Sluníčkáři teď najednou nevědí, kteří muslimové jsou ti lepší a která velmoc je ta horší

K článku Petra Hampla v Parlamentních listech Sluníčkáři a Kurdové jsem se dostal docela náhodou, a to když jsem si ověřoval informaci, že Hamplovu novou knihu vydanou v nakladatelstvím Naštvané matky pokřtil Jaromír Nohavica.

Petr Hampl ve svém článku vyjadřuje pocit, že někteří lidé mají v souvislosti s vojenskou operací  turecké armády problém zaujmout určité stanovisko. Jako bychom podle Hampla náhle nevěděli, jací muslimové jsou ti lepší, jaká velmoc je ta horší, a jak se postavit k ideologiím různých režimů. K výše uvedenému článku jsem se dostal náhodou. V jakémsi komentáři jsem zaregistroval informaci, že Hamplovu novou knihu vydanou v nakladatelstvím Naštvané matky (to je fakt i vydavatelství) pokřtil Jaromír Nohavica. Trochu to se mnou zamávalo, a když jsem si chtěl ověřit, jestli to není nějaká dezinformace, tak jsem narazil na výše uvedený článek (čtěte zde). Mimochodem s tím Nohavicou to „fejk“ bohužel není, ale to zde komentovat nehodlám.

Pokud neznáte Petra Hampla, tak vězte, že to je vystudovaný sociolog, který se proslavil jako protiislámský aktivista po boku Martina Konvičky v Bloku proti islámu. Je také externím spolupracovníkem Institutu Václava Klause, členem Protiproudu, místopředsedou Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže, tajemníkem České společnosti pro civilizační studia a autorem bestseleru Prolomení hradeb, který se stal svým obsahem a formou jakýmsi protipólem Základů tauhídu, tedy něčím, o co se normální člověk nemusí moc starat, a o co by se naopak měla starat BIS. To není satira, tím vším Petr Hampl opravdu je.

Ve svém článku v Parlamentních listech pan Hampl míní, že náš národ aktuálně prožívá jakousi deziluzi, že se v souvislosti s tureckou invazí proti Kurdům lámou ideály i vše, co nám bylo lživými veřejnoprávními médii v náhledu na Turky, Kurdy, Američany i Rusy indoktrinováno. Tak já nevím, buď sleduji veřejnoprávní média nepozorně, unikají mi „mezi řádky“ nějaká jiná sdělení, nebo Petr Hampl docela normálně mlží. Nikdy jsem na základě nějaké veřejnoprávní indoktrinace nepojal přesvědčení, že Rusko představuje univerzální zlo a Amerika univerzální dobro. Na základě informací z různých zdrojů z různých médií a volně dostupných knih mohu mít i docela realistický názor na Turky i Kurdy.

Jsem přesvědčen, že na rozdíl od pana Hampla jsem schopen si utvořit i nezaujatý náhled na islám, na jeho vývoj, na otázky sekularizace i na problémy aktuálního opačného trendu v muslimském světě. To jsou všechno témata, která pana Hampla trápí, a která potřebuje svým čtenářům prezentovat. Dopouští se ovšem přitom takových nepřesností a zkreslení, že je to u absolventa FF University Karlovy jen těžko uvěřitelné. Ve své analýze kurdsko-tureckých vztahů například zcela mate skutečnost, že tureckou ligvicidu i politiku hraničící s genocidou vůči Kurdům nezapočal aktuální turecký režim, ale naopak se takto od počátku prezentoval režim kemalistický, který byl striktně sekulární, a k uvolnění této politiky došlo až s nástupem Ergoganovy strany AKP k moci, která z principů sekularismu výrazně slevuje. To není odpověď na otázku, který režim je horší a který lepší, ani to není obhajoba současného tureckého režimu, to je prostě fakt.

Západ i Východ odepsaly Kurdy již dávno. Sevreská smlouva, v rámci které se v roce 1920 Osmanská říše vzdala všech „netureckých“ území otevřela cestu k nezávislosti Kurdistánu, ale o tři roky později Lausannská smlouva uznávající nezávislost nově utvořené Turecké republiky to již zcela ignorovala, což trvalo až donedávna. Ani to „dobré“ Rusko pro ně nic neudělalo, ba právě naopak, na svém území mělo vždy Kurdy za občany třetí kategorie.  Naopak určitou autonomii i práva jim přiznal syrský asadovský režim a paradoxně i íránský fundamentalistický režim ajatolláha Chomejního. A opět: to není důvod k tomu, abychom velebili íránský nebo syrský režim, ale nemůžeme toto ignorovat jen proto, že k těmto režimům máme zásadní výhrady. Dnes Kurdy zrazují prakticky všichni a pomoc Sýrie má charakter zachování vlastní suverenity, a také je to obchod, ve kterém Kurdové platí svou autonomií. Obecně se dá říci, že kurdské bojovníky využíval a využívá kdokoli, kdo to aktuálně potřebuje, ale posléze se v lepším případě o tento národ už nikdo nestará, v horším případě si na nich vyzkouší bojové plyny jako Sadám Husajn.

Je také poměrně nešťastné si na základě aktuálních událostí Kurdy nějak idealizovat. Je to hrdý, bojovný národ, jehož bojovníci se dlouhá desetiletí osvědčují ve všemožných válečných konfliktech. Tato skutečnost má však i stinnou stránku, Kurdové jsou logicky velmi militantní. Kurdské milice YPG považuje turecká vláda za teroristickou organizaci nejen proto, že jsou napojeny na zakázanou tureckou separatistickou Stranou kurdských pracujících (PKK), která bojuje za kurdskou autonomii, ale i kvůli kvůli útokům na civilisty v Turecku a Sýrii. Právo Kurdů na vlastní sebeurčení a na autonomii je jedna věc, teroristické útoky a vedení permanentní partyzánské války proti armádám i obyvatelstvu zemí, na jejichž území žijí, je věc druhá. 

Pro vznik samostatného kurdském státu chybí jakákoli vůle států s významným zastoupením kurdského obyvatelstva (Turecko, Sýrie, Irák, Írán) poskytnout Kurdům část svého území a současné události povedou spíše ke ztrátě určité autonomie, kterou Kurdové dříve získali v Sýrii Iráku a Íránu. Kurdové sice po vlastním státě touží, ale obecně se na rozsáhlých horských územích přizpůsobili poměrům té či oné oblasti, takže nejsou zcela jednotní, a to ani etnicky, ani jazykově, ani nábožensky. Kurdové, jejichž etnický původ je dost nejasný, jsou jak šíitští, tak i sunnitští muslimové, jezidé, což je specifické náboženství (i etnikum) s prvky islámu a zoroastrismu, někteří přijali do svého náboženství křesťanské prvky východního typu, přičemž často jde v případě Kurdů o významné odchylky od majoritního proudu příslušného náboženství. I z tohoto pohledu se tak jeví hypotetický vznik státu Kurdistán jako problematický. 

Mocenská politika je svinstvo, ale kdybychom měli rušit spojenectví a měnit orientaci vždy, když se nám nelíbí něčí postoj nebo jen nějaké dílčí kroky, neměli bychom spojence, pouze samé nepřátele.  Je asi absurdní se kvůli současnému americkému prezidentovi a jeho administrativě odklonit od USA a přiklonit k Rusku, které občas učiní i krok, který se nám zamlouvá. Neakceschopnost EU je hodna kritiky a nápravy, ale není na základě toho nutno ji rušit nebo z ní vystupovat. Pokud Rusko někde pozitivně zapůsobí, neznamená to, že jeho režim není autoritářský, nedemokratický, a že Rusko si často nepočíná jako agresor a hegemon. A opačně, USA jsou přes všechny chyby Obamů i Trumpů principiálně demokratickou zemí, na kterou je také správné nahlížet jako na stát, se kterým se mimo jiné stále počítá jako se „světovým policajtem“, což rozhodně není vděčná role.

Není třeba spekulovat o zájmech Agrofertu v Turecku, donedávna všichni se zemí, která chtěla do EU, vesele obchodovali. Je však třeba si udržovat kritický pohled na naši politickou reprezentaci jako takovou. Dnes se na základě veřejného mínění Andrej Babiš může přetrhnout, aby odsoudil tureckou invazi, a přitom před pár dny si notoval s tureckým prezidentem a chválil ho za ten výborný nápad, že chce vytvořit v severní Sýrii oblast pro uprchlíky. Poněkud však pozapomněl, že je to území cizího státu, a že už tam také někdo žije. Politici, kteří si nevidí do vlastních úst se u nás náležitě namnožili a jen kritický přístup společnosti může udržovat v jistých mezích jejich počínání.

Z mého pohledu dělá Petr Hampl přesně to, co by publicisté dělat neměli a tím spíše by to neměli dělat odborníci, kterým sice v této oblasti Hampl není, ale prezentuje se tak. Neměly by se události v Turecku používat jako falešné argumenty pro to, kdo kým je. Lze asi klidně říci, že to, jak se Donald Trump zachoval ke Kurdům, je podlé, a lze i říci, že aktuální kroky Vladimira Putina působí konstruktivně. Hodnotit ovšem na základě toho obecně politiku USA a Ruska, je asi nesmyslné. 

Myslím si, že je třeba kontinuálně zastávat jasné principiální postoje k principiálně jasným otázkám, jakou jsou mezinárodní právo, smlouvy, státní suverenita, právo národa na své sebeurčení, náboženská svoboda apod. V hodnocení komplikované a často zcela schizofrenní situace na Blízkém východě je pak dobré postupovat uvážlivě a rezervovaně, stejně tak jako v otázkách mezinárodní politiky. Emoce jsou namístě tam, kde se jedná právě o obecné principy, s rozumem a s relevantními informacemi je pak třeba obecně hodnotit onen blízkovýchodní kvas.