Božský sex

Katolická církev se stává propagátorkou pozemských rozkoší, sexu především. Komu to přijde nepravděpodobné, měl by se seznámit s myšlenkami papeže Františka, který považuje rozkoše nejen za lidské, ale rovnou za božské. 

Trochu přeháním. Papež František, osvícená hlava katolické církve a pontifex, který dbá nejen na mosty mezi lidmi a Bohem, ale i na mosty mezi lidmi a kulturami, se však vyjadřuje tak, že to mnohé šokuje. Ve své podstatě však nic šokujícího nesděluje, jen se pokouší vyvést katolickou církev ze středověkých dogmat, anachronismů a pokrytectví do stavu, který by odpovídal nejen počátku 21. století, ale i zcela normální lidské přirozenosti.

Náboženské teze, které dlouhá staletí odpíraly lidem (ovšem jen některým) pozemské požitky s tím, že útrapy na tomto světě budou vyváženy nekonečnou odměnou na světě onom, byly přežité už v době, kdy vznikly, a mocní tohoto světa se jimi rozhodně vždy neřídili. Naopak se tyto zásady jevily jako prostředek k ovládání lidí, k zaručení poslušnosti a k hromadění pozemských statků, které byly jiným odpírány.

Již renesanční umělci a myslitelé počínají veřejně deklarovat to, co mnozí jiní vnímají, tedy že Písmo nenařizuje člověku trpět, ale pouze žít podle pravidel, která obecně vyjádřená třeba desaterem neodpírají člověku radost ani požitky, které nejsou na úkor jiných a nejsou dle aktuálních norem nemravné. Je s podivem, že od té doby, což je bratru 800 let, katolická církev mnohé z těchto myšlenek zcela nevstřebala.

„Potěšení pochází přímo od Boha, není to ani katolické, ani křesťanské, ani nic jiného, je to jen božské,“ říká papež František. Je zvláštní, jak tato zcela prostá myšlenka vycházející z lidské přirozenosti a akceptující myšlenku, že vše dobré je božské, může působit v roce 2020 téměř revolučně. K tomu František dodává, že církev nepropaguje vulgární rozkoše a hédonismus, ale v jeho osobě obhajuje lidské potěšení, radost a harmonii, což nám zprostředkovávají nejen duchovní, ale i tělesné požitky.

Působení papeže Františka se dá docela dobře vnímat jako snaha o boření mýtů, snaha o kompatibilitu náboženství a církve s reálným světem této doby a s reálnými lidmi této doby. Je také patrná jeho snaha o prolomení neslučitelnosti víry a vědy, víry a jiné víry a konečně i víry a reálného lidského života. A to musí potěšit i ateistu, což se v mém případě také stalo.