Socialismus s hmyzí tváří

Socialismus s lidskou tváří známe. Demokratizace komunismu se však příliš neosvědčila. Diktatura je efektivnější a v bezbřehém liberalismu je zas větší sranda. I příroda nám nabízí metodiku, škoda jen, že již nejsme její součástí.

Jsem přesvědčen, že žádné společenské, politické, sociologické či ekonomické principy   od přírody odkoukávat nelze. Člověk je sice biologicky determinován, ale společensky se již od přírodních procesů odpoutal, takže různá srovnání se zvířecími komunitami je třeba chápat spíše obrazně, i když…

Kdysi jsem moc chtěl studovat sociální hmyz. Studiem hmyzu se sice desítky let zabývám, ale ty vosy, včely, mravenci, termiti či všekazi mému intenzivnímu studiu stále poněkud unikají. Důvod je vcelku prostý: ze sběratelského hlediska jsou to co do druhové pestrosti u nás málo početné skupiny a technické možnosti reálného výzkumu byly před čtyřiceti lety prachbídné. Až dnes nám dávají moderní technologie neuvěřitelné možnosti, o čemž se lze přesvědčit třeba sledováním dokumentů na příslušných televizních kanálech.

Před zmíněnými čtyřiceti lety, kdy jsem s entomologií začínal, byla fotografie nějakého hmyzího druhu (části těla) pro determinaci prakticky nepoužitelná, používali se proto spíše kresby, a filmování miniaturních tvorů v jejich přirozeném prostředí byla naprostá sci-fi.  To jsem ale od toho, co by se dalo nazvat určitou paralelou života sociálního hmyzu a lidské společnosti, poněkud odbočil. Ve všelidové rovině popularizoval toto téma "nepřítel" všech entomologů Ondřej Sekora, autor Ferdy Mravence. Ač sám amatérský entomolog, nejenže tvrdošíjně kreslil všem zástupcům hmyzu čtyři nohy a různě je antropomorfizoval, ale zcela ignoroval to, co je na sociálním hmyzu naprosto fascinující.

Ve světě sociálního hmyzu je totiž jedinec zcela nepodstatný, není žádný Ferda ani žádný Pytlík, jsou jen tisíce a milióny Ferdů a Pytlíků. Jedinec nic netvoří a asi ani nic neprožívá, tím subjektem je totiž skupina (kolonie, mraveniště, termitiště, hnízdo, úl apod.), a to nejen obrazně. Evoluce těmto živočichům v podstatě odebrala individualitu a komplexní bytost utvořila ze skupiny. Jedinci jsou pak jakési orgány té „superbytosti“. Královna je rozmnožovací orgán, vojáci jsou obranný orgán, dělníci či dělnice jsou pracovní orgán atd. Příslušníci různých kast (takto polidštěně se specializované formy každého jednoho druhu sociálního hmyzu nazývají) mají pro svoji činnost také patřičnou podobu a dispozice (také indispozice, třeba absenci pohlavních orgánů). Organizace kolonie pak připomíná biologický proces nějakého jedince vyššího živočišného druhu, třeba nějakého savce.

Možná tušíte, kam tím přirovnáním mířím. Ač to asi nemá s biologickou podstatou sociálního hmyzu a člověka asi nic společného, ideologie komunismu a do jisté míry i socialismu se také soustřeďuje na potlačení významu jedince. Onou společenskou jednotkou se stává kolektiv, jenž má být svými členy živen bez ohledu na jejich osobní zájmy. Jedincům mají být zabezpečeny jejich základní potřeby, ale nic víc. Ten, kdo se liší, ten, kdo se chce osamostatnit a seberealizovat, je pro kolektiv nebezpečný, a má být zpacifikován, nebo přímo odstraněn. S trochou nadsázky mají mít dělníci velké ruce a malé hlavy (jak vidíme na budovatelských sousoších), rolníci dispozice pro zemědělské práce a pracující inteligenti velké hlavy a brýle.

V jiném ohledu se určitou bytostí stává dav. Je psychology vcelku seriózně zdokumentováno, jak se za určitých okolností začne v nějaké excitované skupině vytrácet osobnost jednotlivých lidí a nastupuje jakési kolektivní vědomí. „Správně“ nabuzený a často i zmanipulovaný dav je pak schopen činů, které by žádný jeden jeho příslušník nikdy neudělal. Psychologie davu studoval již před více jak sto lety francouzský vědec Gustav Le Bon a takto nazvaná kniha ho také proslavila. Le Bon byl teoretik, ale netrvalo dlouho a jeho poznatků využili mnozí praktikové, jako Lenin, Hitler, Mussolini, Stalin, Mao a mnozí jiní. Není asi náhoda, že psychologie davu a kolektivismus ideologií, jakými jsou komunismus, fašismus či nacismus, se spolu často potkávají.

Aniž bych chtěl cokoli striktně hodnotit, je opakem ideologického kolektivismu různých nadřazených ideologických směrů (komunismu, fašismu či socialismu) individualismus, který je logicky více spjat humanismem (to není sprosté slovo) a také liberalismem. Můžeme mít spoustu výhrad k režimům i společnosti západních demokracií, ale jedno se jim upřít nedá. Středobodem všeho je člověk jako jedinec. To jistě komplikuje mnohé, protože se mnohem hůře organizuje činnost mraveniště, ve kterém každý jeden mravenec myslí více na sebe a své blízké mravence než na celou kolonii. Je tak skoro paradoxem, že se taková společnost dostala dál než společnost, kde platí kolektivní zákony mraveniště.

Jinou pointu, než tu z předešlé věty už toto zamyšlení asi nedostane. Studium přírody může být do jisté míry i inspirací pro studia společenská (obráceně to asi nefunguje), ale protože se člověk od mnohých přírodních principů nevratně odpoutal, je to spíše otázka určité symboliky. Socialismus s hmyzí tváří je bezpochyby fungující systém, socialismus (tím spíše komunismus) s lidskou tváří zůstane asi jen utopickou teorií.