Někomu se při vylovení slova „migrace“ zatmí před očima, někomu i v mozku

Snažil jsem se pod svým posledním článkem poctivě vést diskusi. Bylo to docela těžké, protože diskutující nereagovali na obsah článku, ale chtěli konfrontovat to, co si sami myslí o migraci s tím, co si myslí, že si myslím já.

Opravdu jsem se snažil nebýt arogantní a nedělat z komentujících blbečky, ale nejsem si vůbec jistý, jestli moje snaha byla korunována úspěchem. Asi ne. Pokud někdo začne citovat něco, co jsem nenapsal, je pro mě těžké být korektní a empatický. Aby bylo jasno, nemám žádný problém s tím, že někdo má na něco jiný názor, jsem na to konečně zvyklý, ale nemohu si nějak zvyknout, že někdo konfrontuje své názory s názory, které mi podsune, a to zcela mimo meritum diskutovaného problému.

Když jsem článek psal, vůbec mě v mé naivitě nenapadlo, že píšu něco kontroverzního (cca 300 komentářů, z čehož je tak 95% negativních svědčí o opaku). Mně přijde zcela jasný až do očí bijící náš nestydatý přístup k členství v EU, a to k tomu ani není třeba otevírat téma kvót, ani žádná konkrétní řešení a dokonce ani žádné etickými principy, co se migrantů týče. V článku jsem chtěl pouze upozornit na to, že členství v Unii nejsou jen výhody v podobě volného pohybu osob, možnosti studia a práce v zahraničí, velmi usnadněného obchodu a podnikání a konečně i zcela zásadní podpory našeho ekonomického rozvoje, ale jsou to i určité povinnosti a jistá nutná loajalita.

Týká se to i migrace, která státy V4 významně nezasáhla. Nutno konstatovat, že je nezasáhla (Maďarskem pouze vlna prošla a běženci zakotvili v západoevropských státech) proto, že v těchto státech nikdo setrvat nechtěl. Jiné státy takové štěstí neměly, a to buď díky své geografické poloze (což třeba v případě Itálie a Řecka stále trvá), kvůli vyšší životní úrovni a štědrému sociálnímu systému a konečně i díky snášenlivějšímu obyvatelstvu. Kdyby z jakéhokoli důvodu migranti zakotvili ve státech V4, tak ty by jejich nápor také nezvládly. To by samo o sobě mělo být dostatečným argumentem proto, abychom postiženým státům vyjadřovali solidaritu a významným způsobem jim pomáhali.

Realita je zcela opačná. Naše pomoc, pokud vůbec nějakou poskytujeme, je v zásadě symbolická, desítky policistů nic neřeší a ani náš finanční příspěvek není nijak významný. Místo toho třeba ústy našeho premiéra poskytujeme „chytré rady“, jako že se migrace má řešit v afrických a asijských státech. To všichni vědí, ale technicky to tak jednoduché není. Nevím, a proto ani nechci rozebírat, jak má naše pomoc vypadat, ale jde mi o náš přístup. Přístup, kterým máme dát jasně najevo, že problém migrace není jejich, ale je to problém náš společný, a to pomíjím to, že principiálně je to problém globální, protože je ovlivněn globálními problémy v podobě přelidnění, klimatických změn a stále se prohlubujících geopolitických a ekonomickým rozdílů ve světě.

Bláhově jsem se domníval, že tyto skutečnosti jsou obecně známé, a proto také obecně akceptované. Asi to tak není. V řešeních se můžeme rozcházet, a to i zcela zásadně, ale to není to, co jsem chtěl a chci rozebírat. Bohužel právě to však straší v hlavách mnohým do takové míry, že ztrácí soudnost. Myslel jsem si, že problematiku migrace je již snad možné po zásadním odeznění její kulminace vnímat s chladnou hlavou, a na základě toho navrhovat realistická řešení bez zbytečných emocí. Právě to mělo proběhnout na nedávném summitu Evropské unie. Sjednocení azylové politiky je přitom zcela zásadní normou, která nastavuje určitá pravidla. Je asi pochopitelné, že každá taková norma musí být kompromisem. Nikdy nemůže být přijata verze prosazovaná radikály z obou stran názorového spektra.

Následně po mém článku se objevily, počítám-li dobře, další tři, které se zabývají stejným tématem, všechny, jak je snadno předvídatelné, kritizují vyjádření belgického premiéra. Pan Šarapatka postavil argumentaci na tom, jak se chovala Belgie v 19. století. Takže budeme selhání našich politiků omlouvat koloniálními praktikami Belgičanů před dvěma sty lety? Nevím, jak se dá něco takového slušně okomentovat, takže to raději komentovat nebudu.

Pan Burian k tématu přistupuje seriózněji, a já musím uznat, že s mnohými fakty, která uvádí, souhlasím, ale poněkud se míjí s meritem problému, a to jestli se jako členská země chováme slušně a odpovědně.  Přijmu-li jeho argumenty, tak je naše chování chováním země, která z Unie vystupuje a od její politiky i problémů se distancuje. Možná by si to mnozí přáli, ale to není obrazem aktuální reality.

A konečně pan Bartoň nespatřuje na  našem odchodu ze Schengenu nic špatného, ba právě naopak. Je to legitimní úhel pohledu. Kdyby se to stalo, mnoho lidí by to nijak přímo neovlivnilo a další velká skupina lidí, do které nepochybně patří i pan Bartoň, si asi neuvědomuje nebo uvědomit nechce, jaký druhotný dopad by tato skutečnost měla na každého z nás. Nedokážu posoudit, jak dramatické by to bylo, ale určitým mementem může být aktuální dění ve Velké Británii, a to je, prosím, pátá nejsilnější ekonomika světa, tedy mimořádně silný a významný stát.

Na závěr si musím položit otázku: co bych si měl z vyjádřených názorů z diskuse i z konkurenčních článků vzít? Tou převažující emocí týkající se diskuse je smutek. Smutek z toho, jak jakési „svaté“ zaujetí mnohých komentujících odvádí jejich počiny od smysluplné diskuse o tom, s čím byli v článku seznámeni. Jak se tito lidé uchylují k osobním útokům, urážkám a invektivám, místo aby, pokud nesouhlasí, argumentačně mé názory vyvrátili a své argumentačně podpořili. Je také velmi patrné, jak je problematika migrace stále vnímána emotivně, a ne pragmaticky a realisticky. To obojí mi vysvětluje i pro mě dost nepochopitelné politické rozložení sil v naší zemi, jmenovitě stále masivní podporu populistických subjektů, které hrají právě na tuto notu.

Na každý pád mě reakce na tento článek, ať už v podobě komentářů nebo jiných článků, utvrdily v tom, že je mi třeba takové články psát, přestože jsem se z důvodu určité duševní hygieny už mnohokrát zařekl, že budu uveřejňovat jen beletrii, neangažovanou poezii a zcela neutrální publicistiku. Je mi to třeba, protože je to v případě mé osoby jediný způsob, jak se v jistém smyslu občansky angažovat, jak místo brblání a nadávání před televizí nebo obrazovkou počítače něco dělat. Kdo může, ten musí.