Zoufalé ženy dělají zoufalé věci

Tento článek není o voličkách Miloše Zemana a není ani o těch, které vzrušuje pan prezident do té míry, že se na něho zbaveny zábran polonahé vrhají. Je o ženách spisovatelkách, což je také třaskavé téma. 

Román pro ženy a od žen stokrát jinak. Halina Pawlowská v roce 1993 asi bezděčně strhla literární lavinu. Od té doby stovky „českých spisovatelek“, včetně samotné Haliny Pawlowské, vytváří repliky ženské sebeironické literatury.  

Řeknu to „na férovku“: jsem, co se literatury týče, konzervativní staromilec s určitými maskulinními sklony, který v celém písemnictví obdivuje asi tak deset žen spisovatelek, z čehož osm byly lesby, a dvě zbývající svoji sexuálním orientaci tajily.

To jsem tomu dal! Odvolávám! Nemám ve skutečnosti vůbec rád různá škatulkování literatury, na „pánskou a dámskou“ už vůbec ne, přestože si uvědomuji, že odlišný mužský a ženský element se v něčem odrazit nutně musí. Myslím si, že dobrý román či povídka se musí líbit jistým způsobem naladěným čtenářům obou pohlaví, a to i přesto, že je jim nejen z přebalu jasné, jestli to napsal muž nebo žena.

První literární a scénáristické počiny paní Pawlowské mě nadchly. Byl jsem si sice vědom toho, že její přístup není až tak úplně originální, rukopis Betty Mcdonaldové (Vejce a já, Co život dal a vzal) nebo třeba Sue Kaufmanové (Deník americké manželky), případně naší Zdeny Frýbové (Malinkatý kretén) byl docela zřetelný, ale i tak mi připadala paní Halina jako výrazný zjev v naší literatuře na konci milénia. Jak už jsem ale naznačil, posledních pětadvacet let vytváří autorka různě inovované kopie svých raných próz, a s ní něco podobného činí smečka jejích obdivovatelek, které ji možná ani neobdivují nebo se k ní vůbec nehlásí, ale vědomě, podvědomě či nevědomě ji replikují.

Reaguji na film, který nese název prvotiny Haliny Pawlovské, ke kterému ta napsala scénář, a který se má co nevidět dostat do kin.  Od tohoto bodu se mé mysli rozbíhají řetězce asociací, které se týkají feministické literatury, se kterou svádím jakýsi celoživotní „boj“.  V nekonečných diskusích o politické korektnosti vystupuji spíše jako její obhájce, respektive jako obhájce některých jejích umírněných forem, které se také dají nazvat slušností, empatií a tolerancí. Musím tedy i ženskou literaturu kvůli své pověsti trochu obhajovat. Na každý pád budu obhajovat to, že v jistých dobách bylo tvůrčí psaní žen revolučním činem, který doprovázel zdlouhavý a strastiplný emancipační proces. Patří tak velká úcta ženám, které se nebály prolomit toto tabu, stejně jako jejich následnicím, které pokračovaly prolamováním tabuizovaných témat i forem.

Díky onomu emancipačnímu procesu dámy divoce vtrhly do literatury, brzy si ale uvědomily, že pokud chtějí rovnoprávně soupeřit s muži, musí si vytvořit žánr vlastní.  A stalo se. Vznikla tak mimo jiné dost hrůzná literatura, a to jako obdoba jisté hrůzné literatury pánské.  Jiné skutečné spisovatelky se vydali svojí vlastní cestou a sklidily zasloužený úspěch. Nicméně i z jakési brakové ženské tvorby vyrostla životaschopná ratolest v podobě oné sebeironicky humorného žánru, jehož několik představitelek jsem tady uvedl. Na literaturu navázala kinematografie a televize, což se v posledních letech projevilo například seriálem Sex ve městě nebo filmem Padesát odstínů šedi, ale titulů takto podbarvených jsou jistě stovky a těší se pozornosti nejen žen, ale i mužů.

Jsem upřímně zvědavý na to, jak se můj ne příliš oblíbený režisér (Filip Renč) a docela oblíbená herečka titulní role (Klára Issová) zhostí scénáře podle prvotiny autorky (Halina Pawlowská), kterou jsem také měl v oblibě.  Když zapomenu na všechna ta „pokračování“, nevidím důvod, proč by to nemělo vyjít.

A když už jsem to nakousl, tak bych měl uvést, které že jsou ty spisovatelky, které obdivuji. Jsou to většinou lyrické básnířky, což je žánr, který, myslím, ženám velmi sluší. Začal bych třeba starokorejskou  básnířkou Hvang Čin-i, kterou vnímám jako zjevení následující hned po „objevení“ staročínské poezie a mém pubertálním „objevení“ jeho Mathesiových parafrází.  Ze stejné doby se datuje mé okouzlení francouzskou „prokletou“ básnířkou Marceline Desbordes-Valmorovou, „Verlainem v sukni“ nebo desetiletí zapomenutou a nevydávanou americkou básnířkou Emily Dickinsonovou.  Z moderních autorek se mi moc líbí židovská básnířka žijící ve Švédsku (píšící německy) Nelly Sachsová nebo Gabriela Mistralová, velmi originální básnířka čilská. Rozhodně však nezavrhuji ani prozaičky.