Boj s lidskou hloupostí se nedá vyhrát I.

Ale utéci z toho boje také nemůžeme, protože pak by blbost zaplavila svět. Úvodní článek exkurze do světa pavědy by se dal charakterizovat tímto citátem Jana Wericha, a jeho podtitul by mohl být: Mladší doba postfaktická.

Před časem jsem se zde zamýšlel nad fenomény doby postmoderní (čtěte zde), a to pod vlivem úvah italského filosofa a spisovatele Umberta Eca. Přestože jsem v tomto článku rozebíral pouze aspekty politologické a sociologické, uvědomoval jsem si, že postmoderní doba přináší mnoho pozoruhodností do oblasti kultury a zvláště pak do oblasti přístupu lidí k vědě a lidskému poznání jako takovému. Tento článek je tedy zaměřen právě na tuto sféru, přičemž jakýmisi imaginárními mentory jsou mi pro změnu pánové Jiří Grygar a Jiří Heřt, tedy jeden významný astrofyzik a druhý, již zesnulý, lékař-anatom, oba společně pak popularizátoři vědy a bojovníci proti tmářství a lidské hlouposti.

Modernismus v tom nejširším slova smyslu (nemíním tím modernismus teologický a umělecký) od konce 19. do cca 70. let 20. století se sebou přinesl téměř až adoraci vědy. Ta se z počátku projevovala poněkud nepokorným přesvědčením, že to, co dosud objeveno a vědecky vysvětleno nebylo, v krátké době objeveno a vysvětleno bude. Věda se se tak stala jakýmsi novým náboženstvím, neochotným (stejně jako klasická náboženství) měnit své základní axiomy a postuláty. Nebyl to však trvalý stav, sami vědci (po vzoru pokorných velikánů vědy jakými byl třeba Albert Einstein) právě díky kritickému myšlení a objevům, které přinesly více otázek než odpovědí na otázky předešlé, výrazně zpokorněli.  Obecné veřejné mínění to však pochopilo spíše tak, že je vlastně všechno jinak, že mýlící se vědci jsou důkazem toho, že je věda jaksi přežitá, a to i přesto, že chyby a omyly vědců v drtivě většině případů nalézají a také napravují opět pouze vědci.

Velmi módní je postmoderní tvrzení, že věda není schopna dokázat nic s jistotou, přičemž lze zároveň ad absurdum diskutovat o tom, co je to jistota. Konstatování, že každý vědecký poznatek je pouhou hypotézou, může být hezkým filosofickým cvičením, ale v reálném životě přijímáme poznatky vědy s automatickou jistotou. Nepochybujeme, že naše auto pohání spalovací motor, a ne nějaké neznámá síla, stejně jako si uvědomujeme, že když s ním spadneme ze srázu, skončíme díky gravitaci pod tím srázem, a nikam neuletíme. Jsou však oblasti, které mnoho lidí takto jednoznačně nevnímá, a kde je pro laika složité proniknout k podstatě věci a prakticky si ověřit vědecké poznatky a také vědecky vyvrátit nevědecké přístupy. Není tedy překvapením, že se určité laické revize rozšířily v oblasti různých aspektů lidské existence a také v oblasti zkoumání „tajemných“ pozemských i vesmírných sil. Propojení obou těchto sfér bylo už snadné, a to i proto, že tyto přístupy mají tisíciletou historii.  Esoterické vnímání světa odstartovalo boom různých nevědeckých nauk, přičemž velmi silným podpůrným elementem se stalo to, že s faktickou krizí klasických náboženských představ a zdánlivou krizí „náboženství vědy“ se uvolnilo místo pro „náboženství esoterie“ či hermetických nauk, jak se tato oblast také někdy nazývá.  

Když jsem se touto problematikou začal podrobněji zaobírat, žasl jsem nad tím, jak neuvěřitelné množství pavědeckých disciplín existuje. Uvědomil jsem si však i to, že je nelze všechny házet do jednoho pytle. Spíše je to velmi rozmanitá škála, na jejímž jednom konci jsou nesmysly, které hraničí se zdravým rozumem a očividné podvody, které byly jasně odhaleny, pak je velni pestrá mozaika bludů, které propaguje malá a velmi specifická část lidí, která volně přecházející v pavědecké disciplíny, které jsou obecně přijímány. Na konci onoho pomyslného spektra jsou zvláštní kategorie jevů, postupů a nauk, o kterých se dá zjednodušeně říci, že jaksi fungují. Fungují jednak na základě jiných poznaných, ale také i jiných dosud nepoznaných nebo nejistých principů, v každém případě však zcela rozdílných, než jejich zastánci tvrdí. A nakonec, nutno přiznat, jsou jevy, metody a nauky, které věda odmítala jako nevědecké, a nakonec byla pod tíhou argumentů osvícených vědců nucena příslušná fakta přijmout, ať už jako nové převratné vědecké objevy nebo dosud nevysvětlené záhady, přičemž v počátcích vědeckého bádání to bylo „denním chlebem“ a dnes bývají vědci naopak někdy až přehnaně skeptičtí.

Mám-li vybrat z celého spektra různých nevědeckých disciplín ty, které aktuálně nejvýznamněji, a také nejabsurdněji ovlivňují současnou společnost, budou to astrologie a léčitelství, které dále dělím do oborů jako homeopatie, tradiční čínská medicína a lidové léčitelství. Záměrně jsem zvolil jednu zcela iracionální kategorii a pak oblast, která má zjevně nevědeckou podstatu, ale je obecně přijímána i určitou částí odborné veřejnosti.  Je pozoruhodné (z mého pohledu spíše šílené), že na rozdíl od astrologie, kterou snad většina lidí nebere úplně vážně, homeopatii a tradiční čínskou medicínu berou vážně i někteří lékaři a dokonce se upravuje legislativa, která počíná klást tyto pavědecké medicínské směry na úroveň klasické medicíně. V následujících třech článcích se pokusím sesumarizovat argumenty, které vyvrací opodstatněnost těchto alternativních nevědeckých nauk. Jsem si vědom, že jejich přesvědčené zastánce nepřesvědčím, ale rámci citátu Jana Wericha, který jsem použil v názvu a v perexu (použil ho i Jiří Grygar v přednášce uvedené ve zdrojích), je nutné se o to stále pokoušet.

Použité zdroje:

Jiří Heřt, Výkladový slovník esoteriky a pavěd, 2008, 264 s., Nakl. Věry Noskové, Praha

Jiří Heřt, Alternativní medicína a léčitelství, 2011, 240 s., Nakl. Věry Noskové, Praha

Jiří Heřt, Homeopatie, clusterová medicína, anthroposofická medicína, 1997, 392 s., Nakl.Lidové noviny, Praha

Jiří Grygar,  https://www.youtube.com/watch?v=OI9-dNu9iz0&t=270s

Český klub skeptiků „Sisyfos“     http://www.sysifos.cz/ (různé články a výkladové publikace na oficiálních stránkách klubu)

Wikipedie