Je to jen taková hra se symboly

Momentálně asi nejpopulárnější hra vůbec. Sochy, památníky, historická výročí a s nimi spojené události a postavy, ale také křivdy, projevy nenávisti, frustrace a snaha si všechno z minulosti transponovat do přítomnosti.

Symbologie by asi měla prožívat pravé žně, a to i přesto, že jako samostatný vědní obor se prezentuje spíše jen v románech Dana Browna. V tomto smyslu si nechci hrát na Roberta Langdona, byť musím uznat, že z veskrze fiktivních a manipulativních Brownových interpretací vyznívá jeden nesporný fakt: symboly hýbou tímto světem, a to od hluboké minulosti do dnešních dnů.

Před chvílí jsem napsal poměrně kritický komentář k článku, ve kterém se jeho autor pokouší hledat určitou paralelu mezi upálením mistra Jana Husa a popravou Milady Horákové, což je reálně poněkud komplikované, ale v rovině symbolů to jistě lze. Jan Hus se stal symbolem již krátce po své mučednické smrti, a to nejen ve smyslu církevní reformace a nápravy církve, ale i v rámci husitského hnutí, tedy hnutí, se kterým by se asi v mnohém neztotožnil. Později se stal symbolem české státnosti, respektive boje za státní samostatnost. Posloužil však také společně s husitstvím komunistickému režimu k jakési protizápadní propagandě. Ano, křesťanství potírající režim dovedl ideologicky použít i církevního reformátora, stejně jako husity.

Milada Horáková byla nejdříve symbolem zrady a jako zrádkyně režimu byla také příkladně potrestána. Posléze se stala naopak symbolem boje proti komunistickému režimu, stejně jako Hus symbolem osobní statečnosti a dnes slouží jako symbol zločinnosti komunistické ideologie jako takové včetně kritiky aktuální komunistické strany. I Hus se dá dnes použít jako symbol boje proti katolicismu, na čemž je možné docela názorně ukázat, že jeden symbol může posloužit docela univerzálně. Je ovšem otázkou, jestli je taková hra se symboly k něčemu užitečná, jestli nás vede ke studiu historických reálií, nebo jestli nás naopak od takového studia a nezaujatého postoje neodvádí.

Je Koněv symbolem osvobození, nebo okupace? Má být Churchill symbolem záchrany Británie a porážky nacismu, nebo britského kolonialismu a genocidy páchané na jihoafrických domorodcích? Jsou vůdcové revolucí více symboly změn společenských řádů nebo revolučních a porevolučních hrůz? Jsou představitelé národněosvobozeneckých hnutí symboly práva národů na sebeurčení a s tím spojeného spravedlivého boje, nebo symboly zmaru, který mnohde ovládl země, které si svou „svobodu“ vydobyly.  Co mají symbolizovat panovníci, vojevůdci, politici a třeba i umělci a sportovci, které někdo použije jinak než v souvislosti s uměním a sportem?

Včera jsme si připomněli příchod slovanských věrozvěstů. Jejich symbolika mi přijde mimořádně výživná, stejně jako o něco pozdější symbolika svatováclavská. Pokřesťanštění regionu, kde později vznikly státní útvary, ze kterých nakonec vznikl i náš stát, bylo jistě nevyhnutelné. Hodnotit dnes, zdali to bylo pozitivní či negativní se mi jeví jako úplně nesmyslné. Něco takového se stalo, a přestože se již nikdy zcela přesně nedozvíme, jak to probíhalo, což platí nejen o Cyrilu a Metoději, ale i o sv. Václavu, takto můžeme chápat jen jako dost zamlženou historickou událost. Specifickou symboliku v tom mohou nacházet křesťané, ale ani oni by neměli zapomínat, že i zde jde především o tu symboliku.  

Vrátím-li se k symbolům, je kříž symbolem víry, naděje a lásky nebo útlaku, války a ponížení? Asi jak pro koho. Totéž bude platit i o půlměsíci. Co symbolizují Ježíš, Mohammed, Buddha či Zarathustra? Lidstvo se zdá být ve své prezentaci symbolů jaksi nepoučitelné. Jako by vytvářelo hmatatelnou podobu svých symbolů jen proto, aby je pak mohlo bořit a na místo nich si postavit jiné. V nehmotné podobě to konečně funguje úplně stejně, jen je to méně okázalé. Je to omluvitelné jen tím, že nedokážeme dohlédnout do budoucnosti a na svou minulost se dívat dostatečně objektivně. Kdo by se po vyhrané 2. světové válce zabýval Búry? Kdo by na sovětské osvoboditele nahlížel jako na budoucí okupanty? Kdo by hledal ve slavném revolucionáři kreaturu a masového vraha? Kdo by Havla, coby symbol sametové revoluce, na konci milénia vnímal jako symbol všeho jiného než pozitivní společenské změny, jak je tomu mnohdy dnes? Neděje se to, přestože v případě všech hrdinů a osvoboditelů byly kontroverze známy již v té době a osobnostní marginálie mohly být přehlíženy tehdy, stejně jako mohou být nedůležité dnes.

Tato úvaha nemá asi žádnou pointu a už vůbec nemá žádné vyústění, které by se dalo chápat jako návod, jak s těmi symboly zacházet. Snad by jen mohla apelovat na to, abychom si uvědomovali, že naše zaběhlé vnímání určitých symbolů se váže pouze k nám samotným a k době ve které žijeme, pro jiné lidi a pro jinou dobu to může být úplně jinak, a jelikož se mění časy a s nimi i lidé, mění se i vnímání příslušných symbolů. Z toho vyplývá asi pouze to, že bychom měli s tímto vědomím žít a nechat žít i ty, jejichž pohled je docela jiný než ten náš.