Sekularismus jako faktor proměn islámského světa a jeho vliv na pozadí události v Íránu

Před čtyřiceti lety opustily principy sekularismu Írán a dnes se možná touto cestou vydává Turecko. Souboj státní výkonné moci s mocí církevní a náboženskou má však i v našem světě své historické kořeny a mnoho významných aspektů.

Principy sekularismu, které si dnes spojujeme především s nedávným či aktuálním děním v muslimském světě, se prolínají lidskými dějinami jako takovými a měly zásadní vliv i na formování naší euroatlantické civilizace. K pochopení problematiky je třeba nejdříve pojem sekularismu definovat. Sekularismus je princip nezávislosti státní moci a správy na církvích a jiných náboženských institucích. Cílem sekularizačního procesu ve společnosti je tedy odluka církve od státu. Od sekularismu, který má k náboženství indiferentní, neutrální postoj, je nutno odlišovat ateismus, který existenci Boha popírá a jehož zastánci často aktivně vystupují proti náboženství a církvím.

 Problematika jistých principů sekularizace se nepochybně objevila již v okamžiku, kdy lidskou společnost počaly ovlivňovat určité náboženské představy. Na příkladu přírodních národů si můžeme představit, jak na naše dávné předky působili nositelé a vykladači prvních náboženských představ, ze kterých se po tisícovkách let stali představitelé náboženských systémů a církví. Již v dávných dobách se jistě střetly pragmatické principy s principy duchovními, které vždy reprezentovaly jisté tajemno a neuchopitelno. Takových střetů si můžeme všimnout na základě písemných památek u prvních civilizací a později i v antickém světě. Ve středověku dominantní vliv křesťanství (později v jiných oblastech i islámu) zcela zásadně utvářel společnost, její normy a působil velmi významně na moc světskou. I v buddhistickém či hinduistickém světě byl vliv náboženství vždy podstatný, ale projevoval se specificky.

V křesťanském světě byla většinou světská moc vladaře od moci církve oddělena, kdežto v islámském prostředí byla téměř vždy spojena. Od dob Muhammada se reprezentant komunity a později i státu stal také nejvyšší autoritou náboženskou.  Souvisí to nepochybně s tím, že v islámu nikdy nevznikly církve, neboť samotný charakter tohoto náboženství něco takového komplikoval nebo přímo vylučoval. Ze stejných důvodů nevznikly klasické (míněno křesťanské) církevní struktury v hinduistickém či buddhistickém prostředí, tím spíše ne v prostředí jiných východních náboženství, které měla vždy charakter spíše filozofických směrů než institucí.

Tento prvek měl později zcela zásadní vliv na prosazování a zavádění sekulárních principů do společnosti i do řízení státu. V křesťanském světě se oddělená moc církve a státu jen ještě více oddělila a náboženství se postupně stalo součástí společenské nadstavby a víra privátním přesvědčením. Mnohde do dnešních dnů zůstal vliv náboženství i církve značný, ale prakticky všude se jedná pouze o specificky působící sílu, která však většinou přímo neutváří legislativu ani zásadní společenské normy. Ve světě islámu se naopak ona spojená světská a církevní moc rozdělila pouze v tom smyslu, že vznikly státní instituce. Značný vliv náboženství však většinou zůstal v oblasti všech typů práva, stejně jako společenských norem a zvyků, které mají mnohde charakter nepsaného (i psaného) zákona.

Za prostou definicí v podobě oddělení institucionální státní moci od moci církevní a náboženské, se totiž skrývá velké množství aspektů vlivu náboženství na chod státu, legislativu, společenské normy i zcela osobní přístup každého člověka k systému, komunitě a třeba i vlastní rodině. V širším smyslu slova jsou považovány za sekulární principy i takové, které vyjadřují ony společenské zvyklosti, formální normy, používání náboženských atributů a symbolů. V základních principech lze sice konstatovat, že stát buď sekulární je nebo není, v těch druhotných však se mnohé sekulární přístupy docela liší. Například Spojené státy jsou sekulárním státem, ale náboženské zvyklosti, normy, atributy i symboly zde působí velmi výrazně. Přísahá se zde na Bibli, Bůh má chránit Ameriku a podobně. Jakákoli náboženství i církve zde však mají naprostou svobodu a volnost. Není zakázána žádná náboženská symbolika a prakticky žádné praktikování víry. Naproti tomu jsou v různých zemích Evropy omezeny projevy náboženské symboliky i atributy víry. Tento stav jistě nastartovaly negativně vnímané projevy muslimů, ale v rámci rovnosti se restrikce musely dotknout i všech ostatních náboženství. V Evropě jsou ovšem i státy, kde náboženství a církve sekulární principy narušují. Typickým příkladem je Polsko. Zde má katolická církev tradičně velkou moc, a ačkoli je oddělena od státní moci, má značný vliv i na politiku, legislativu i společenské normy.  

V tomto ohledu zde odpůrci některých sekulárních principů nepožadují ani tak návrat náboženského práva či institucializování církevní moci, ale pouze mají výhrady k principům, které odporují víře a náboženské tradici. Jedná se většinou o záležitosti týkající se práv sexuálních menšin, antikoncepce, interrupce a podobně. V tomto ohledu je asi těžké akceptovat principy, které odporují stavu moderní společnosti a jejím normám. Důležité také je, jestli je to výrazem individuální potřeby věřících nebo cíleným tlakem církevních a náboženských struktur, které touží po opětovném nabytí moci a vlivu. Z výše uvedeného je patrné, že i vyspělé země Západu stále řeší určité sekulární principy, které jsou v muslimských zemích alfou omegou jejich vývoje a vnitřní struktury Přestože se zásady sekularismu dotkly s určitým zpožděním celého muslimského světa, existují dva islámské státy, ve kterých zásadní změna sekulárních principů sehrála naprosto fatální roli: Írán a Turecko. 

Turecká republika vznikla za poměrně složitých a dramatických okolností jako nástupnický stát dříve mocné Osmanské říše. Vyhlášení nezávislosti v roce 1923 předcházel národněosvobozenecký boj jehož zásadní postavou se stal Mustfa Kemal (později zvaný Atatürk – otec Turků). Ten po vzniku republiky a svém nástupu do čela státu začal prosazovat systém, jehož ideologií byl právě sekularismus. Kemal rozhodně nezakázal praktikování islámu, což bylo a je náboženství drtivé většiny obyvatel Turecka, ale jasně oddělil náboženství od státní moci, státních institucí i veřejného života. To se týkalo jak užívání náboženských atributů, třeba zahalování, tak i jiných symbolů a rituálů. Zrušil tradiční dervišské řády a zcela minimalizoval vliv náboženských autorit na školství, armádu, státní správu a na veřejný život jako takový.

Problematickým se stalo i budování národního státu, protože Turecko bylo a je dosud státem mnohonárodním. K těmto pro mnohé kontroverzním krokům mohl sáhnout jen díky své obrovské oblibě a autoritě. Uvedené principy se později vžily pod názvem kemalismus a zpětně lze konstatovat, že tento systém byl velmi efektivní a dovedl Turecko během relativně krátké doby na naprosto výjimečnou ekonomickou úroveň v regionu a silnou konsolidaci státu. Turecko se stalo i v očích Západu ukázkovým příkladem toho, že lze skloubit islám s vyspělou a moderně se rozvíjející společností. Poněkud se ale zapomnělo, že kdesi pod povrchem roste nespokojenost s restrikcemi vůči praktikování islámu a konečně i vůči mnohým sekulárním principům. To se naplno projevilo až po mnoha letech v podobě nástupu původně islamistické strany AKP Recepa Tayyipa Erdogana k moci. Aktuálně je tak Turecko rozděleno mezi zastánce sekulárního kamalismu a přívržence prolamování mnohých sekulárních norem a principů. Obecně lze říci, že velká města, kde lidé vesměs žijí evropským způsobem života, hájí zásady položené kdysi Atatürkem, kdežto na chudším a konzervativnějším tureckém venkově vítězí myšlenky návratu tradičních islámských tradic včetně náboženského práva šaría. 

V jistém smyslu může být podobným příkladem Írán. I tato země se pod vedením šáha Muhammada Rezy Pahlavího vydala po 2. světové válce cestou sekularismu a úzké spolupráce se Západem (ale i Východem), který výrazně napomáhal tomuto režimu v udržení moci. V Íránu daleko více jak v Turecku byl však patrný vliv opozice, a to jednak v podobě tradiční šíitské theokracie, které se protivily sekulární principy, stejně jako jakási snaha o renesanci předislámské perské epochy. Íránské duchovenstvo posléze získalo mohutnou podporu lidových vrstev, které byly navíc čím dál tím více nespokojeny s politikou režimu, a to i proto, že ten se zcela zásadně přiklonil k různým totalitním praktikám. Projevy nespokojenosti Íránců podporované duchovními pod vedením ájatolláha Chomejního přerostly v nepokoje které byly završeny v roce 1978 islámskou revolucí a útěkem šáha ze země.

Od té doby se Írán rozvíjí jako islámská republika se zásadním vlivem náboženství na všechny oblasti státu i společnosti. Tento stav přivedl zemi k jisté izolaci, a to i ze strany většiny islámských zemí, což podporuje skutečnost, že Írán je představitelem menšinového šíitismu, kterým opovrhují sunnité tvořící drtivou většinu v islámském světě. Je těžké soudit, jak velké části obyvatel tento režim vyhovuje. Po revoluci sice emigrovala na Západ část svobodně smýšlející íránské inteligence, ale to byl jen malý zlomek aktuálně stomilionové populace. Je patrné, že v Íránu dochází k cílené radikalizaci či dokonce k náboženské fanatizaci obyvatel, což je zdrojem prohlubování propasti mezi Íránem a okolním světem. Jedním z projevů tohoto stavu mohou být i aktuální události. Írán na Blízkém východě podporuje různé šíitské skupiny, které mají mnohdy charakter teroristických organizací, a projevuje nesnášenlivost směrem k Izraeli, Západu i sunnitským muslimům. Pokud se Turecko stalo velmi problematickým spojencem, Írán postupně přijímá roli nepřítele, a to nejen Západu.

Je těžké na základě výše uvedeného činit nějaké jednoznačné závěry. Je patrné, že sekulární principy mají ve své praktické podobě vytvořit podmínky pro rozvoj prosperujícího státu se stabilním politickým systémem a mohou položit i jisté základy pro rozvoj demokracie. Důkazem je vývoj ve státech euroatlantické civilizace i zmíněných islámských států. Je však také patrné, že sekularizace není sama o sobě zárukou demokratického procesu, může snadno vytvořit podmínky pro autokracii i diktaturu.  Je prokazatelné, že pokud je sekularismus prosazován příliš radikálně a direktivně, může u nábožensky založené populace vést k nespokojenosti, která nemusí být zcela patrná, ale z jakési dlouhodobé latentní podoby může za vhodných podmínek posléze rychle iniciovat dramatické politické změny, což se stalo před lety v procesu zvaném „arabské  jaro“, jehož vůdčí ideou byly demokratické změny, ale s nimi často i odklon od sekulárních principů a posílení islamisticky zaměřených politických sil.  

Jak už bylo uvedeno na příkladu Evropy, zdá se, že ani v islámské společnosti není mnohdy zásadním problémem odmítání sekulárních principů ono samotné oddělení státní moci a náboženství, ale právě upírání určité svobody praktikování náboženských tradic, tradičních rituálů, a třeba i způsobu oblékání. Reakcí na restrikce vůči banálním a nic a nikoho neohrožujícím náboženským projevům se mohou stát poměrně dramatické změny ve stavu společnosti, které snadno přerostou v náboženskou radikalizaci završenou třeba i projevy terorismu. To se pochopitelně netýká jen muslimských zemí, ale také velkých muslimských komunit v západních zemích a v Americe.

Je-li těžké tyto principy striktně hodnotit obecně, je o to složitější ideově i věcně podporovat jakékoli snahy a tendence v prostředí, kterému není snadné zvenku porozumět. Jako moderní Evropané pocitově vnímáme sekularismus jako samozřejmost a diskuse se může týkat spíše jen oněch náboženských atributů, tradic a rituálů nebo specifických důsledků náboženského přesvědčení. Je možné, že to samé stačí i těm věřícím, kteří v podstatně jiném světě svádí boj o podobu své země. Těm je možné vzkázat, že citlivě a nenásilně prosazovaný sekularismus nemusí nikterak omezovat ničí víru a náboženské cítění, ale naopak může vytvářet prostor pro toleranci a respekt mezí lidmi různého náboženského přesvědčení i bezvěrci.

https://books.google.cz/books?id=C9CbBwAAQBAJ&pg=PA51&lpg=PA51&dq=prom%C4%9Bny+a+kontinuita+erik+siegl&source=bl&ots=hdGvaf8Vl7&sig=ACfU3U299neWP7yZaRTk4moEmXlHvnxgHw&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwjuhYKM6YLnAhXwDGMBHVPWBTQQ6AEwAXoECAoQAQ#v=onepage&q=prom%C4%9Bny%20a%20kontinuita%20erik%20siegl&f=false

Erik Siegel: Proměny a kontinuita ve vývoji tureckého sekularismu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mustafa_Kemal_Atat%C3%BCrk

https://www.kosmas.cz/knihy/152852/dejiny-turecka/

https://www.kosmas.cz/knihy/140676/dejiny-iranu/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Arabsk%C3%A9_jaro

https://www.megaknihy.cz/literatura-faktu/225337-arabske-jaro-historicke-a-kulturni-pozadi-udalosti-na-blizkem-vychode.html?utm_si=RFlidjRTZUc2TWpJMU16TTNNakkxTXpNMw==&utm_pab=0&utm_source=lali&utm_medium=cpc&utm_campaign=merchant-lali-tablet