S Izraelem na věčné časy a nikdy jinak! A kdo to tak nevnímá, je antisemita!

Jakákoli nekritická adorace náboženství, ideologie, režimu či státu vždy spolehlivě rekrutuje odpůrce takového přístupu. Odsouzeníhodné antisemitské postoje nikdy z Evropy zcela nevymizely, ale nové antisemity si sami "vyrábíme".

Nejdříve musím konstatovat, a myslím to zcela vážně, že chovám k Izraeli respekt, což se obecně týká i židovství, a to od biblických dob po současnost. Jako náboženství je mi v mnohých ohledech judaismus sympatický a pozitivně vnímám i kulturní přínos židovského elementu pro naši kulturu. Vždy mi také stát Izrael imponoval svojí odhodlaností bránit a hájit svůj těžce vydobytý stát proti vesměs nepřátelsky naladěným muslimským zemím ve svém okolí. A je snad zbytečné dodávat, že netrpím vůči Židům ani židům (stejně jako vůči komukoli jinému) absolutně žádnými náboženskými či rasovými předsudky.

Chápu, že když se někdo jako Žid narodil, nebo z jakýchkoli pohnutek k židovství „úředně“ konvertoval (což vůbec není snadné) či provedl onu „konverzi“ v určité osobní rovině, je jeho vztah ke státu Izrael ještě bližší. Na základě svých osobních pohnutek rozumím i sympatiím, které může mít k Izraeli a Židům člověk nežidovského původu, příslušník jiného náboženství či ateista. Velmi silnou pohnutkou může být i určitý pocit hanby, kterou není těžké pociťovat za naše předky, kteří se pasivně či dokonce aktivně podíleli na diskriminaci židovské komunity, která mnohdy v dějinách přerostla v nenávist, jejímiž projevy se od starověku přes středověk až po 20. století staly židovské pogromy, které vyvrcholily hrůzami holokaustu.

Osud židovského národa je zcela jedinečný a onu jedinečnost jistě podporuje i jednota víry, etnika a historického území. Velmi typické bylo i rozptýlení židovského elementu po světě, tvorba diaspor a poměrně malá ochota přizpůsobovat se náboženským a společenským konvencím cizích zemí a jiných kultur, a naopak abnormální schopnost Židů všude na světě úspěšně obchodovat a podnikat. S těmito skutečnostmi pochopitelně souvisí i antipatie majoritních společenských struktur a komunit, které se projevovaly tak, jak již bylo uvedeno. Z Židů a židovství se tak stal prvek, který vždy a v každé společnosti vyvolával emoce. A jiné to není ani v současnosti.

Zcela specifickou roli ve vztahu k židovskému národu a státu Izrael sehrává v poslední době problematika islámu, důsledky migrace a s tím spojená různorodá negativa. Veřejné mínění u nás, stejně jako v řadě jiných evropských zemích často vnímá Izrael jako jakýsi pozitivní opak problematického islámského světa. Tento náhled podporují nejen antiislamisticky orientované politické strany a hnutí, ale mnohdy i oficiální politika některých států. Tento fokus také nepochybně ovlivňuje historie i současnost státu Izrael, který je vlastně ostrovem v moři okolních muslimských zemí, přičemž se jedná o moře nevlídné a často nepřátelské. Tato skutečnost pochopitelně formovala a stále formuje smýšlení Izraelců, jak ve smyslu své vlastní existence, tak i jejich vztahu k okolnímu světu. Na základě toho se tak poměrně lehko chápou i projevy, které bychom u někoho jiného spíše odsuzovali.

Evropan, a to i Evropan jasně sympatizující s Izraelem, by však měl být schopen jakéhosi nadhledu a kritického hodnocení jak novodobé historie Izraele, tak i jeho současné politiky. Všímám si, jak se někteří lidé (asi více muži) opájí jakýmsi postpubertálním obdivem k jeho vojenským atributům, k vojenským úspěchům Izraelců a k celkové bojové náladě tohoto státu. Řekl bych, že takový pohled mnohdy zkresluje nejenom historické reálie, ale i ono aktuální vnímání reality jako takové. Onou realitou může být skutečnost, že ortodoxní formy judaismu se v mnoha ohledech příliš neliší od ortodoxních forem islámu, že určitá část Židů se cítí být příslušníky vyvoleného národa, což vede k projevům jisté nadřazenosti, a to stejné nadřazenosti, jakou odsuzujeme u radikálních muslimů.

Obecně nespatřuji důvod, proč by vše výše uvedené mělo mít vliv na hodnocení politiky Izraele. Sami Izraelci bez ohledu na způsob praktikování své víry mají různorodé politické názory, které jim nemusí nic ubírat z lásky ke své zemi a z jejich hrdosti a vlastenectví, ale které mají zásadní vliv na jejich radikálnost a tím i na politiku státu. Vedle zcela nekonfliktních ortodoxních židů, jsou i velmi radikální ortodoxní židovské organizace, jejichž postoje a ideologie hraničí s tím, co bylo v minulosti praktikováno vůči židům samotným. V Izraeli jsou i organizace, které považují za své „svaté právo“ trvale obsadit i velmi problematická území, ale jsou zde však také síly, které si přejí mírový dialog se svými sousedy a staví se pozitivně k vytvoření samostatného palestinského státu.

Izraelská politická scéna je poměrně bouřlivá, a to jistě i proto, že základní problémy mají velmi emocionální charakter. Přímo nezainteresovaný pozorovatel však může situaci posuzovat pragmatičtěji a také na základě faktů. Z těchto faktů pak snadno vyplynou závěry, že zásadním problémem v palestinské otázce je skutečnost, že zároveň se státem Izrael měl vzniknout, a nevznikl, nezávislý stát Palestina, přestože to bylo jednoznačně deklarováno OSN. Také Jeruzalému, coby posvátnému místu všech tří abrahámovských náboženství, měl zůstat dodnes tento specifický charakter i v rovině politické. Status Jeruzaléma a výše uvedená sporná území jsou stále zásadní překážkou jakékoli dohody, která by ukončila fakticky permanentní válečný stav mezi palestinskými organizacemi, které se často chovají jako organizace teroristické, a izraelskou armádou, kterou lze někdy těžko vnímat jinak než jako nástroj okupantů.

Neexistuje žádné svaté právo Židů na celý Jeruzalém, a proto se také mnoho států staví minimálně zdrženlivě k uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele, což by bylo v symbolické rovině demonstrováno přesunutím zastupitelských orgánů z Tel Avivu. V USA to učinila až loni Trumpova administrativa, což nelze hodnotit jinak než jako čin, který přispěl jen k další destabilizaci situace v oblasti a k zastavení jakéhokoli mírového procesu. Zbytečné je i z různých historických hledisek hodnotit, čí jsou další problematická území, jako je Západní břeh Jordánu, Golanské výšiny a Pásmo Gazy. Otázka, jestli jsou tato území okupována, nebo legálně Izraelem vlastněna na základě nějakých historických práv, je s ohledem na extrémně pestrou minulost tohoto regionu zcela absurdní. Stejně jako se to stalo v Evropě po 1. světové válce, není asi jiným řešením než uzavřít dohodu, kterou budou už napořád všichni respektovat, a to bez ohledu na to, čí které území bylo v různých dobách.

Postavení Izraele bylo také mnohokrát využito i zneužito pro zájmy různých mocností. Bylo to v suezské krizi, stejně jako před ní i po ní k vytváření tlaku na ropou nasáknuté arabské státy a s tím i ekonomické a mocenské zájmy na Blízkém východě. Řadě politiků se podařilo prezentovat se jako mírotvorci, přičemž de facto sjednávali mírová řešení konfliktů, které dříve živili či dokonce vyvolávali. Ukázkovým příkladem pokrytecké a zcela kontraproduktivní politiky je počínání aktuálního amerického prezidenta, který, jak již bylo uvedeno, na jedné straně posvětil Jeruzalém jako hlavní město Izraele, a zároveň vyzval k procesu, na základě kterého má vzniknou stát Palestina. Podstatou věci je bohužel patrně skutečnost, že USA prodávají ohromné množství zbraní jak Izraeli, tak i arabským státům a permanentní válečný stav na Blízkém východě zaručuje, že tento ohromný byznys jen tak nepovadne.  

Jsme aktuálně často informováni, že v Evropě sílí vlna antisemitismu. Ta z části jistě souvisí s působením muslimských migrantů, protože permanentní konflikt Izraele a arabských států se přenáší do komunit roztroušených po celém světě, ale je to také dílem radikálních politických stran a hnutí, které více či méně navazují na ideologii nacismu a jsou schopny v rámci jakéhosi „očištění“ starého kontinentu hodit do jednoho pytle Židy, Araby, Romy, černochy a kohokoli jiného, kdo je jiný.  Řekl bych, že ti všichni do onoho „jednoho pytle“ skutečně patří, a to v tom smyslu, že je nutné posuzovat lidi, stejně jako komunity a národy podle skutků, a ne na základě náboženských nebo rasových předsudků, historických křivd a politických manipulací. Obávám se, že k určité radikalizaci společnosti vede i nekritický obdiv a neúměrná podpora těch, kteří si sice zasluhují respekt, ale také soudné a realistické hodnocení, a je úplně jedno, jedná-li se o židy, muslimy nebo kohokoli jiného.