Nápravník islámských bubáků VI.

Dnes na písmena „I“ a „J“, což v tomto  případě slibuje, že se vše bude točit kolem islámu: islám v Evropě, islamismus, islamizace, islamofobie, islámská revoluce i islámský stát. Pak už jen cosi málo o janičárech a jinověrcích.

Inšá´Alláh

Tato zcela běžná fráze znamená „dá-li Bůh“ a vyjadřuje přesně to, co tento český ekvivalent, tedy pochybnost, pravděpodobnost, možnost či přání. Sama o sobě nemá žádnou souvislost s negativními projevy islámu.

Islám

Mohlo by se zdát zbytečné objasňovat tento obecně známý pojem, ale pro jistotu: Islám je monoteistické náboženství inspirované judaismem a křesťanstvím, na které navazuje. Je založené na učení proroka Muhammada, který je chápán jako završitel učení starozákonních patriarchů a proroků včetně Ježíše. Vyznavač islámu se nazývá muslim, nijak jinak. Výrazy jako mohamedán nebo machometán jsou poněkud zavádějící, protože odkazují na Muhammada, který sám není božskou bytostí, není zbožšťován a muslimové se k němu nemodlí. Muslimové věří ve zjevení, které Muhammad přijal od Boha, tedy v Korán, a řídí se kromě Koránu i Muhammadovým příkladem, tradicí zvanou sunna, která formuje nejen myšlení, ale též konání muslimů ve všech oblastech života, soukromého i společenského.

Islám v Evropě

Obecně se dá rozdělit existence muslimů v Evropě do několika kategorií: V prvé řadě je to oblast Středomoří, kde žijí muslimové od první islámské expanze, tedy cirka třináct set let. Jedná se o muslimské enklávy na Maltě, Kypru, řeckých ostrovech a na Pyrenejském poloostrově.  Druhá kategorie muslimské přítomnosti souvisí s mongolskými a tatarskými nájezdy, které zanechaly stopy muslimských komunit v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku a dokonce i v Polsku a Finsku. Třetí, nejmladší z původních muslimských enkláv se pojí s expanzí osmanskou. Jedná se o etnické Turky žijící v menších či početných komunitách v Albánii, Kosovu, Makedonii, Bosně a Hercegovině či v Bulharsku. Poslední kategorií jsou muslimské komunity, které se začaly vytvářet v západní Evropě ve dvacátém století a ve východní Evropě po rozpadu sovětského impéria.  V západní Evropě to probíhalo v několika vlnách, které souvisely s rozpadem koloniálního impéria, poválečným ekonomickým boomem a s vlnou uprchlíků i ekonomickou migrací z konce 20. století a počátku našeho století.  Francii a Španělsko a státy Beneluxu ovlivnila přistěhovalecká vlna ze severní Afriky, Německo pak hojně přijímalo ekonomické migranty z Turecka a v Británii se počali usazovat převážně migranti ze Středního východu. Od přelomu století do dnešních dnů je Evropa cílem migrantů hlavně z oblasti Sýrie a Iráku a také ze subsaharské Afriky a v Rusku a na Ukrajině žijí muslimové z postsovětských muslimských svazových republik.  Obecně lze v Evropě vysledovat dva zásadní přístupy k muslimům: britský model respektuje pluralismus, tedy princip určité autonomie, a francouzský model, který podporuje asimilaci. Pak je možné pochopitelně najít různé kombinace obou přístupů. 11. září 2001 se stalo určitým mezníkem, od té doby na základě radikalizace islámu i na základě odporu proti němu začínají oba systémy kolabovat, respektive naplno se počínají projevovat veškeré chyby, které příslušné státy v této oblasti učinily. Islám v Evropě je aktuálně významné téma a ještě významnější politikum. Jelikož však není reálné žádné jiné řešení, je jediným smysluplným východiskem hledání řešení konfliktních prvků a modelu soužití při stabilizaci stávající muslimské populace.

Islamismus

Viz heslo „ fundamentalismus“

Islamizace

Obecně je tímto výrazem vyjádřeno šíření islámu spojené s prosazováním jeho zásad do fungování společnosti. Islamizace existuje v islámských státech, v muslimských zemích i tam, kde je pouze muslimská menšina. V prvních dvou případech je to aktuálně činnost, kterou prosazuje stát nebo nějaké organizace, v třetím případě je to proces spočívající ve vytváření muslimských komunit, které se řídí svými zásadami (je jim to umožněno), a to v důsledku migrace. V mediálním i „lidovém“ pojetí se tento výraz váže k určitým vnějším projevům islámu, které nemají často s islamizací nic společného.

Islamofobie

Je určitým nešvarem doby, že se názvy různých fobií staly označením pro negativní či nenávistné postoje k jiným lidem. Tímto způsobem je možné paušálně do jednoho pytle strčit konstruktivní kritiky, negativně naladěnou část společnosti, extrémisty, fanatiky a lidi trpící skutečnou fobii, tedy iracionálním strachem, pro které jediné je výraz spojený s fobií vhodný.  To plně platí i u islamofobie. Stejně jako nelze paušalizovat v případě muslimů a spojovat silně nábožensky založené jedince s fanatiky a radikály, nelze ani paušálně spojovat všechny projevy nevole a všechny kritiky nazývat tímto dehonestujícím označením. Militantní projevy radikálního islámu vytváří atmosféru strachu a odporu, což není samo o sobě ani nepochopitelné, ani odsouzeníhodné. Odsouzeníhodné jsou pouze projevy, které se dotýkají těch, kteří nikomu neškodí, tím spíše takové, které cíleně zkreslují reálie a paušalizují excesy jako standardní projevy etnika či náboženství. Na každý pád je vhodné místo nálepky islamofoba konkrétně popsat, co který člověk dělá.

Islámská revoluce

V teoretické rovině se jedná o státní převrat, který vede k vytvoření islámského státu (heslo „islámský stát“), což prakticky vždy byla změna od státu muslimského k islámskému. Typickým příkladem je Íránská islámská revoluce vedená ajatolláhem Chomejním (viz heslo „Chomejní“)

Islámský stát

Obecně je to označení pro stát řízený principy islámského práva. Naproti tomu pojem „muslimský stát“ vyjadřuje pouze skutečnost, že v takové zemi žije většinou muslimské obyvatelstvo. Tedy, islámský stát nemusí být nutně muslimský (byť to tak aktuálně vždy je) a muslimský stát islámský (to je zcela normální stav sekulárních muslimských států). Neexistuje ani žádný všeobecně respektovaný model, jak má pravý islámský stát vypadat. Jednu takovou představu uskutečnili před několika lety radikální muslimové (možná spíše válkou zkažení fanatici a různí nešťastníci bez perspektivy) na území Sýrie a Iráku, čímž dali tomuto pojmu nový, a docela hrůzný význam. Přestože je těžké i původní význam toho spojení vnímat jakkoli pozitivně, nebyl ISIL příkladem režimu islámského práva, ale pouze bezpráví.

J

Janičáři

Takto se nazývala elitní složka islámského vojska původně složená z křesťanských odvedenců (nucený odvod „devšimre“ –„ daň v krvi“. Janičáři měli blízko k mystickému bratrstvu taríqa a sehráli významnou roli v dějinách Osmanské říše, protože stáli u úspěšné expanze Turků, stejně jako i u destrukce říše. Janičáři zůstali hluboce založeni v kulturní paměti balkánských národů i jejich folklóru. I my známe rčení: poturčenec horší Turka.

Jinověrci

Arabsky se výrazem ahl al-kitáb, doslova „ lidé knihy“ nazývali křesťané a židé. Podle islámského práva museli jinověrci jako “lid chráněný“ platit „poplatek za ochranu“ (viz džizja). Nelze paušálně zhodnotit všechny projevy muslimů k jinověrcům v historii, ale je faktem, že si muslimové od svého počátku uvědomovali svoji sounáležitost s křesťany a s židy ve smyslu chápání sebe sama jako pokračovatelů jejich víry. V tomto smyslu je i výraz „jinověrci“ trochu zavádějící. Veškerá diskuse o podobnostech a rozdílnostech všech tří velkých monoteistických náboženství se bude odvíjet od toho, budeme-li hledat ony rozdílnosti nebo podobnosti. Obojího nalezneme dostatek k tomu, abychom se mohli zcela distancovat, stejně jako nalézt shodu. 

Zdroje:

Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. Praha 1993. (3. vyd. 2003)

Kropáček, L. Islám a Západ: Historická paměť a současná krize. Praha, 2002.

Korán. Praha, 1972. (další vydání 1991 a 2000)

Hourani, A. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Ostřanský, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Praha, 2009.

Ostřanský, B. Atlas muslimských strašáků: Aneb vybrané kapitoly z mediálního islámu. Praha, 2014.

Tauer, F. Svět islámu. Praha, 1984

Pavlicová, H. Horyna, B. a kol. Slovník judaismu, křesťanství a islámu

Kepel, G. Du jihad a la fitna