Co je v knihách, které si nikdy nepřečteme?

Kdybych každý den od svých deseti let přečetl jednu knihu denně a dožil se požehnané osmdesátky, mohl bych přečíst jen něco přes pětadvacet tisíc knih. To je v porovnání s tím, kolik na světě knih vyšlo, hodně málo.

Myslím si, že asi nikdo nepřečte každý den průměrně jednu knihu, zdatný čtenář se možná dopracuje k průměru jedné knihy za týden, protože jsou sice knihy, které lze přečíst během několika hodin, ale na jiné potřebujeme týdny nebo i měsíce. Dostáváme se tak možná k reálnému číslu něco přes tři a půl tisíce titulů, které, pokud opravdu hodně čteme, za život přelouskáme.

Existují encyklopedie významných literárních děl, o kterých jejich autoři tvrdí, že by se je měl každý vzdělaný člověk pokusit přečíst. Bývá na nich běžně přes deset tisíc titulů. Nemáme tedy šanci zvládnout ani třetinu z nich, a když ještě uvážíme, že čteme kromě oněch pilířů světové literatury spíše knihy dle svého zaměření, zájmu a vkusu, které často stojí na okraji obecné povědomosti a zájmu, a také, což je myslím běžné, čteme některé knihy opakovaně, zůstane nám zapovězených možná devět desetin takového seznamu. Budeme si patrně připadat dost nechápavě i tehdy, seznámíme-li se s různými „Top 10, či „Top 100“ knih na základě čtenosti či jakési důležitosti pro lidstvo. Našel jsem třeba stránku, na které je uvedeno 100 nejdůležitějších knih 20. století podle deníku Le Monde: padesát titulů je francouzských, což samo o sobě svědčí o tom, jaká je hodnota takového výčtu.

V jistém období mého života na mě skutečnost, že nepřečtu ani zlomek toho, co bych přečíst chtěl, působila trochu depresivně. Diskutoval jsem o tom tehdy s mužem, který mohl být více jak mnozí jiní za sečtělého člověka považován, s překladatelem, který celý svůj dlouhý život prožil mezi knihami, s knihami a v knihách. Ten mi na tyto mé nářky s úsměvem namátkou jmenoval notoricky známá díla světové literatury, která nikdy ani neotevřel, natož aby je přečetl. Naopak mi říkal, že na sklonku života už v podstatě nové tituly ani nečte, ale vrací se k již přečteným, u kterých má pocit, že něco opomněl, správně nepochopil nebo si jejich čtení prostě jenom užívá. Znal pochopitelně obsah většiny těch známých knih, dovedl je zařadit a zhodnotit jejich význam, ale číst je asi nikdy nepotřeboval. Tenkrát mě tento zdánlivě povrchní přístup u člověka, kterého jsem bezmezně obdivoval, překvapil, ale s odstupem let docházím k podobným závěrům.

Páteř světové literatury a tím pádem lidských dějin tvoří zásadní tituly, jako jsou Bible, Korán, Talmud, indické a Homérovy eposy, konfuciánské, taoistické a buddhistické spisy, dílo Aristotelovo a Platónovo, Summa Tomáše Akvinského a řada dalších knih. Asi nikdo je nepřečetl všechny, drtivá většina z nás z toho nepřečetla ani část a obávám se, že velmi mnoho lidí žádnou z těchto knih nikdy ani neotevřelo. Přijde mi smutné, když někdo neví, o čem alespoň některé ty knihy jsou, ale detailní znalost každé jedné přísluší spíše jen odborníkům, kteří to či ono specifické dílo studují. Většina těchto zásadních titulů není pro dnešního čtenáře čitelná, a to ani v překladu do moderní češtiny. Jejich poselství k nám přichází zprostředkovaně.  

O knihách, které ovlivnily lidstvo, určitou epochu, kulturu, stát či komunitu, nebo alespoň vytýčily určitý literární žánr nebo směr, stačí běžnému čtenáři pouze znát jejich podstatu, a je pro něho mnohdy mnohem důležitější to, co o nich napsali ti, kteří je studují, nebo tvůrci, kteří je převedou do nám přístupné formy. To se dá hezky demonstrovat třeba na Homérových eposech, které mají obrovské množství velmi různorodých zpracování a jejich obecná znalost je do určité míry součástí naší vzdělanosti. Osobně jsem nepřečetl celou Iliadu, přesto si troufám tvrdit, že ji znám. To znamená, že znám její obsah, znám hlavní zápletky a jména důležitých postav, ale ne jméno každé říčky, jejího boha nebo jméno koně, kterého nějaký druhořadý rek v řece napojil. Podobné je to s Biblí, kterou sice průběžně už mnoho let občas pročítám, ale kompletně jsem ji dosud "nezdolal", protože se stále spíše vracím k již přečtenému a cíleně k tomu, co si z nějakého důvodu potřebuji třeba ověřit. To v jistém smyslu platí i o stěžejních knihách jiných náboženství. Je jen nemnoho děl tak nadčasových, že jsou bez problémů čitelná dodnes v neupravené podobě. Klobouk dolů před jejich autory. Třeba z antické literatury jsou to pro mě osobně hlavně básníci, a z nich paradoxně třeba Juvenalis nebo Martialis, kteří představovali onu „nízkou“ satirickou poezii, která se mohla jevit jako na jedno použití. Ze středověkých autorů to může být Dante, Villon nebo Shakespeare. To jsou opět básníci (Shakespeare prý napsal i nějaké hry:)), což asi nebude náhoda.

Četba zásadních děl různých uměleckých směrů má pak smysl pro ty, kterým příslušný směr něco říká. Kdo nenašel zalíbení v surrealismu, tomu úplně stačí obecně vědět, co to surrealismus je, a že existoval nějaký Breton. Díla generační jsou pak zase specifická tím, že zásadně oslovila příslušnou generaci a generace následné bývají už výrazně méně nadšené. Některá taková díla jsou s odstupem čitelná těžko, jiná naopak potřebují větší odstup, abychom si na nich, pokud tedy jsou napsána pro nás přístupnou formou, smlsli jako na jakési výpovědi doby. Často také k pochopení určité generace stačí, pokud si nevychutnáváme vlastní četbu, abychom si přečetli typické dílo typického autora.

Nechci vypadat, že navádím, aby si každý vybral z určitého období nějakého autora a ostatní ignoroval: „Přečtěte si Steinbecka, a na Hemingwaye, Fitzgeralda a Faulknera se vyflákněte, vyberte si mezi Francem a Rollandem a Joyce ani nezkoušejte!“ Je to samozřejmě věci vkusu a ten je naprosto subjektivní. Navíc číst Na východ od ráje není totéž, jako číst Sladký čtvrtek, a Proustovo Hledáním ztraceného času je pro generaci mých dětí asi ještě problematičtější četba, než byla pro mě v jejich věku. S Joycem pak asi musí mít problém každý normální člověk, to že se někomu líbí, je spíše nutné chápat jako určitou deviaci, nikoli normu. Dnešní generaci dost možná stačí z Vojny a míru filmové zpracování, byť je to jen taková kapička z „cisterny“ Tolstého epopeje, a není potřeba se nad tím nikterak pohoršovat. Naopak doba nutná k přečtení tohoto díla, může být vyvážena přečtením desítek jiných knih, které budou dnešního čtenáře bavit a budou tak pro něho i přínosem.

A tak by se dalo pokračovat. Úplně chápu, že někdo může vnímat čtení klasiků a různých literárních „reprezentantů“ jako naprostou nutnost pro vzdělaného člověka (můj dědeček mě „nutil“ číst o prázdninách mimo jiné i Jiráskův čtyřdílný román U nás; přečetl jsem ho, ale stalo se pouze to, že mám z Jiráska „fobii“), stejně tak jsem schopen pochopit, že si v tomto ohledu někdo úplně vystačí se školními znalostmi. Možná, že ten druhý přitom o něco pěkného přichází, ale ten prvý zase může kvůli tomu nestíhat soudobé autory. Čas nás velmi omezuje. Literatura však může být přece krásná ve všech svých formách a podobách, lepší je si tedy vybrat třeba jenom nějakou než žádnou a určitá znalost souvislostí může nahradit otrockou četbu. Vždyť, co je pro člověka dnešní doby úchvatného na Homérových eposech? Přece ten příběh! Těch 27 000 veršů je jen pro fajnšmekry.