Populistická ideologie plného břicha

Jakou ideologii mají populistické politické strany? Marně přemýšlím o pravici, levici, liberalismu či konzervatismu. Tou ideou je snaha o přeplněný břich občana a zajištění klidu na to, by vše sežrané také bez vyrušování strávil.  

Přeplněné břicho je jistě přesnější příměr než břicho naplněné, přestože nakrmení lidí také nemá co dělat s ideologiemi. Je faktem, že tomu, kdo nemá co jíst, jsou všechny ideologie ukradené. Proto také nechci mluvit o „populistech“, kteří staví svůj úspěch na slibech (naplněných i nenaplněných), že zajistí lidem živobytí. Na mysli mám ty, kteří slibují těm již přežraným, že se budou moci přežírat dál a lépe, a že se oni postarají o to, aby je nikdo nerušil, nikdo jim neužíral a nikdo je neobtěžoval. Potud takový metaforický úvod.

Žít v dostatku je dobré. Je to dobré pro každého jedince i pro systém samotný, protože s plným břichem se nikomu nechce válčit, dělat revoluce, ani žádné velké potíže. Prý je dobré žít i v přebytku, protože nadkonzumace roztáčí „ta kola ekonomiky“. Mám trochu pochybnosti, jestli je to trvale udržitelné a zásadní pochybnosti jestli je to správné. Žít v dostatku na dluh už tak chytré asi není a žít na dluh v přebytku je projevem debility.

Zajišťovat si luxus vytvářením dluhů, které nebudu moci splácet je hloupé, stejně jako je hloupé navyšovat státní dluh, i když k tomu není zásadní důvod, a nejhloupější je si myslet, že lze donekonečna brát z naší planety, co kdo chce a kolik chce s tím, že se to nějak v budoucnu vyřeší. Nevyřeší. Stejně jako když jednou dojdou půjčené prostředky a nastane čas splácet, stejně jako když dluhy států překročí určitou kritickou mez, tak i naše planeta přestane mít, co dávat, pokud ještě dřív nebude zničena tím, čím jí naopak „obohacujeme“.

Poslední myšlenka by jistě šla rozvést směrem k ekologii, ke klimatickým změnám a podobně, ale já se vrátím k těm populistům. Podstatou populismu je bez ohledu na nějaké ideje kopírovat do své politiky nálady, chutě a přání občanů (bohužel někdy významné části občanů), a také hrát na jejich obavy, antipatie a obsese. O tom, že je to metodika úspěšná, nelze pochybovat, stejně jako nelze pochybovat o tom, že je to krátkozraké a trvale neudržitelné, protože příčinou pokroku nejsou splněná lidská přání.  Splněná lidská přání jsou důsledkem pokroku.

Jednou z podstaty populismu je rozdávání, opakem je pak vytváření stavu, ve kterém by nebylo nutné rozdávat, a každý si bez problémů ze svých prostředků mohl pořídit, co potřebuje. Toho, co dostaneme v jakékoli formě zadarmo, si máme tendenci méně vážit, než toho, na co si musíme vydělat. Z darovaného se také snáze a lépe přežírá, na to, co jsme získaly a vytvořili v potu tváře jsme jaksi opatrnější a tím i v konzumaci střídmější.

Myslím si, že snadno nabytý přebytek a s tím spojená nadkonzumace deformují i naše morální a lidské vlastnosti. Po celou historii lidstva bylo pro drtivou část lidí naprosto zásadní náplní života se uživit, a pro velkou část obyvatel naší planety se na tom nic nezměnilo dodnes. V naší společnosti se nějak uživí i ten, co proto neudělá téměř nic. Pro mnoho lidí se naopak stalo zajišťování obživy snadnou záležitostí. Máme spoustu volného času, se kterým ne každý umí smysluplně naložit.

To jsem trochu odbočil a možná i vzbudil zdání, že se mi zvyšování životní úrovně nelíbí. Naopak, líbí, ale ne za každou cenu, a ne na dluh, a to ať už v rovině osobní, státní nebo globální. Nelíbí se mi ani obrovská disproporce mezi bohatou euroatlantickou civilizací a více či méně chudým zbytkem světa. Nelíbí se mi, že se nikomu nechce časovanou bombu této reality včas deaktivovat. Naše lhostejnost k okolnímu světu může být počátkem konce našeho světa, k jehož uchránění nám nebude stačit sebevyšší plot. Je nezpochybnitelně chybnou tezí právě populistických stran a hnutí, že právě naše netečnost, uzavřenost a starání se o sebe sama je univerzálním řešením. Populisté nehledí desítky let dopředu, řeší nanejvýše úspěch v příštím volebním období, protože dlouhodobá smysluplná řešení jsou bolestná a nepopulární. Jsou však jediná zodpovědná a proto také jediná možná.

Tento článek nenabízí žádná univerzální řešení, žádná neznám, a pochybuji, že je někdo zná. Pokouším se jenom definovat to, co, myslím, asi téměř každý chápe, jenom je to pro většinu lidí, mě nevyjímaje, jaksi těžké uvést do praxe. Bohužel lidé, kteří to do praxe převést umí, jsou často terčem posměchu a kritiky. Smějeme se ekologickým aktivistům, alarmujícím vědcům, smějeme se humanitárním pracovníkům, dobrovolníkům a samaritánům. Podsouváme jim zlé úmysly, protože asi nejsme schopni pochopit, že si někdo, obrazně řečeno místo přežrání se, vezme od úst a dá to někomu jinému, že někdo investuje čas a energii na něco jiného, než je vlastní pohodlí a zábava.

Neměl jsem v úmyslu moralizovat, už jenom proto ne, že sám nejsem ušetřen všemožných negativ, která v článku popisuji. Myslím si ale, že uvědomování si těchto principů znovu a znovu je cestou. Cestou, aby, když ne my, tak třeba už příští generace byla zodpovědnější, prozíravější a imunní na pozlátko populismu.