Brdské historky X. Nic není ve Lštěni

Není to překlep, a nemá to nic společného s Velšany. Slovo Lštěň také trochu evokuje psí mládě a cizinec by mohl být překvapen výrazem na pět písmen jen s jednou samohláskou, ale třemi písmeny s tím naším roztomilým háčkem.

Lštěň je osada, která leží u paty Studeného vrchu. Je to jen pár domků a statků, které obklopují pastviny na stráních a sady a pole směrem k Hostomicím. Lštěň je takové zapomenuté místo, leží mimo hlavní silnici do Dobříše a nejezdí tam ani autobus, na ten si musíte dojít až na rozcestí za vsí. Není tam zdánlivě vlastně nic zajímavého.

Do Lštěně (maje s sebou odrostlé štěně) jsem se dostal docela náhodou, když jsem scházel z rozhledny dolů cestou necestou. Bylo horké červencové odpoledne a mně se nechtělo jít pro vodu do Chlumce nebo až do Hostomic. O tom, že by zde mohla být snad hospoda, se mi ani nezdálo.

Když jsem prošel cestou mezi pastvinami na silnici, vyřítil se proti mně takový uličník na kole. Prudce přede mnou zastavil a prohlížel si mě jako si indiáni z amerického středozápadu prohlíželi první bílé osadníky. Nicméně mě slušně pozdravil a na moji otázku ohledně hospody kupodivu odpověděl kladně, že prý je to hned první stavení ve vsi.

Ještě před cedulí „Lštěň“ jsem se chvíli zastavil u výběhu, ve kterém se páslo stádečko skotu plemene Black Angus. Ta krásná zvířata si nás také zvědavě prohlížela dobráckýma tmavýma očima a já jsem se až zastyděl, když jsem se přistihl, jak hledím mladému býkovi na jeho mohutný hřbet představujíce si krásně mramorovaný „Rib eye steak“.

Polkl jsem slinu a vydal se k onomu prvnímu stavení ve vsi, kde měla být hospoda. Nebylo tam nic, co by hospodu byť jen připomínalo. Uličník na kole se právě vracel, a tak jsem na něho hned udeřil. Znovu ukázal na stejný dům. Vešel jsem tedy otevřenými vraty na neuvěřitelně zpustlý dvůr s různým harampádím a čekal jsem, co se bude dít. Nedělo se nic. Hodně nahlas jsem pozdravil. A zase nic. V tom se opět objevil ten sígr a ukázal mi na vratech zvonek.

Zazvonil jsem tedy a po chvíli se uvnitř stavení něco konečně dít počalo. Náhle z jakéhosi bočního vchodu vylezl docela nahý chlap. Teprve když přišel až úplně ke mně, poznal jsem, že není úplně nahý, že má navlečeny jakési miniaturní slipy nebo plavky, které mu zepředu kryje obrovské převislé břicho. Automaticky se zeptal, jestli si dám pivo, a po mé kladné odpovědi opět zmizel. Vrátil se a nesl piva tři. Suše poznamenal, že jedno má pro sebe a v tomhle vedru první jen zasyčí, tak aby si ušetřil jednu cestu… Jeho odhad byl naprosto správný a poměrně brzy musel znovu.

Vlastně asi nemusel, protože toto místo se rozhodně nedalo považovat za jakékoli restaurační zařízení a oficiálně tento status rozhodně nemělo. Princip jeho existence byl ale jasný, místním se nechtělo absolvovat tříkilometrovou cestu do Hostomic nebo do Chlumce, tím spíše ne v takovém vedru, jaké bylo dnes, a tak se jeden z místních sedláků rozhodl poskytovat tuto službu, a to velmi neformálním způsobem. Na onom zpustlém dvoře se nacházelo takové improvizované sezení, které se však po pečlivé prohlídce ukázalo jako velmi sofistikované místo.  Kolem velkého stolu bylo asi deset židlí a křesel, přičemž byly tak různorodé, že si mohl každý host vybrat podle své fyziognomie i nátury. Za závěsem na konci stolu v jakési bývalé králíkárně se navíc nacházela velká plochá televize, která byla zapínána na sportovní přenosy a pravděpodobně suplovala jiné civilizační vymoženosti.

Nebyl zde například záchod, chodilo se za stodolu na hnůj, a nebylo ani zřejmé, kde je výčep a jak vypadá. Nebyl však důvod o něčem takovém moc přemýšlet, pivo bylo bezchybné, a asi správně jsem předpokládal, že někde na studené chodbě jsou sudy a vedle nich na stole stojí malé výčepní zařízení.  Viděl jsem v životě už hodně zanedbaných domů, ale zrovna tenhle mi přišel něčím výjimečný. Staré selské stavení se stodolou a s chlívy bylo nejen zpustlé, ale podepsaly se na něm různé pokusy o rekonstrukci tak za posledních padesát let, přičemž každý z nich byl ukončen hned v zárodku, takže to celé působilo jako takový dadaistický obraz. Po stěnách se táhly jen tak ledabyle přisádrované kabely, na střechách bylo několik druhů krytin, které nakonec nějakým záhadným způsobem asi zajišťovaly voděvzdornost, konstrukčně odlišné bylo i každé okno, a to nejen u chlívů, které byly na základě všudypřítomného silného odéru jistě osazeny, ale i na obytné části, která sice obytně nevypadala, ale bylo jasné, že lidé tady někde bydlet musí.

S bodrým provozovatelem tohoto kuriózního podniku jsem se pochopitelně hned dal do řeči, což nutně vedlo k tomu, že jsem na sebe záhy prozradil, že jsem v podstatě kolega, neboť provozuji neméně kuriózní podnik, byť jinak kuriózní, který se nachází vzdušnou čarou ani ne tři kilometry, ale ke kterému je třeba překonat třísetmetrové převýšení a po cestě je to nejméně kilometrů pět.  Hostinský mě ujistil, že rozhlednu zná, ale že prý tam dobrých patnáct let nebyl, což už se prý asi nezmění, protože by tam nevyšel.

Nebylo těžké mu to uvěřit, byl vskutku neobyčejně tlustý, což ovšem nebyla jediná „zajímavost“ jeho vizáže, byl totiž vyjma té tloušťky nápadně podobný Jaromíru Nohavicovi. Měl delší rusé vlasy i knír a kdyby shodil více jak padesát kilo, které byly znát i v obličeji, mohl by klidně vystupovat jako jeho dvojník. Sám na to posléze také upozornil s tím, že mu tak tady i říkali. Jinak se ukázalo, že zde chová na rozlehlých pozemcích všemožné zvířectvo, a to včetně oněch nádherných „angusů“ a také živočišnou výrobu doplňuje výrobou různých laskomin, zvláště uzeného a klobás.

Ani se nezeptal, jestli chci ochutnat, a s dalším pivem přinesl vzorek na košt, který by s pečivem musel uspokojit tak pětičlennou rodinu. Rozhodně nejsem ohledně jídla nějaký estét, ale přiznám se, že jsem pod dojmem všeobecného svinčíku a patrně několik let nemytého prkénka malinko před prvním soustem zaváhal. Klobásky byly ale vynikající, stejně jako uzené, nicméně nabídku na jejich komerční prodej na rozhledně jsem raději zamluvil, protože mi přišlo přeci jenom trochu riskantní prodávat cizím lidem výrobky z takovéhoto zdroje.

Den se chýlil a já jsem usoudil, že je načase se přesunout do věže, neboť za hodinu, dvě by to už mohl být trochu problém. Mezitím přišli na pivko další místní sedláci a v králikárně se zažehla televize s příslušným sportovním kanálem. Zaplatil jsem směšnou částku za pivo, přičemž placení jídla jsem se domáhal marně, že prý až příště… Slunce zapadlo za Velkou Babu a já jsem to měl tak akorát, abych byl za světla doma. Po cestě do prudkého kopce jsem vypotil to, co jsem vypil a před vrcholem jsem si vzpomněl, že jsem vlastně šel pro vodu. Na žízeň jsem si po příchodu na rozhlednu tedy musel dát zase pivo, aby nedostatkové vody zbylo dost pro Cassi.  Mohl jsem si tedy dát i limonádu, ale ta se k večernímu rozjímání na palouku moc nehodila. Než jsem se uložil, napadlo mě, že vůbec není pravda, že by ve Lštěni nebylo nic zajímavého.