Bacha, cenzor!

Cenzura tu byla za Bacha, to ano. Za Babiše ale přece nic takového neexistuje. Žijeme v tak liberálním prostředí, že by mohlo jednomu být až líto, že trochu necenzurujeme. Ještě štěstí, že máme různé rady a etické komise.

Nedávno jsem četl dva po sobě jdoucí články člena jedné rady. V jednom varuje před činností jakýchsi novodobých „cenzorů“, kteří coby soukromé osoby upozorňují na dezinformační a propagandistické zprávy, a ve druhém věští, že nám nějaká cenzura již brzy zatrhne některé knihy. Přiznám se, že mě trochu zarazilo, jak může někdo, jehož pracovní činnost se aktuálně nejvíce podobá práci cenzora, považovat za cenzory ony soukromé osoby a také nevím, kdo jiný by mohl „zakázat“ nějaké umění než právě taková státní organizace, které je sám členem.

Není asi zásluhou současné vlády ani jejího předsedy, že u nás skutečná cenzura neexistuje, ale i této vládě, stejně jako vládám předešlým, slouží ke cti, že se o zřízení nějaké institucionální cenzury ani nepokusily, přestože je skutečností, že společenské klima nic takového ani dost dobře neumožňuje.  Činnost různých státních rad a komisí nám sice může cenzuru evokovat, stejně tak může být za cenzuru považováno vymáhání respektu k určitým pravidlům v případě různých soukromých mediálních subjektů, ale to jen proto, že poněkud lehkomyslně používáme ono slovo „cenzura“.

Aby bylo jasno, cenzura je ve svém tradičním významu zásahem státní moci do práv občana, který chce vložit do veřejného prostoru prostřednictvím médií nebo jakékoli veřejné produkce informace, názory a prostřednictvím různých podob vyjádření také určité dílo, často umělecké. Aby se jednalo o skutečnou cenzuru, a nejen o zabezpečení dodržování zákonů a ustálených společenských norem, je třeba vztáhnout tento pojem k zásahům, které mají ze strany státu mocenský a ideologický charakter, omezují základní občanská práva, svobodu projevu a slouží jen k udržení integrity státní moci a její ideologie. V minulosti nemusela být vždy a všude cenzura vnímána negativně, ale aktuálně ji v našem prostředí pozitivně vnímá asi málokdo.

Každý asi chápe, že jako cenzuru nelze v pravém smyslu slova chápat určité restrikce třeba vůči neomezené prezentaci pornografie, brutality, obscénní vulgarity apod. Předpokládám, že drtivé většině lidí by nevadila restrikce třeba směřovaná proti vyvěšení billboardu s detaily pohlavních orgánů nebo rozčtvrcené mrtvoly. Občas se sice rozpoutá společenská diskuse o tom, kde končí umění a začíná výše zmíněné, ale o to v tomto článku nejde.

Poněkud problematičtější je to v případě kontroly státu nad médii, která je vykonávána prostřednictvím příslušných rad a komisí. Je to způsobeno i tím, že u těchto orgánů lze těžko zabezpečit nezávislost jejich členů na mocenských strukturách, protože jejich jmenování odráží poměr politických sil ve Sněmovně či personální obsazení postů, na kterých jsou lidé zodpovědní za výběr „komisařů“. Ve vyspělých demokraciích by to neměl být problém, protože příslušný dohledový orgán by měl být pod kontrolou veřejnou, což by mělo jeho členům bránit překračovat určité normy společenského kodexu. Je-li tomu tak u nás, nechávám na uvážení čtenářů.

Dohled vykonávaný soukromým subjektem týkající se sebe sama je jeho interní záležitostí. Stát muže kontrolovat soukromé subjekty jen na základě dodržování zákona, nemůže však zasahovat do oněch interních pravidel. Ty si naopak může soukromý subjekt vytvořit pouze na základě svých vlastních zásad, preferencí a svého chápání norem. Pokud jsou tato pravidla příliš přísná či diskriminační, ohrožuje tím tento subjekt svou vlastní pověst, kterou si obyčejně dobře střeží a excesům se takové společnosti snaží spíše ve svém zájmu vyhnout. Konečně sociální sítě či velké servery získaly svou obecnou oblibu právě proto, že se chovají velmi liberálně.

Vedle toho, co jsem již uvedl v souvislosti s oním radním, hezky se výše zmíněné dá demonstrovat na „kauze“ předsedy jedné parlamentní strany, kterému jistý server smazal jeho „kanál“ a zrušením profilu mu pohrozili představitelé jisté sociální sítě. Předseda se nechal slyšet, že je to skandální projev cenzury. Nechci hodnotit, jestli je to od oněch webových gigantů správné a užitečné rozhodnutí – spíše mi to přijde jako „výroba mučedníka“ - ale rozhodně to není cenzura. Provozovatel se prostě jen rozhodl, že nechce být nositelem příspěvků, jejichž cílem je pouze sebeprezentace vytvářená prostřednictvím vyvolávání nenávisti a xenofobních nálad. Kdyby si zmíněný politik založil svůj vlastní server, mohl by si sám rozhodovat o tom, jaké cizí příspěvky na něm zveřejní a jaké ne.

Poměrně často můžeme číst a poslouchat různé nářky, že někomu bylo něco cenzurou znemožněno uveřejnit a také věštby, co se nám cenzura cenzurovat chystá. Je asi dobré si uvědomovat, kdo takové zásahy dělá, kdo je dělat může a jaké k tomu má nejen právo, ale i důvody. Osobně bych doporučoval slovem „cenzura“ šetřit a raději k němu přidávat předponu „auto“.