušelo by se zmínit ještě třeba zen-buddhistický klášter, hinduistickou slavnost nebo jiná mysteriózní místa jiných náboženství, ale neměl jsem dosud možnost být s takovými místy konfrontován

Nikdy jsem nezakolísal ve svém přesvědčení, že Bůh není (to s tím Bachem to jespíše  takový pubertální afekt), ale přišlo mi velmi osvobozující zjištění, že se mohu ponořit do onoho náboženského mystéria, a že můj odpor k domněnkám o posmrtném životě, zázracích a nebešťanech mě nenutí vzdát se hudby, staveb, modliteb, obřadů, slavností, svátků, svatyní, poutí, knih, soch a obrazů a s tím ani příběhů, které se s uvedeným váží. Nevím, jestli je toto takto obecně vnímáno, ale kouzlo Vánoc si jistě není nutné bezprostředně spojovat s Kristovým narozením.

Jsem si vědom, že tímto přístupem mohu urazit příslušníky obou táborů. Věřícím může vadit, jak selektivně a nesystematicky jejich vyznání podávám a budou namítat, že náboženství není švédský stůl, ze kterého si lze dle libosti vybrat, na co má kdo právě chuť. Mnohá víra však naráží na to, že její přívrženci musí jíst (a sníst) vše, co je na talíři. Militantní ateisté se zase mohou rozčílit, že tato úvaha s náboženstvím nakládá, jako by to byl prubířský kámen našich tužeb, naší morálky, naší estetiky a naší fantazie. Budou poukazovat na zuřivou nesnášenlivost, která je některým náboženstvím vlastní, respektive v některých dobách (včetně této doby) někomu vlastní byla a je, a to jak v rovině osobní, tak i kolektivní. Též by se mohli ptát, proč když někdo odmítá aspekty náboženství, jako je neposkvrněné početí, Buddhovo převtělení v králíka nebo určení jediného pravého proroka samotným Bohem, chce být ten samý člověk spojován s něčím tak zkompromitovaným, jako je náboženství.

Odpověď zní, že jednotlivá náboženství si zasluhují naši pozornost už tím, jak jsou ambiciózní a tím, jak proměnila svět. Náboženství dovede skloubit etické i metafyzické teorie s praktickým životem, se vzděláním, s uměním i s politikou. Taková šíře záběru přesahuje výdobytky všech jedinců i hnutí v historii.  Náboženství je fenomén, který svět utvářel, a pokud máme pocit, že už to tak není, měli bychom vystoupit ze své bubliny a trochu se porozhlédnout.

Poznámka:

V perexu je použit citát Alaina de Bottona a článek samotný je ovlivněn myšlenkami tohoto filosofa.