Šest migrantů znásilnilo jeptišku za bílého dne aneb cesta investigativního blogera

Řeknu vám, já bych investigativního blogera specializujícího se na excesy migrantů asi dělat nemohl. Pominu-li společenskou odpovědnost takovéhoto poslání a vybroušený novinářský styl, neměl bych na to asi ani nervy.

Články informující o excesech migrantů mají předem zaručený úspěch, protože spojují obecně populární informace o zločinech, neštěstích, pohromách a různých lumpárnách s tím, že nositeli těchto událostí jsou lidé, kteří se z řady důvodů „těší“ značné neoblibě. V zásadě neutrální slovo „migrant“ získalo během několika let zcela pejorativní podobu a nemá již zastřešující význam pro všechny, kdo se někam dlouhodobě nebo natrvalo vydali, ale stalo se synonymem pro někoho nežádoucího a minimálně potencionálně nebezpečného.

Paradoxně tento výraz zahrnuje i válečné uprchlíky, kteří ve své podstatě nemigrují, ale, jak název napovídá, prchají, a naopak se z tohoto pojmu jaksi vyčleňují ti, kteří se přemístí do jiného státu stejné nebo podobné kultury. Ani ty, kteří z naší země odešli za minulého režimu, nezveme migranty, ale emigranty, a ty kteří odcházejí za studiem, za prací a za lepším živobytí dnes, nenazýváme asi nijak, protože nám již přijde docela normální, že se třeba v rámci EU někdo sebere a odejde studovat, pracovat a žít někam jinam.   

To jsou sice jen slova, ale na druhou stranu právě slova často vyjadřují a také ovlivňují náš náhled na lidi, o kterých reálně většina z nás nic neví, což je vcelku pochopitelné, protože nemáme prakticky žádnou možnost se s nimi potkat, natož je poznat. Vlastně máme. V České republice žije poměrně velká komunita Ukrajinců, Vietnamců a Číňanů. Dalo by se říci: chválabohu. Bez nich by asi mělo velké problémy naše stavebnictví a utrpělo by i naše pohodlí ohledně možnosti nakupovat pozdě večer, o víkendech i o svátcích. Ani o těchto lidech se však obyčejně nevyjadřujeme jako o migrantech, přestože zcela jednoznačně splňují veškerá kritéria ekonomických migrantů. Důvod je jasný, proč pejorativně nazývat někoho, kdo je víceméně užitečný.

Migranty tak nejsou nazýváni příchozí lidé jiného etnika, kultury a náboženství, to by platilo i o těch Číňanech a Vietnamcích, ale vlastně jen Semité a černoši (píše se to takto, i když to není úplně logické) a spojujícím výrazem by mohlo být muslimové, přestože minimálně část migrantů za subsaharské Afriky muslimy není, ale kdo by se tím zabýval. Je tedy problémem to, že jsou to muslimové? Zcela jistě ano, a tato skutečnost je zásadně umocněna tím, že se dostali do Evropy v oněch migračních vlnách, tedy rychle a ve velkém množství. To je jistě problém reálný, prvotní i druhotný. Velké množství bezprizorních lidí, které hostitelská země nedokáže zvládnout, problémem být musí. Ale je i problémem, a to se dostávám konečně k meritu tohoto článku, i to, kým tito lidé jsou. Jinými slovy, je obecně černoch nebo Arab nebezpečnější než Ukrajinec nebo Číňan?

My to nemůžeme posoudit, protože u nás žádná významná komunita aktuálních migrantů z Afriky a Blízkého východu neexistuje, ale co by se stalo, kdyby k nějakému našemu sousedovi přišlo náhle během roku půl milionu Ukrajinců nebo Číňanů, kteří by neměli zajištěnou práci ani ubytování. Byl by to problém? Dá se předpokládat, že byl, a úplně stejný jako s černochy či Araby. Asi poměrně zdlouhavě se tak snažím přivést čtenáře tohoto článku k myšlence, že problém je někde jinde, než v tom, že právě tito migranti jsou problematičtí tím, kým jsou. Problémem je to, do jaké situace se dostali v zemi, odkud přichází, a v jaké situaci jsou v zemi, do které emigrovali.

Smyslem této úvahy pak není nic jiného, než apel na to, abychom se podle toho také chovali. Je tedy jistě namístě kritika systému, který nebyl schopen migrační vlnu dobře zvládnout, systému, který ještě před onou vlnou nezvládal v mnohých zemích integraci lidí jiné kultury a nepřímo tak ovlivnil i to, co dnes nazýváme třeba islámským radikalismem, který je nepochybným problémem, ale automaticky ho spojovat s migrací není zcela opodstatněné. Kritizovat a paušálně hanobit lidi, kteří jsou pouhými subjekty celého procesu, však namístě není. Není důvod je líčit jako barbary a divou zvěř jenom pro jejich etnickou příslušnost a víru, a to ani tehdy ne, když některý z nich exces spáchá. Na Ukrajince snad také nenahlížíme jako na násilníky a opilce a na Vietnamce jako výrobce a distributory drog, přestože se někteří z nich takto prezentují. Konečně ani na české muže nenahlížíme jako na domácí tyrany, přestože se tisíce z nich domácího násilí dopouští.

Ve všech těchto hodnoceních je třeba uvažovat selektivně, nikoli paušálně. Paušálně se naopak mají stanovovat principiální záležitosti, podle kterých je s nějakými lidmi nakládáno. Na základě toho rozumím lidem, kteří třeba i mnohem radikálněji než já apelují na přísnou migrační politiku, ale hluboce pohrdám lidmi, kteří cíleně hanobí migranty na základě jejich kultury, náboženství a rasy. Pokud to dělají z důvodu onoho tlaku na migrační politiku, mohu to vnímat jen jako špatnou a chybnou formu, obávám se však, že jejich pohnutky jsou často mnohem nižší a ubožejší. Nesnaží se být těmi investigativními novináři, kterým jde o nápravu nějakého neřádu, ale tím typem mediálních hyen, které staví na senzaci násilí a utrpení, které atakují nejnižší a nejohavnější lidské pudy.

Tento článek nemá jinou ambici, než apelovat na normální lidi, kteří až si přečtou článek s podobným nadpisem jako je první část názvu tohoto blogu, aby se minimálně zamysleli, jestli je pravda to, co se v něm píše, jestli není hodnocení autora absolutně subjektivní a pohnutky ryze osobní, a hlavně jestli nelze na příslušný problém nahlížet s nějakým nadhledem.  Lidem, kteří se sami nebo jejich blízcí stanou obětí nějakého zločinu, se dá těžko vyčítat zaujatost, člověk z nezasaženého prostředí by ale nadhledu měl být schopen. Tím spíš, že oním nadhledem zcela normálně hodnotí excesy svých spoluobčanů, protože kdyby to nedělal, nemohl by mezi nimi žít. V neposlední řadě, byť zcela to není možné, je dobré se zamyslet nad tím, že se často s odporem a nenávistí díváme na lidi, kteří se ne vlastní vinou nacházeli a nacházejí v existenčních situacích, které si neumíme ani představit, a nemáme tak ani žádnou představu o tom, jak bychom se v nich sami zachovali.