Nadutost Pražanů, komplexy Moravanů a vyčleněnost Slezanů v kontextu s charakterem našinců

Často si říkám, jaké štěstí je být rodákem z Pojizeří. To ještě umocňuje pohled na vystupování a charakter obyvatel jiných regionů. Než jsem se pustil do etnografické studie, jejíž prolog vám zde předkládám, byl to jen pocit…

Konstatování, že je lepší být „Pojizerákem“ než Pražákem, Brňákem nebo Ostravakem, či jen Čechem, Moravanem, Slezanem, Lachem, Chodem, Doudlebem, Lučanem, Lemuzem, Pšovanem, Zličanem, Holasicem, Opolanem nebo kýmkoli jiným, může působit poněkud nekorektně, ale jak říká náš slavný rodák a Mistr: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Náš rodný kraj, jak velí zdravý rozum, je svázán s tokem řeky Jizery. Je ovšem nutno uznat, že prameny Jizery pod horou Smrk a Jizera, coby potůček tvořící česko-polskou hranici, se jako Pojizeří nedefinují a k této oblasti se hlásí jiní lokální patrioti. To samé platí o soutoku Jizery a Labe.

Území u soutoku si nárokují Polabané, a to i přesto, že poslední, extrémně přesná měření ukázala, že se vlévá Labe do Jizery, a ne naopak. Dalo se očekávat, že toto zjištění se nesetká s pozitivní odezvou, že se nikomu nebude chtít přejmenovávat vodní tok až do Hamburku včetně všech souvisejících místopisných a kulturněhistorických názvů. Přitom je nutné uznat, že Ústí nad Jizerou, Jizerské pískovce či Pojizerští Slované („Iserslawen“ odvozeno od německého názvu Jizery – Iser) vůbec nezní špatně.

Je to marné, je to marné, je to marné, a marný boj Pojizeráci nikdy nevedou. Zemi kolem pramenů jsme tedy velkoryse přenechali jizerským horalům a vlastním Pojizeřím vnímáme až oblast, kdy řeka opouští hranici mezi Jizerskými horami a Krkonoši a míří do „Kraje“. Rezignovali jsme i na oblast soutoku s Labem u Lázní Toušeň a jako konec Pojizeří vnímáme už louky v katastru obce Předměřice (logicky nad Jizerou).

Co napsat o Pojizeří? Je prostě kouzelné. Tento malebný kraj se pochopitelně vryl do samé podstaty jeho obyvatel. Ztepilé postavy Pojizerákyň a Pojizeráků jako by formovala hluboká údolí a skalní masivy horního toku a mírný tok dolní evokuje klid a rozvahu našinců. Industriální oblasti podél řeky mají nesporný vliv na intelekt a zachovalá příroda na umělecké sklony, přičemž v obou směrech nejsou případy geniality nikterak neobvyklé.

To, co si zasluhuje samostatnou kapitolu je charakter obyvatel Pojizeří. Ne nadarmo v názvu studie zmiňuji negativní vlastnosti obyvatel jiných regionů. Lidé z Pojizeří prostě vykrystalizovali do ryzích povah, tak jako ametysty z kozákovských nalezišť, a ona ryzost nevymizí ani dlouhodobým pobytem v jiném prostředí.

Zamýšlím-li se nad tím, jaký smysl má tato moje písemná připomínka obecně známých skutečností, vězte, že nemá jiného smyslu než právě pouze jako ona připomínka, s níž souvisí pokorné přání, aby se s tím obyvatelé jiných krajů a oblastí prostě smířili. Není jejich vinou, že se narodili jinde, ale výsada mít jako své rodiště Pojizeří není prostě dopřána každému.

Poznámka:

Psát do poznámky pod článkem, že je ten napsán jako hříčka s takovou dávkou nadsázky, že to vlastně není vůbec nic jiného, mi přijde skoro jako urážka čtenáře, ale zkušenost mi velí uvádět věci na pravou míru. Pokud také někdo v článku nalezne i prvek satiry, nemusí to být náhoda, ale naopak důsledek pocitu, který stejně jako v mém případě mohou vyvolávat zcela vážně míněná prohlášení jiných patriotů, a to taková, která se nezakládají jen na lásce k rodnému kraji, ale spíše na výlučnosti, která má vést třeba k autonomii či dokonce k osamostatnění příslušného regionu či historické oblasti.