Obliba Andreje Babiše roste. Už totiž není ani trestně stíhaným premiérem. Pravda (ta z prezidentské vlajky) opět zvítězila. Volební preference ANO rostou. Už je totiž je líp. Jsou vyšší důchody, je vyšší rodičovská, a dokonce i učitelé něco dostali. Ministryně Benešová dosud nevyměnila špičky české justice. Tak proč, hrome, demonstrovat! Já tomu něrozuměm!
Nerozumí tomu asi hodně lidí a není to jen tím, že nedohlédnou dál než na vlastní dvorek. Deklarovaný smysl demonstrací svolávaných Milionem chvilek působí pro mnohé nepochopitelně. Propagované cíle jsou nereálné a skutečné cíle jsou málo motivující, přestože právě ty jsou obecně dobré a užitečné.
Řeč je o tom, že je nutné, aby ta nespokojená část veřejnosti dala najevo, že je nespokojená ještě dříve, než to vyjádří u voleb. Je třeba, aby kritika nezněla jen od opozičních politiků, části umělců (rozumí se komediantů), části publicistů (rozumí se pisálků) a společenských elit (rozumí se pseudoelit). Je dobré, dát najevo, že ani zcela běžní, řadoví občané nejsou tupé stádo, které jde tam, kam je hnáno, a tleská tehdy, kdy je mu doporučeno tleskat.
Vrátím-li se k oné ne zcela přesné historické paralele, tak i komunistický režim padl, ač to vypadalo velmi nepravděpodobně, a to přesto, že ho volilo 98% občanů. Nastaly vnější vhodné podmínky a něco se zlomilo. Třeba se časem opět něco zlomí, ale nestane se tak z ničeho nic. Musíme tomu trochu pomoci. Chtějme nemožné, dostaneme nejlepší! To nejlepší sice nemusí někomu jako to nejlepší aktuálně připadat, ale tak to bylo i před třiceti lety.