Jarmilka z cukrovaru aneb jak jsem se nestal kulakem

Práce v cukrovaru byla radostná. Pracovat šest měsíců v roce, legálně a zadarmo pít pivo, pozorovat laborantky v průsvitných pláštích, to byl vstup do pracovního procesu z kategorie snů. Proč na tu práci všichni tak nadávali?

Vystoupil jsem v chladném podzimním ránu na mladoboleslavském hlavním nádraží a svižně jsem zamířil mezi staré sklady a dílny, abych byl co nejdříve na cestě, která vede podle meandrů Jizery do Krnska. Chtěl jsem si po dlouhé době udělat výlet do míst svého dětství a dospívání. Nebylo mi úplně dobře a věřil jsem, že při cestě zpět časem najdu nějaká řešení svých aktuálních problémů nebo prostě jen přijdu na jiné myšlenky. První dejá vu se dostavilo kousek za nádražím.

Když jsem míjel polozbořené stěny jakéhosi hangáru, vzpomněl jsem si na zdejší cukrovar. Kolik je to let, co jsem v něm pracoval? Moje první zaměstnání... Některé jeho části jsem za halou skutečně také našel, byť již dávno nesloužily svému původnímu účelu. Pár let po revoluci zde byla výroba ukončena a sto let stará cihlová budova zcela zchátrala. Ve vzpomínkách jsem došel až k mostu. K témuž orezlému a špinavému mostu...

Práce v cukrovaru byla radostná. Půl roku pracovat, pár měsíců práci předstírat a pak celé léto utrácet vydělané peníze. Pít legálně a zadarmo v práci osmistupňové pivo a pololegálně tuzemský rum, pozorovat z plošiny rafinérie laborantky v bílých pláštích, pod kterými měly natažené, jak bylo patrné při pohledu proti silným reflektorům, které osvětlovaly výrobní halu, pouze své bílé devatenáctileté kůže, a bydlet v blízké vsi u babičky, která zajišťovala veškerý servis, to byl vstup do pracovního procesu z kategorie snů. Proč na tu práci, proboha, všichni tak nadávají, když je to taková pohoda?

Pro pracovní zařazení mistra rafinérie mě sice předurčovalo odborné vzdělání, ale hlavně to byla skutečnost, že výrobní náměstek cukrovaru byl babiččin soused.  Veškerou mojí reálnou pracovní činností bylo kromě nošení piva vařičům pouze vyplňování výkazu v průběhu a na konci každé směny, protože celý mnou „řízený“ kolektiv pracoval zcela samostatně a vůbec žádného mistra nepotřeboval.

„Můžeš si klidně dát pivo, ale musíš být schopen předat směnu a vyplnit tenhle výkaz a taky musíš dát bacha, abys nespadnul z plošiny, nestrčil ruku do odstředivky, nepopálil se horkou cukrovou šťávou nebo se nezranil na třasadlech,“ sdělil mi výrobní náměstek při přijímacím pohovoru, „to by byl průser,“ dodal k tomu. Podobné instruktáže jsem ještě nedávno poslouchal na vojně, a tak jsem pouze přikývl a řekl si, že by to nemělo být nikterak složité. Opak byl pravdou. Bylo docela zvláštní, že jsem z té plošiny za dva roky mého zdejšího působení nespadl ani já, ani nikdo jiný a vůbec se tady nikomu nic nestalo.

„Podívej se, mladej, už to bude!“ starý vařič mě školil u průhledítka mohutného refrižerantu. „Už to začíná krystalovat!“ Ať jsem koukal, jak jsem koukal, viděl jsem jen beztvarou hnědou hmotu za sklem. „Pusť tam trochu zelenýho a pak trochu bílýho a spustíme to,“ zazněl pokyn mého podřízeného. Natrhl jsem ventily na kádích, takto slangově označených sirupů, a čekal jsem na rozkaz, kdy je mám zavřít. Když byla várka spuštěna, putovala do odstředivek a za chvíli se již po třasadlech směrem k sítům sypaly bílé krystaly. Po chvíli se opět začala napouštět nová várka a tím nastalo tříhodinové intermezzo, ve kterém byl čas něco málo popít a poklábosit o životě.

Pracuji se samými odborníky, napadlo mě, a mimoděk jsem si představil scénu z „Císařova pekaře“. Pouze vařiči však byli stálými zaměstnanci, u odstředivek a na třasadlech pracovali vitální důchodci a procesy před vlastní výrobou cukru, stejně jako pytlování a ukládání pytlů do figur a nakládání do vagónů a do aut zajišťovali brigádně najaté party Slováků. Většina z nich přicestovala až od ruských hranic, byli divocí a nevzdělaní, ale mimořádně silní a pracovití. A nad tím vším čtyřiadvacetiletý mistr světa a rafinérie.

Jarmilka řídila malou cukrovarskou laboratoř. Bylo jí pětadvacet a těšila se všeobecné úctě, protože na jejím rozhodnutí záviselo, kolik se vyrobí, respektive kolik cukru se předá expedici, což mělo posléze zásadní vliv na výši prémií. Vedle výrobního náměstka pouze ona rozuměla všem jednoduchým, ale důmyslným laboratorním přístrojům, které zde byly mnohdy od počátku století, tedy od doby, kdy byl cukrovar modernizován, což téměř bezezbytku platilo o veškeré technologii varny.  Určité teoretické odborné znalosti jsem však měl i já, což mě v rozporu s pracovní náplní kantýnského vystřelilo do privilegované odborné elity. V rámci té se počaly vyvíjet i moje milostné aktivity. Jelikož jsem nechtěl svádět výrobního náměstka, byl výběr prakticky zúžen na Jarmilku.

Jarmilka byla typickou dívkou té doby a toho místa. Módně sestříhané vlasy ji vytvářely na hlavě kudrnatou helmu a na temeni jakousi „deku“. Nosila vyšisované džínsy značky Wildcat s obrázkem roztažené lví packy na levé zadní kapse a k nim doma háčkované svetříky. Chodila ráda na diskotéky a vesnické zábavy v okolí a snila o založení rodiny, protože jí dle tehdejších měřítek již počínal ujíždět vlak.

Myslím, že nebyla nikterak pohledná, ale měla přátelskou povahu, milý úsměv a roztomile ráčkovala. Po několika mých stupidních pokusech o flirt se do mě zcela bezhlavě zamilovala. Možná nebyla první dívkou, ve které jsem zažehl takovýto milostný požár, ale byla zcela jistě první dívkou, u které jsem to bezpečně a okamžitě poznal. Nutno říci, že to poznali úplně všichni.  Při každém našem pracovním setkání na mě vrhala pohledy skolené laně, mávala z plošiny před laboratoří, kdykoliv na ni vstoupila, a když jsem někdy opět zcela marně hleděl do průhledítek varného kotle, ve snaze tam cokoli zajímavého uvidět, hbitě ke mně přiskočila, zakryla mi zezadu rukama oči a koketně se dotazovala se změněným hlasem, kdo že to je. Lákala mě také střídavě na diskotéku v boleslavském „kulturáku“, na zábavu v Bezně a posléze na nedělní oběd u nich doma.

Bezprostředně poté, co jsem přijal pozvání na onen nedělní oběd, jsem zjistil, že netoužím po ničem jiném než po útěku z cukrovaru, z Mladoboleslavska, případně z republiky. Její maminka a tatínek mě na honosném statku přivítali tak srdečně, že z toho na mě šly mrákoty. Nevím, co těm dobrým lidem napovídala, ale po každém výčtu hospodářských zvířat a družstevních záhumenků následovaly věty typu: ...a to bude děti jednou všechno vaše... A nebylo toho vskutku málo.

Bylo až k neuvěření, jak rozsáhlé hospodářství bylo, patrně díky správné angažovanosti a konexím, možné v osmdesátých letech provozovat. Ze všech koutů obrovského dvora to kdákalo, chrochtalo, bučelo a také zeleninová zahrada velikosti fotbalového hřiště slibovala kromě vlastní soběstačnosti i nikdy nekončící galeje, o polnostech a pastvinách ani nemluvě. Se zkušeností, kolik práce je v hospodářství asi tak stokrát menším, jsem neměl rozhodně ambice strkat do takovéhoto chomoutu hlavu.

Na jedné z prvních nočních směn po erupci Jarmilčiných jemných citů, které mě zasáhly po cestě z nedělního oběda, jsem se, jsa posilněn podkováňskou osmičkou a rumem, rozhodl Jarmilce vymluvit její představy o naší společné budoucnosti. Marně. Ani alkoholismem zavánějící stav, ani moje zdrcující sebekritika ji neodradily, naopak, ještě v ní rozdmýchaly touhu mě, mladého zvrhlíka, polepšit.

Situace se začala jevit beznadějnou. Když se jí podařilo sladit si se mnou všechny směny, na které mi přinášela maminkou připravené opulentní svačiny, začaly se mě důchodkyně z třásadel diskrétně dotazovat, kdyže bude veselka. Tím, že jsem vše popíral, jsem si jen vysloužil renomé tajnůstkáře. Vařiči mě otcovsky plácali po zádech a pronášeli životní moudra typu: „nikoho to nemine..., už máš po vojně, tak co... nebo... není to tak zlé, protože si budeš moci třeba klidně vrznout, i když se ti nebude chtít...“ a podobně.

Než jsem stačil konzultovat tuto situaci s babičkou, sama zapředla jednou po večeři hovor, ve kterém mě upozornila, že se jí tuhle ženský v krámě ptaly na mě a mladou Petrákovou... Zvědavost se asi u nich mísila se závistí, jak si my, takové holé řitě, polepšíme v přízni s potomky kulaků, dnes s výkvětem mladoboleslavského družstevnictva. Ujistil jsem babičku, že si nehodlám nikterak polepšit, ale že nevím, jak to udělat. Neporadila mi, patrně mě podezírala, že jsem ubohou dívku svedl a teď se snažím nějak vycouvat.

Druhý den jsem sebral poslední zbytky odvahy a odhodlání a rozhodl se po další noční směně Jarmilku definitivně odmítnout. „Počkám na tebe u mostu,“ zahalekal jsem na ni přes plošinu. Celá se chuděrka zapýřila, zamrkala, a radostně několikrát zamávala. U kotle jsem dopil na tři prsty medově hnědé tekutiny z lahve s plachetničkou, vybral peníze a vyrazil pro novou...

K mostu jsem v ranním oparu spíše doklopýtal, než došel, ale při pohledu na rozdychtěnou Jarmilku jsem v tu ránu vystřízlivěl. Ortel nad naším vlastně neexistujícím vztahem jsem vynesl pevným hlasem a nejhruběji, jak jsem byl schopen. Když jsem spatřil tu hrůzu v jejich očích, na nic jsem již nečekal a rozeběhl se k zastávce autobusu. Zaslechl jsem jen: „já skočím, uvidíš, že skočím!“ Z okna odjíždějícího autobusu jsem jí ještě zahlédl opřenou o zábradlí mostu a pak se mi ztratila za zatáčkou.

Večer místo Jarmilky přijeli do cukrovaru její rodiče, pak příslušníci VB. Začalo hledání a vyšetřování. Všem jsem popravdě vylíčil sled událostí. Alibi jsem měl stoprocentní, přesto mě v noci i druhý den ráno provázely pohledy, které říkaly cosi o zločinci a ničemovi. Když jsem ale s těžkou hlavou přijel ráno domů, babička mi už od zápraží hlásila: „Tak ta Petráková se našla, dost toho vypila a vyspávala u kamarádky.“ Ví bůh, jak se to mohla dozvědět dřív, než jsem dorazil, telefon jsme neměli.

Jarmilka mě po zbytek končící kampaně zcela ignorovala. Když jsem nastupoval na jaře dlouhou dovolenou, přišla ke mně a povýšeným pohledem mi ukázala ruku s prstenem a pronesla: „jsem zasnoubená.“ Ze srdce jsem jí to přál, stejně jako jejímu nastávajícímu ty záhumenky, krmné býčky a opulentní svačiny. Na mě čekal poněkud dobrodružnější život, ale to jsem zatím spíše jen tušil.