Pokérovanej svět

Co je typickým znamením dnešní doby? Třeba počmárané fasády domů a lidí. Graffiti i tetování sice pochází z dávné historie lidstva, ale do dnešních dnů se přenesly mnohdy jen jako zhanobení plochy, na které jsou vytvořeny.

Možná opět spojuji něco, co spolu úplně nesouvisí, oba fenomény však pojí to, že jsou typické pro současnou společnost, obojí může souviset s určitou sociální příslušností, a principiálně jde v obou případech o permanentní kresbu nebo malbu na něčem, co není primárně určeno k pokreslení či pomalování, byť si to asi mnozí nemyslí. A obojí se také dost blbě odstraňuje.

Svoji sociální příslušnost (i takto lichotivě se dá vyjádřit blbost) vyjadřuje v jednom případě autor „výtvarným“ (i výtvarným) počinem na něčem a v druhém případě se tak prezentuje výtvarně (i „výtvarně“) sám nositel obrazu. Pohnutky mohou být jistě v obou případech estetické, ale také mohou mít jen formu nějakého protestu, klukoviny, hlouposti a záměrného poškození cizího majetku i sebe sama. V této souvislosti mě napadá, že jsem nikdy neslyšel o sprejerovi, který by si počmáral vlastní novou zeď či fasádu svého domu, stejně jako to, že by někdo někoho proti jeho vlastní vůli potetoval. V posledním případě záměrně zcela pomíjím počátek novodobého tetování v případě vězňů v koncentračních táborech a značení zvířat, což mělo pohříchu podobný účel.

Od výše uvedeného se odvíjí i společenský náhled. Sprejer je vnímán jako vandal, někdy možná výtvarně nadaný a zručný vandal, ale obecně pozitivně je nahlíženo jen na autory graffiti, kteří tvoří zcela legálně na místech, kde je to žádoucí, což bych řekl, že v zásadě s touto problematikou nesouvisí, protože velkoplošná umělecká díla na veřejných prostranstvích se tvořila vždy, byť z různých pohnutek, s různými tématy a různou technikou. Lidská touha upozornit na něco( nebo na sebe) na nějakém veřejném místě, je velmi stará, a je podstatou výtvarného uměním jako takového. Jak se z jeskynních kreseb, obrazců na planině Nazca, opracovávání pískovcových skal a malování dětí po chodníku stalo označkování veškerých míst a věcí, na kterých může ulpět barva, historické památky a dopravní prostředky nevyjímaje, to je ve hvězdách.

Jestli je přirozená prastará lidská touha malovat po stěnách jeskyní, tak touha „krášlit“ svoje tělo je minimálně stejně stará i přirozená. Nepřímými důkazy jsou rituály současných přírodních národů a přímými jsou potetovaná těla mumií a také třeba z ledu uvolněného pravěkého lovce Ötziho. Je pochopitelně velmi spekulativní, jestli jsou ony pohnutky totožné, ale právě ze studia přírodních národů víme, že magie a šamanismus jsou velmi zásadní součástí života těchto národů a k rituálům neodmyslitelně patří kromě masek a ozdob i permanentní zásahy na tělech domorodců. Asi i někteří lidé z naší civilizace věří v sílu symbolů i magie, ale drtivá většina našich současníků patrně vnímá tetování pouze jako módu.

Nemám pražádný důvod takovou módu odsuzovat, ale nemám ani žádný důvod ji obhajovat nebo vnímat neutrálně, faktem však zůstává, že je věcí každého, co si se svým tělem nechá udělat, a pokud k tomu nebude nikoho nikdo nutit, není proti čemu protestovat, přestože mnohou fotbalovou jedenáctku je možné snadno zaměnit s jakousi pohyblivou galerií obskurního výtvarného umění. Naproti tomu sprejerství (což je asi vhodnější výraz než graffiti, který bych ponechal pro ono streetové umění) asi obecně akceptovatelné není.  Fasáda Národního divadla a zrekonstruovaný dům mého souseda jsou pak dva příklady toho, že ani já autory pochopit neumím a dost možná ani pochopit nechci.

Vyjadřuji-li se k nějakému fenoménu je asi namístě si položit otázku – proč? Velkoplošné výtvarné dílo (i to neoficiální, které vznikne na nějaké ošklivé šedé betonové zdi někde u trati, které to asi nijak neublíží) nechme stranou. Stranou bych nechal i takové ty klukoviny, nechci je obhajovat, ale většina z nás v jistém věku a z nejistých pohnutek cosi křídou na zdi malovala. Pamatuji si, že jsme v osmé třídě na branku u domu, kde bydlela naše učitelka ruštiny, namalovali ten populární kosočtvereček. Po mnoha letech mi to připomněl můj otec, a to s poznámkou, že to docela sedlo. Ale to jsem odbočil. Že by však ty statisíce čmáranic byly tímto typem klukoviny, to se mi nějak nechce věřit. Přečetl jsem si onehdy i nějaká vyjádření psychologů, a musím konstatovat, že mi připadají úplně stejná, jako kterákoli jiná hodnocení negativního chování dětí a adolescentů.

Ptal jsem se také několika lidí, proč si tetování pořídili (v době mého mládí to bylo poznávací znamení vězňů, světských a prý také námořníků; a občas si to nechal udělat někdo z blbosti na vojně) a všichni mi svorně odpověděli, že je to přeci hezké a mají to všichni. Co k tomu říci? Vkus a smysl pro krásu jsou zcela individuální, to se nedá hodnotit, ale že bych musel mít to, co mají všichni? Nevím. A není to jen výsada mlaďochů, řada mých vrstevníků se tetováním pyšní, což je v kombinaci s povadlou kůží, pivními měchy a ochablým svalstvem vskutku mimořádný estetický zážitek.  Lehko se mi tak může stát, že brzy budu na nějaké pláži jediný nepokérovaný exot.