„18“

Někdo si vzpomene na den své plnoletosti, jiný třeba na Adolfa Hitlera. Osmnáctka se váže se vznikem našeho státu, je to atomové číslo argonu a numerická hodnota čísla 18 v hebrejštině prý symbolizuje slovo „život“. 

Jsou i tací, které jako první napadne kouzelný osmnáctý Shakespearův sonet. Je zajímavé, že všechny sonety končící osmičkou jsou něčím specifické. Ne, nebudu zde demonstrovat nějaký numerologický výklad pouze tento sonet přiřadím k již zde uveřejněným sonetům č. 88 a č. 68, a aby tento článek nebyl jen kompilátem obecně známých a lehko dohledatelných informací a překladů, nejprve stejně jako v předešlých případech uvedu svůj pokus o přebásnění:

Mám porovnat tě se dnem letním?

Ty ‘s milejší a tvář tvá laskavá je.

Krutý vítr setře fukem letmým,

co létu platí tuze krátký nájem.

Někdy Slunce sálá, má spalující žár,

jindy je nebe v hávu matné perleti.

Tak jako krásu vždycky střídá zmar,

tak náhoda i změny kurzu zpečetí.

Tvé věčné léto ale nikdy nevymizí,

tvá krása s námi bude bezděky,

smrt nemá šanci změnit obraz ryzí,

v propastech času staneš navěky.

Dokud dýcháme a naše oči vidí,

tak dlouho žijí verše, co plní život lidí. 

*

Takto vypadal sonet č.18 ve vydání z roku 1609. Po něm následuje jeho transkripce do moderní angličtiny:

Shall I compare thee to a summer’s day?
Thou art more lovely and more temperate:
Rough winds do shake the darling buds of May,
And summer’s lease hath all too short a date:
Sometime too hot the eye of heaven shines,
And often is his gold complexion dimmed;
And every fair from fair sometime declines,
By chance, or nature’s changing course, untrimmed:
But thy eternal summer shall not fade,
Nor lose possession of that fair thou ow’st;
Nor shall Death brag thou wander’st in his shade
When in eternal lines to time thou grow’st:
So long as men can breathe or eyes can see,
So long lives this, and this gives life to thee.

*

Následují poměrně odlišná česká přebásnění. To první je dílem Martina Hilského, mistra překladů Shakespearovy poezie a jeho dramat a dále pro srovnání přidávám další tři novodobé české verze tohoto sonetu od E.A. Saudka, Zdeňka Hrona a Jana Vladislava:

Mám srovnávat tě s krásným letním dnem?

Tvá krása září víc, víc laskavá je:

vždyť létu brzy skončí pronájem

a vichr serve něžné poupě máje.

Vždyť Slunce někdy příliš prudce září

a za mrak jindy zmizí jeho jas,

a každou krásu vždycky něco zmaří,

náhoda, stáří, bezohledný Čas.

Tvé věčné léto však nic nezahubí,

tvá něžná krása bude věčná též,

na tebe Smrt si marně brousí zuby,

v mých věčných verších věčně přežiješ.

Vždyť v očích těch, kdo tohle budou číst,

budeš žít ty i popsaný můj list.

(Hilský 2003)

*

Mám říci o tobě, žes letní den?

Je v tobě míry víc a větší něha:

blaženství léta trvá krátko jen

a často vichr kvítí máje šlehá.

Přespříliš sálá někdy oko dne

a někdy chřadnouc jeho zlať se kalí

a všechno krásné z krásy opadne,

když náhlý mráz či staroba to spálí.

Tvé léto však je věčné, nezemdlí

a nevadnoucí podrží tvou krásu,

smrt o ní neřekne: „V mém stínu dlí!“

leč růst ji spatří do plnosti času:

duch dokud dýchat bude, oko zřít,

žít bude toto, ty v tom budeš žít!

Saudek (1975)

*

S letním dnem tebe mám snad srovnávat?

Jsi krásnější a uměřenější!

Poupata květnu vichr sráží rád

A létu nájem brzy vyprší.

I oko nebe přežene svůj žár

A obloze pleť často zešedne

A krása promění se v suchopár,

Když Příroda s Náhodou rozhodne;

Avšak tvé věčné léto neskoná

A krásy, jež je tvá, se nepustí;

Smrt marně nad tebou se vypíná,

Dojdeš-li v poezii věčnosti:

Než oči oslepnou, či klesne hlava,

Má žít můj verš a verš ti život dává

Hron (2001)

*

Má tebe k jasnému dni léta přirovnat?

Není tak líbezný, ani tak srdci milý:

vždyť máji opírá se vichr do poupat

a lét, léto trvá též jen krátkou chvíli;

někdy to nebeské oko až příliš žhne

a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy,

a každá krása zde od krásy odpadne,

jak velí náhoda nebo běh přírody.

Tvé věčné léto se však nikdy nezmění,

ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy,

tebou se smrt bude chlubit, že jdeš s ní:

v mých věčných verších tu přetrváš na všechny časy.

Vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv,

dotud zde budeš ty v mých slovech také živ.

(Vladislav 1970)

*

Celkový smysl osmnáctého sonetu je asi poměrně jasný, konečně krása Shakespearových sonetů nespočívá ani tak v originalitě tematické, přestože to v jeho době originální bylo, jako spíše ve způsobu vyjádření všech myšlenek a emocí. Všichni shakespearovští překladatelé řeší onen obecný problém přebásnění poezie spočívající v zachování co největší formální autenticity při rytmické, melodické a rýmové shodě s originálem. Při hledání nedosažitelného ideálu tak nutně činí kompromis v oblasti věrnosti původní básni, nebo v libozvučnosti veršů. Jediným problematickým místem tohoto sonetu jsou tak poslední verše, a to v tom smyslu, do jaké míry zde autor vyjadřuje sebejistotu ohledně nesmrtelnosti své poezie, respektive jestli něco takového vůbec deklaruje. V této básni to totiž zcela explicitně vyjádřeno není. Mnohem výrazněji jakási básnická sebereklama zaznívá v následujícím sonetu č. 19.

Osmnáctý sonet je také výjimečný tím, že je v jistém smyslu prvním sonetem nové řady. Autor po sedmnácti předchozích básních, ve kterých je zpracováváno do té doby pro sonet poněkud netypické téma propagace manželství a nutnosti mít děti, načíná téma nové. Těch prvních sedmnáct sonetů, byť to není gramaticky zcela jasné, se zdá být adresováno mladému muži, sonety 18–126 jsou vesměs sonety milostné, které se mohou, ale nemusí, týkat stejného muže, což vede z mého pohledu k vcelku zbytečným úvahám o Shakespearově homosexualitě či bisexualitě. Milostné jsou i sonety 127–152, ale ty jsou zcela zjevně věnovány ženě, a to oné legendární „Dark Lady“. Poslední dva sonety jsou pak nepodobné všem předchozím, jsou založeny na mytologické alegorii bez jakékoli zjevné adresnosti.

Co napsat závěrem? O nadčasovosti Shakespearova díla se napsaly stohy knih a publikací a jeho básně jsou stále překládány a čteny. I jeho hry jsou stále hrány, a to v klasických i moderních podobách. V souvislosti s tím stojí snad za zmínku, jak ve své době ne-slavný autor, přežil staletí, změny vkusu i zcela zásadní společenské proměny. Zůstal aktuální a věčný, přičemž jeho ve své době slavné vrstevníky dnes znají jen úzce specializovaní literární badatelé. Myslím, že není na škodu občas tímto fokusem nahlédnout i na současné módní autory, a naopak si povšimnout jiných, možná neprávem opomíjených tvůrců.